Eugen Fink: Nietzscheho problém nihilismu

kľúčové slová: nihilismus, zásvětí, smrt boha, dekadence, přehodnocení, morálka, pravda

__________________________________

Nietzschova velikost jakožto myslitele tkví v jeho cestě do neznáma, v tom, že vybočuje z dráhy, která vedla západní myšlení po mnoho staletí. Není to pro něj žádné dobrodružství či opovážlivé potěšení z věcí nových a neslýchaných ani šílená domýšlivost, která by - podobně jako Hérostratos obrátil v popel Dianin chrám v Efezu z chorobné touhy po slávě - podpalovala nyní chrámy svatých, vyhřátá místečka mravnosti a tvrze myšlení postavené na pojmu bytí. Nietzsche sám sebe chápal jako osud, to jest jako historickou nutnost. Nutnost je vždy také převracením nouze, obratem v nouzi.

Nietzsche zakouší nouzi století jako konec času. Je to doba, v níž končí životní impulsy, které více jak dva tisíce let poháněly západní dějiny a zformovaly se v metafyzické filosofii a křesťanském náboženství a morálce. Takové „směřování ke konci" není životní průběh, který lze jen tak snadno pochopit a pro který jsou hned po ruce kategorie; v mnoha ohledech známe vznik i zánik „obrazů světa" a „mravů" a vypadá to, že jsme s takovými „duchovně historickými proměnami" důvěrně obeznámeni. V dějinách kultury i etnologie můžeme najít mnoho „zlomů životního pocitu", mnoho „zániků"; máme bohatý materiál proměn babylónské či egyptské kultury; víme o zániku kultur Májů a Inků; země je poseta ruinami kultur, báječnými nalezišti; pro učené vykopávky; v její prastaré půdě se skrývá ještě spousta střepů, mnoho prolité krve, která tekla k poctě dávno nezvěstných bohů; známe fenomén náhlého vpádu nových životních nálad v dějinách, nečekané vynoření originálních podnětů a také pomalé či náhlé vyhasnutí, známe jitřní původnost, zrání, stárnutí i ustrnutí kultur. A právě proto, že jsme historicky „vzděláni" a že máme obsáhlé muzeum „vycpaných" lidských kultur, jsme schopni dokonce i vlastní kulturu pozorovat muzejním pohledem. Musíme se však také ptát, zda tímto způsobem vůbec dokážeme zakusit vlastní osud. Jak umírá bůh, se nedozvíme, když budeme pozorovat jiné národy a jiné doby a konstatovat cizí soumrak bohů, jejich umírání, na které tak jako tak nevěříme. Jak umírá náš bůh, nepochopíme, i kdybychom se probírali celým muzejním oddělením s názvem Zánik bohů. Nietzschova slova o smrti boha nesmíme brát na lehkou váhu ani je pojímat jako výklad našeho končícího času podle obecného muzeálního schématu.

Smrt boha je v díle z pozůstalosti, ve Vůli k moci, tématem v dvojím smyslu. Jednou jako událost sebeznehodnocení náboženství, morálky a metafyziky, což Nietzsche nazývá vzestupem nihilismu, a poté jako aktivní, výslovné přehodnocení, jako „kritika dosavadních nejvyšších hodnot". Vzestup nihilismu je - i pro Nietzscheho samého - nepříjemnou věcí. Vše, co člověk až dosud kladl nad sebe, na čem visel celým svým srdcem a celou svou niterností, vše, co z něj vůbec udělalo člověka, co ho odlišovalo od zvířete, pozvedalo nad úroveň pouhé animality, to vše, co přes dvacet století ozařovalo jako jasné hvězdy krajinu jeho života, to najednou vrhá temné stíny, ukazuje základ, jenž budí nevoli a děsí: víno života hořkne a kysne. Je nanejvýš důležité, že Nietzsche nepojímá nihilistické znehodnocení dosavadních hodnot jako důsledek nového protikladného životního pocitu, nýbrž jako důsledek samotných hodnot: v nich je obsažen nihilismus, ony samy v sobě od samého počátku tento jed skrývají. Hodnocení jsou vposled a v hlubokém smyslu životními programy; jsou to rozvrhy, jimiž se život sám poutá, jimiž si klade úlohy, jimiž si dává „poslání" - hodnocení jsou historickými rozmachy směrem ke vzdálené budoucnosti, jsou drahami lidské cesty. Nietzsche chápe celkové hodnocení jako vitální program, jako životní pokus.

Takový program není na počátku sám sobě zřejmý, musí se rozvinout v dějinách, aby se zprůhlednil. To, co na dosavadním hodnocení děsí, je fakt, že se během vyjevování v dějinách samo ruší, že se pravdivost, kultivovaná křesťanskou morálkou, nakonec sama obrací proti morálce, že důvody jeho zániku tkví v něm samém. Vlastní záměr je hodnocení zprvu skryt a zahalen, a teprve během historického uskutečňování vycházejí na povrch jeho skryté cíle.

Tak může nějaká morálka dlouho vypadat, jako by měla v úmyslu umožnit vyšší život, třeba život pokory, lásky k bližnímu a čistoty, přičemž tak udržuje při životě mnohé, kteří by za tvrdších podmínek válečnické morálky zahynuli, ale to, co přemlouvá k životu slabé, jemné a mírné, obracejíc se tak proti silnému životu, je v podstatě útokem na život sám; to, co vypadá jako životní pomoc, popírá tento život tím, že přivádí k vládě ideál životní chudoby.

Nihilismus je obsažen v křesťanství, říká Nietzsche, nevzniká teprve tam, kde křesťanství a jeho hodnoty ztrácejí závaznost. Křesťanství, tradiční morálka a metafyzická filosofie jsou „nihilistická hnutí" - životní tendence, které chtějí dospět k „ničemu", byť po dlouhý čas maskují toto nic jako summum ens, jako boha. Žijeme v čase konce proto, že právě teď dosavadní hodnoty „vyvozují poslední důsledky", protože nyní vystoupily na povrch podněty, které již dlouho skrytě působily. Konec veškerých dějin možná nastává právě tehdy, když život dostihne své vlastní tajemství, jímž žil, a když se sám sebe zcela zmocní. Také pro Hegela končí dějiny ducha, když sám sebe pojme, když zmizí diference mezi o sobě a pro sebe a když dospěje do bytí o sobě a pro sebe.

Jakmile morálka odkryje své tajné a skryté záměry, vyvodí ze své dosavadní cesty závěr: je cestou k nicotě. Bůh byl maskou nicoty. Morální interpretace boha a metafyzického „zásvětí" dovoluje Nietzschovi hovořit o demaskování boha, to jest o skrytém nihil v summum ens. Ale i kosmologické pojmy jako „účel" a „jednota" světového dění, tedy metafyzická výkladová schémata, která se snaží pochopit dění tím, že mu podkládají „smysl" a dějinám připisují cíl, vedou k nihilismu. Nietzsche rozlišuje tři psychologické formy:

• předně zoufalství jako výsledek marného snažení odhalit smysl, konečný účel dění;

• potom otřes z toho, že se nedaří odkrýt panující formu, organizující jednotu celku, prohlédnout stavbu světa a nalézt pevné místo člověka v kosmu;

• nihilismus je také pocit, že je člověk vydán napospas nepochopitelnému, labyrintu podobnému světu, aniž by věděl, odkud přichází a kam směřuje.

Je tedy ochromujícím pocitem krajního bezdomoví, stísňující bezradnosti uprostřed neprůhledné situace, v níž jsme se ocitli jako Oidipús, který zabil otce a zaujal jeho místo v loži své matky. Má-li člověk toto tragické poznání oidipovské situace a má-li tato zkušenost navíc negativní formu neexistence jednotné koncepce světa, která určuje úlohu člověka ze souvislosti celku, pak se nakonec proměňuje v nihilistickou rezignaci: je-li postavení člověka v celku světa nepoznatelné, nemá už nic smysl. A stejně ochromuje i vhled do neudržitelnosti metafyzicky myšleného „pravého světa". „V této pozici přijme člověk dění jakožto jedinou realitu, zakáže si jakoukoliv postranní cestičku k zásvětí a falešným bůžkům - ale tento svět, který už nechce zapírat, nesnáší."159

To znamená, že nihilismus je již novým vhledem, ale ještě podléhá starému hodnocení. Protože již neexistuje zásvětí, které v sobě až dosud soustřeďovalo veškerou hodnotu, je to, co zůstalo, interpretováno jako „bezcenné". Nihilismus je tedy ve své podstatě jakýmsi mezistavem či přechodem. Bude překonán tehdy, až se tento vezdejší svět po smrti bohů už nebude chápat pouze jako odbožštěný, jako bohem opuštěný, ale až se tento bezbožný svět rozzáří ve světle nové zkušenosti bytí. Nihilismus je patologický mezistav, mezidobí, kdy končí jeden světový věk a nový pozvolna nastupuje; je patologický, protože s sebou nese proměnu lidské podstaty, která se projevuje jako velká nemoc.

Je-li člověk člověkem, hodnotí. Hodnocení není chováním, jež by bylo vydané jeho libovůli a které by uplatňoval jen tu a tam. Jako člověk zásadně existuje v hodnocení, pohybuje se ve více nebo méně výslovném systému hodnot, vždy už zaujal nějaký základní postoj. Lidský život je veden ideály, byť každodenně za svými ideály pokulháváme; a když se toto hodnotící chování proměňuje ve svém celku, takže „nic" platí víc, když nic už za nic nestojí a když se všechno objevuje v modu nesmyslnosti a bezcennosti, pak se život stává anomálií, stává se „patologickým". Důsledně domyšleno, hodnotit se nepřestává, ale hodnotí se podle nestvůrného měřítka: panující hodnotou je nic.

Nietzsche odlišuje mnoho druhů nihilismu, které se nevyskytují jednoduše vedle sebe, nýbrž jsou zároveň různými stadii přechodu z dosavadní interpretace bytí k nové tragické zkušenosti světa, kterou chce Nietzsche zvěstovat. Tak například pesimismus je předcházející formou nihilismu, avšak Nietzsche i zde rozlišuje pesimismus slabosti, který obžalovává život, popírá ho kvůli jeho krutosti, jeho překypující síle, jeho slasti z dění, v níž se proplétají láska a smrt; a na druhé straně pesimismus síly, který si nedovoluje žádné idealistické falšování života, žádné růžové brýle, statečně pohlíží do tváře Gorgony a všemu navzdory přitakává světu, zemi, životu a lidskému osudu. Extrémním nihilismem je podle Nietzscheho pojetí, „že neexistuje žádná pravda, žádné absolutní ustrojení věcí, žádná věc o sobě... Vkládá hodnotu věcí právě do toho, že těmto hodnotám neodpovídá a neodpovídala žádná skutečnost, nýbrž že jsou toliko symptomem síly toho, kdo hodnoty klade, že jsou zjednodušením kvůli životu."160 Zde tedy Nietzsche nazývá nihilismem dokonce své vlastní učení o transcendentálním rozvrhu hodnot. Transcendence hodnot je fantasmagorií, je ničím. A právě tak hovoří o smrti boha, tedy o popírání metafyzicky myšleného pravého světa jako o „božském způsobu myšlení".

Tento nihilistický způsob myšlení je božský ne proto, že je myšlením boha, ale lidstva, které se osvobodilo od zátěže poddanství vůči bohům, a samo tak získalo jistý druh božskosti. Takto zformovaný nihilismus je protikladem onoho úpadku života, který Nietzsche označuje jako dekadenci; o tomto nihilismu říká: „Jsme-li ,zklamanými', pak ne s ohledem na život: nýbrž proto, že se nám otevřely oči nad ,žádoucím' všeho druhu. Sarkasticky přihlížíme ke všemu, co se nazývá ,ideál': opovrhujeme sebou jen proto, že nedokážeme mít napořád v moci ono absurdní hnutí, jehož jméno je ,idealismus'.. ,"161

Problém nihilismu je v tomto spise bezpochyby viděn jen z hlediska „morálky". Nihilismus je znehodnocení dosavadních nejvyšších hodnot. Jednak se tak vyvozuje krajní důsledek ze samotných dosavadních hodnot: najevo vyšla nejtajnější skrytá hodnocení, postranní myšlenky morálky, metafyziky a náboženství, a zapříčinila konec dějin těchto hodnot; jednak se ale v nihilismu ohlašuje již nový pohled, který se sám sebe ještě obává. Nihilismus je znamením dekadence, životního úpadku, přesněji: ukazuje dlouhou, úctyhodnou tradici jako dekadenci, vystupuje na povrch tehdy, když se na místě bůžků, na něž se dosud věřilo, objeví dutá prázdnota, a na straně druhé, když na vzdáleném horizontu již vychází nové slunce, dopadá jako obludný stín na všechny dosavadní ideály. Nihilismus je tak dobou přechodu, kdy se do sebe zaplétají konec a počátek, je žíznivou dobou, kdy staré hvězdy blednou a nové ještě nejsou vidět.

Tato doba přechodu je naše doba. Nietzsche ji vždy vidí v tomto dvojím aspektu zániku a vzestupu. Je dobou obratu, dobou nouze a dobou obratu veškeré nouze. Nietzsche v této době přechodu pozoruje jakési čtyři velké periody:

• první je ta, v níž je sice zakoušeno znehodnocení dosavadních hodnot a v níž je zřejmé, že mizí moc náboženství, morálky a metafyziky, v níž se dále lidé podstaty snaží zadržet to, co se rozplývá, oživit náboženství, křesťanství a dát mu nový impuls; nicméně tyto pokusy, totiž udržet velké ideály zbožnosti, dobra a moudrosti, se podnikají v „moderním duchu" a projevují se snahy sjednotit to, co jde proti sobě.

• Po tomto období neúspěšných pokusů zachránit Západ, nastupuje „období vyjasnění", „chápe se, že staré a nové jsou zásadní protiklady; staré hodnoty zrozené ze života upadajícího a nové z života nastupujícího..."162; ví se o nesjednotitelnosti, avšak nová cesta dosud není nalezena.

• Následující etapa je určena, říká Nietzsche, třemi afekty: opovržením, soucitem a ničením; člověk útočí na sebe sama.

• A konečně období katastrofy. Nihilismus vede ke katastrofě, chápané jakožto přehodnocení lidství tam, kde nad člověkem získá moc nové učení: učení o věčném návratu.

Nietzsche spatřuje v moci tohoto učení střed dějin. Tímto „středem" není čas, kdy on sám toto učení zvěstuje, jedná se o čas teprve přicházející, kdy začne panovat, určovat člověka, kdy bude „prosívat" a působit selektivně, protože toto učení vydrží jen nejsilnější a pouze ti mu dorostli. Věří v budoucnost svého učení i v budoucí moc své filosofie. Chápe sám sebe jako osud, jako historickou nutnost; je přesvědčen, že stojí vně veškeré libovůle a náhodné individuality; v něm, Friedrichu Nietzschem, se obrací dějiny lidstva; ale není to jeho velkolepost, která něco takového působí. On jen výslovně uskutečňuje to, co se připravovalo jako evropský nihilismus: život zbavený smyslu, znehodnocení dosavadních nejvyšších hodnot. Je schopen vidět dekadenci moderního světa proto tak hluboce, protože jí sám prošel, protože byl dekadent a stal se opakem, protože nihilismus přestál, protrpěl ho, žil o celý věk dřív a jako prvorozenec, který byl obětován.

Velký význam, který je ve Vůli k moci připisován problému nihilismu, představuje nový a důležitý moment. V něm vlastně tkví Nietzschova celá filosofie dějin. Filosoficky významná jsou nejen obsahová určení nihilismu, ale i průběžné průhledy do historicity lidstva a bytí, což je zde chápáno jako hodnota. Skutečnost, že lidské bytí v čase má podobu bytí jakožto „dějiny" a že dějiny nejsou přiřazováním postupně probíhajících událostí, nýbrž ke konci směřujícím během budoucího rozvrhu, to je jasně vidět na Nietzschově interpretaci nihilismu jako důsledku dosavadních hodnotových výkladů existence. „Důsledek" je eschatologický. Od samého počátku je nihilismus obsažen v metafyzické filosofii, křesťanské morálce a náboženství, zůstává dlouho skryt a vychází najevo jako „tajemství" těchto spojených historických mocností, když dospívají ke konci, to jest když se završuje proces sebeuchopení a sebevyjevování tohoto života. Po obecném určení podstaty nihilismu a po přehledu jeho mnohotvárných podob přechází Nietzsche k výkladu o minulých stoletích, analyzuje moderní vyprahlost a poukazuje na dvojznačný charakter naší doby. Právě proto, že žijeme v „mezidobí", v přechodu, nabývají všechny životní formy a útvary, všechny životní postoje na hluboké dvojznačnosti. Nelze je jednoduše a výlučně pojímat jako symptomy. Ani pro nejrafinovanější psychologický pohled už neexistuje jednoznačná řeč symptomů moderního života; všechno je dvojznačné, ambivalentní; totéž může být znakem úpadku, dekadence a může být také již znakem nového života, života mohutnějícího. Tím, zdá se mi, dospívá Nietzsche k hlubokému poznání, jež současně alespoň zdálky zřetelněji vymezuje hranice jeho sofistické psychologie, která předstírá jistotu v četbě řeči symptomů. „Dvojznačný charakter našeho moderního světa - právě tytéž symptomy mohou poukazovat na úpadek i sílu. A náznaky síly, vydobyté dospělosti mohou být na základě tradičního (přežívajícího) hodnotově pochybného zakoušení dezinterpretovány jako slabost. Krátce smysl pro hodnoty není na výši doby..."163

Moderní svět je dvojznačný, protože je současně dekadencí a novým zesílením, koncem jednoho věku a jitřním světlem nové doby. Pojmem nihilismus uchopil Nietzsche zásadní problém, pokusil se pochopit smrt boha jako důsledek právě těch dějin, které vytvořily boha, tj. výkladu světa jako morální metafyziku a metafyzickou morálku. Prostřednictvím pohledu na nastupující nihilismus a jeho předjímáním chápe Nietzsche svou historickou situaci a pokouší se o historickou filosofii světa.

Druhá kniha díla z pozůstalosti opět pojednává o smrti boha, jenže ta je tentokrát pochopena jako úloha člověka. Člověk, má-li dospět ke své pravé podstatě, se musí výslovně a ze své vůle stát „vrahem boha", to jest ničitelem morálního a metafyzického zásvětí - musí zrušit „theologicky" chápaný rozdíl mezi podstatou a jevem, mezi bytím a zdáním. Vražda boha se stane osvobozením člověka, uvolněním hodnotově tvůrčí moci lidské existence. Radikální kritika náboženství, morálky a filosofie jako forem sebeodcizení, sebepopření a sebezapomenutosti lidství znamená právě proto, že tyto postoje zničí, apologii člověka. Na místo theodiceje nastupuje ospravedlnění člověka; ospravedlnění myslitele je mu zapotřebí proto, že stvořil bohy a jako otrok podlehl vlastním výtvorům. Zásadní smysl kritiky dosavadních nejvyšších hodnot formuluje Nietzsche přesvědčivě a jasně v prologu, který klade před kritiku náboženství: „Všechnu onu krásu a vznešenost, kterou jsme zapůjčili skutečným i domnělým věcem, budu jakožto vlastnictví a výtvor člověka požadovat zpět: jako jeho nejkrásnější apologii. Člověk jako básník, myslitel, jako bůh, jako láska, jako moc: ó jeho královská velkorysost, s níž obdarovával věci, aby sám sebe zbídačil a cítil se ubohý! To byla dosud jeho největší sebeztracenost, že obdivoval a zbožňoval a sám se dokázal skrývat, že to byl on, kdo stvořil to, co obdivoval."164 Člověk je bytost, která sebe samu nezná, která zastírá svou tvořivost, aby mohla klečet před výtvory svých rukou, svého srdce a svých myšlenek.

Apologie člověka je Nietzschovou ústřední myšlenkou, která činí zřetelnějším obrat v metafyzickém způsobu myšlení; postavení člověka je v rámci metafyziky odjakživa určováno ze vztahu k nejvyššímu jsoucnu, ať k už absolutnu, nebo ještě výrazněji k bohu. Člověk je konečná, omezená, podmíněná bytost, která potřebuje ospravedlnění, nejen pokud se ve své svobodě může rozhodnout i proti bohu a zvolit zlo, ale také pokud vůbec je: ve svém bytí je nakonec podržována absolutnem; konečné bytí člověka poukazuje na nekonečné bytí boha. Bohu jako prameni nejen veškerého bytí a všech hodnot, ale i jako možnosti potenciálního zla, jako garantu lidské možnosti svobodně se rozhodnout i proti bohu je zapotřebí myšlenkového ospravedlnění, to jest theodiceje. Nietzsche tento motiv převrací. Nečiní přitom z člověka nejvlastnější, nejvýše postavené jsoucno, neignoruje lidskou konečnost, ale spatřuje podstatu člověka v tvořivosti, v konečné tvořivosti. Čím je nějaký člověk tvořivější, to jest čím původněji je básníkem, myslitelem, umělcem, tvůrcem hodnot, tím vyšší má mezi lidmi postavení. Nietzsche nezná žádnou hierarchii jsoucího, žádné vystupňovávání věcí k věci nejvyšší nebo k něčemu, co stojí nad všemi věcmi; neexistuje žádná dimenze jsoucího, která by byla „opravdovější", „více jsoucí" než jiná, neboť všechno, co obvykle oslovujeme jako jsoucí a co metafyzika myslí v základě jako věcnost věcí, to všechno ve skutečnosti pro Nietzscheho neexistuje. Věci jsou totiž jen fikce, jen zdánlivé výtvory, za nimiž je určité kvantum síly, moci; proudící život, s nímž si hraje vůle k moci, prostupujíc ho, nezadržitelný život stále v pohybu je tím jediným skutečným, zatímco všechny konečné, ohraničené věci jsou jen zdání. Proto jsou pro Nietzscheho všechny věci stejné, žádná není více jsoucí než jiná, neexistuje vůbec žádná hierarchie věcí, nýbrž jedině hierarchie v zemi lidí, a to podle tvůrčí síly, která se projevuje v určitém člověku nebo národu. Možná proto Nietzsche s takovou vášnivostí útočil na problém hierarchie v říši lidí, že se vzdal hierarchie ontologické.

„Apologií člověka" nyní Nietzsche rozumí návrat k životu rozvrhujícímu, cestu od podržování hodnot nebo také od transcendentálních hodnot k jejich rozvrhu. Tímto obratem k zapomenuté a skryté tvořivosti člověk opět získává sám sebe a do jeho vlastní moci se tak vrací podstatná stránka jeho existence. Jestliže sám sebe konečně poznal jako tvůrce, jako toho, kdo klade vlastní hodnoty, získal možnost výslovně klást hodnoty nové, vykročit k novému rozvrhu hodnot. Pokud jde o obsah kritiky, jen stěží zde vystupují nové momenty, které by se již v pozdních dílech nevyskytovaly. Také zde se lze opět setkat s Nietzschovou zásadní reinterpretací náboženství a morální filosofie. Někdy můžeme mít dojem, že vydavatelé do těchto částí zařadili aforismy, které se alespoň z hlediska obsahu objevily již v Antikristu, v Soumraku bůžků a v Ecce homo.

V jednotlivostech se ovšem vyskytují po­zoruhodné poznámky, které na známé myšlenky vrhají nové svět­lo. Jeho kritika morálky je kritikou morálky křesťanské a kritika filosofie je v podstatě polemikou s popřením smyslovosti, s popíráním světa, které provádí metafyzika; přitom se však ukazuje ještě jedna méně nápadná tendence, jež je podle všeho navýsost důležitá: Nietzsche hluboce nedůvěřuje nejen zásvětné metafyzice, kterou jako na vodítku vedou morální předsudky, ale také filosofii vůbec, ba i své vlastní filosofii. Sporná je podle něho i sama hodnota pravdy. Co s pravdou, jaký užitek a jakou výhodu má pro život? Co s projasňováním lidské existence? K čemu prosvětlování a porozumění? Proč nenechat život v temnotě animálního štěstí, zahalený a chráněný hlubokou skrytostí? Není vůle k pravdě jako taková již nepříjemnou, pochybnou věcí, nenachází se snad poznávající člověk vždycky v situaci Oidipa, který zvolí oslepení, aby se již nemusel dívat na hrůzu světa zbaveného všech závojů? Nietzsche se vydává na cestu krajního pochybování, které nezpochybňuje pravdu o tom nebo o onom, ale pravdu vůbec - nebo si z ní zoufá, spatřuje v ní povážlivou a spornou věc. Možná je život v nebezpečí, pokud se svěří „pravdě". Má být „bytí" myšleno jako světlo - nebo je to již jednostranná interpretace? Třeba je svět „hlubší, než jak jej den znal", jak čteme v Zarathustrově „Písni opojení"? Právě v této Nietzschově poslední kritice filosofie se nejedná prostě o kritiku základů pravdy nově dosažené, nýbrž v nejhlubším smyslu o krajní skepsi týkající se pravdy samé. Filosofie je Nietzschovi více než jen „životní praxí", tím spíše však není teoretickou pravdou.

„Hledáme obraz světa v té filosofii, kde se cítíme nej svobodnější; tj., v níž se náš nejmohutnější pud cítí nejvolněji, aby mohl konat své dílo. Tak tomu bude i u mne!"

Co je zde řečeno o antické filosofii, bylo již precizněji a pádněji řečeno v Soumraku bůžků. Zde dokonce často nacházíme jakési předběžné formulace, které se objevily již tam. V tomto ohledu se skladba díla vydavatelům příliš nevydařila. Nietzschův poměr k filosofii v této knize zvláštním způsobem kolísá mezi protikladem metafyzické a dionýské filosofie na jedné straně, a na straně druhé mezi filosofií vůbec, počítaje v to i jeho vlastní, a svatou nocí života, který nechce vůbec žádnou pravdu. Tak může na jednom místě říci:

„Chápu ,svobodu ducha' jako něco velmi určitého: nastokrát být díky přísnosti vůči sobě nadřazen filosofům a ostatním učedníkům ,pravdy' ... pojímám dosavadní filosofy jako podezřelé libertiny skrývající se pod širokými sukněmi té ženské ,pravdy'."165

A pak za „tři největší naivity" označí přesvědčení, že poznání je prostředkem štěstí, ctnosti a zvládnutí života.166

Při vší kritické ostrosti, jež se tu projevuje, spatřuje vedle antické filosofie velký smysl také ve filosofii německé; sám sebe klade do blízkosti Hegela: „Význam německé filosofie, Hegela: promyslet pantheismus, který neshledává ve zlu, omylu a utrpení argumenty proti božskosti."167 To znamená, že v Hegelovi poznává typ dionýské moudrosti. To je hluboký vhled. Ví a také podtrhuje, že německá filosofie je ve svých velkých postavách bolestnou touhou po řeckém světě - stejně jako jeho vlastní filosofie. A proto může říci: „Co si přeji, je: aby v Německu zcela nezanikl opravdový pojem filosofa. V Německu existuje tolik polovičatých bytostí všeho druhu, které by za tímto tak vznešeným jménem rády skryly svou nevydařenost."168

Eugen Fink: Filozofie Friedricha Nietzscheho

(str. 175 - 186)

_________________________________________________

159) N 1887, 11 [99]; KSA 13, str. 48.

160) N 1887, 9 [35]; KSA 12, str. 351.

161) N 1887, 11 [124]; KSA 13, str. 60.

162) N 1887, 11 [150]; KSA 13, str. 71.

163) N 1887, 10 [23]; KSA 12, str. 468.

164) N 1887, 11 [87]; KSA 13, str. 41.

165) N 1888, 22 [24]; KSA 13, str. 594.

166) N 1887, 9 [58]; KSA 12, str. 363.

167) N 1885, 2 [106]; KSA 12, str. 113.

168) N 1884, 26 [452]; KSA 11, str. 271.

#FriedrichNietzsche #EugenFink