Aby čtenář nebyl zklamán | ocami-mizantropa

Egon Bondy

Příběh o příběhu

(Filozofické dílo, sv. III (Příběh o příběhu). DharmaGaia, Praha 2009.)

Kapitola XXV.

Aby čtenář nebyl zklamán a aby pravdě bylo učiněno zadost, autor se odhaluje jako proslulý marxistický extremista a béře to radši v dost obecné historické rovině

>>> obsah <<<

Na hlásání návodů, ba dokonce předpisů jak se „dobře chovat", ontolog není. Na to je vždycky lidí dost a je známo, jak se jejich návody liší a že fanatici etiky vždycky způsobili o hodně víc zla než prospěchu. Ontolog pouze poznamenává, že jestliže už bychom požadovali, aby se lidé chovali slušně, což by nebyl požadavek špatný, tak musíme nejdřív také slušně jednat s lidmi. A vykořisťování, jemuž je drtivá většina lidstva již po tisíce a tisíce let systematicky vystavena, je rozhodně všechno jiné, jenom ne slušné jednání. Ontolog konstatuje, že jednak tento způsob zacházení s lidmi je opravdu násilným narušováním organického „chodu universa" (tzn. „příčí se cestě tao") a že ani s lidskou společností, ani s jednotlivým člověkem se nic nepohne k lepšímu, pokud bude vykořisťování trvat. Takže ontolog sine ira et studio bude pevně trvat na tom, že vykořisťování musí být skončeno, což značí, že se musí nalézt účinný způsob, jak zabránit jeho spontánní reprodukci, což se bohužel zatím nepodařilo, a když ontolog nemůže přejít mlčením všeobecně známou skutečnost, že na samém prahu třetího tisíciletí je v důsledku toho lidstvo na pokraji fatálního a možná nenapravitelného nebezpečí, pak ať si myslí kdo chce co chce a ať vystoupí s jakýmikoli, třeba velmi sofistikovanými námitkami, ontolog bude trvat na tom, že totální vykořenění kapitalistického výrobního způsobu tak, aby se nikdy nemohl obnovit, je dnes nejpřednějším požadavkem, který by měl být splněn v zájmu udržení budoucnosti lidstva jako akce schopného ontologického subjektu, neboť lidstvo může být kapitalismem, tj. současnou finanční oligarchií, buď úplně zničeno, nebo natolik poškozeno geneticky a psychicky, že by přestalo být s to pracovat na určité práci, které je mu v rámci přirozené nepřetržité proměny universa jaksi umožněno dosáhnout. Genocida, menticida, klonování, konstrukce a výroba kyborgů jsou vesměs věci ohrožující nejen gens humana, ale vysloveně se příčící organicky přirozenému chodu universa. Kdo si s tím bude hrát, tak pravděpodobně svoji hru prosere. To, co vágním způsobem můžeme vyciťovat jako určitý pracovní úkol, k němuž má lidstvo schopnosti, rozhodně spočívá v úplně jiných věcech, než které oligarchie vedená pouze a jedině zdánlivě racionálními motivy principu zisku nyní uvádí do chodu.

Minimálně od dob lorda kancléře, zloděje, defraudanta, justičního vraha, komplice královských zločinů a geniálního diktujícího filosofa Francise Bacona (zajímavý prototyp filosofa: celé jeho dílo je jenom nepřetržitý omyl a jednou jedinou geniální myšlenkou se z něj skutečně stal mágus parens moderní doby: že jediným možným východiskem a základem je experimentální metoda; často po filosofech nezůstane nic než jedna dvě věty — ty ale doslova pohnou světem) podléháme autosugesci, že nás vedou nezměnitelné „zákony přírody", ale když je poznáme (a podle Baconovy předpovědi až po sklonek XVIII. století intelektuálové opravdu věřili, že to naprosto klidně zmákneme za nejdéle dvě tři generace!), tak jich dokážeme báječně využít, abychom přírodě ve skutečnosti i vládli. Od přelomu XVIII. a XIX. století se z pokroku stala doslova modla, v niž věřil každý „slušný člověk". Tomuto přeludu zřejmě dosud není konce, a jakkoli je nám dnes směšné, že americké cestovní agentury začaly v 60. letech dopředu prodávat letenky na turistické zájezdy na Měsíc, tak dnešní mladá generace současných let sní o nepředstavitelných rájích „informační společnosti" v už nejbližší budoucnosti, což bude stejně směšné za pár desítek let. Pověry ať chiliastické nebo „pokrokové" nevzbuzují zájem ontologa, ale důležitou otázkou pro něho je, zda opravdu platí železná nezměnitelná přírodní (tedy nakonec i společenská) zákonitost, vůči níž jsme bezmocní (i kdybychom ji dokázali využít svým vědeckým poznáním).

Od dnes všeobecně vysmívaného Karla Marxe přešla do obecného povědomí celá řada tezí (s mnoha z nich se „mir nichts — dir nichts" pracuje zcela běžně v řadě věd), řada z nich je zvulgarizována (jak je lidským zvykem), řada — aniž by se tušilo, kdo je jejich původcem — je brána naprosto vážně. Jelikož se chystám na důkladné zpracování Marxe jako filosofa (protože zajisté není možno čekat, že někdo bude mít chuť hledat ty rozptýlené drobty ve čtyřiceti osmi tlustých svazcích), nebudu se tu o něm a jeho názorech rozepisovat, ale alespoň jeden bod v pojednání o ontologii přejít nemohu.

Je to jeho aplikace teorie nezadržitelného pokroku (odpovídající obecné atmosféře jeho doby) na lidskou společnost. Aby to měl „řádně filosoficky" podložené, opřel se, jak známo, o Hegela a jeho dialektické schéma. (Čím mu přispěl Engels, když si přečetl Morgana, pokládám za více zavádějící než pro Marxe podnětné.)

Už jsem se zmínil, jak si při systematické vědecké práci o kapitalistickém výrobním způsobu začal uvědomovat, že v detailech to věru neklape, nechtěl se však vzdát slibného základního schématu dialektiky. Obvykle se neví, že ve zralém věku opustil romantickou představu, že „dějiny lidstva jsou dějinami třídních bojů", a dospěl k jinému, daleko přesnějšímu pohledu, že jedinou revolucí v dějinách lidstva bylo zavedení strojové výroby a až tehdy — a tedy ne vždy — se vyvíjejí třídy a třídní boj. To nechme na tomto místě stranou. Ontologa musí zajímat reziduum, které mu z původní koncepce zůstalo a na němž se pokoušel trvat i dál, byť jako vskutku poctivý vědec si začal bedlivě všímat, že i zde by asi byla zásadní oprava potřebná. Tímto reziduem je, že „pokročilejší výrobní způsob" s „pokrokovější technologií" nutně a vlastně automaticky musí vždy posléze odstranit starší výrobní způsob (což vede v poslední instanci k celkové společenské proměně). Marx dokázal ostře odmítnout tzv. „železný zákon ekonomický", ale vypracovat novou alternativu již nestihl. Dlouho po jeho smrti musel už být Engels silně skeptický vůči celému „marxovskému" metodologickému konceptu, jak jsme jen namátkou demonstrovali na jednom citátu z jeho pozdní korespondence.

„Pokrok" = lepší technologie nový výrobní způsob celková společenská změna. Byl-li kdy vůbec Marx dogmatikem, tak tedy v prvé řadě v tomto bodě.

Je notoricky známo, že přes hluboký vhled do existenciální problematiky (odcizení je klíčem jeho analýzy už v roce 1844!), Marx zásadně nedoceňoval to, čemu bychom mohli říci „lidský faktor", a vycházel ze starodávné osvícenské simplifikace, že člověk je přece v prvé řadě a eminentně tvor racionální. Nepochybně byla Marxovým cílem svoboda jednotlivce, možnost jeho „činného sebeuplatnění" (jež mu může přinést jen společenské osvobození, které mu poskytne „největší bohatství společnosti", jímž je volný čas — a tedy možnost dělat si to, co ho těší), ale psychologickou složitost člověka prostě odmítal brát na vědomí — potřebu, aby byla respektována jeho důstojnost, aby nebyl dirigován a směl se i mýlit, aby si hověl, flákal se, uvažoval chytrácky, že je košile bližší než kabát, chtěl se mít dobře i na úkor druhých atd. atd., považoval spíš za hlouposti nebo nectnosti, jichž má lidi zbavit socialistická převýchova (přípravné první stadium socialismu odhadoval na deset generací, neboť je potřeba „vychovat úplně nového člověka"!), která současně lidem dokáže, že být jen a jen racionálním je pro něho prospěšné. Známo je zejména z jeho korespondence s Engelsem, kde si oba nedávali servítek před hubu.

Jakkoli jsem v předcházejícím odstavci věc trochu ironizoval značnou simplifikací, nutno přiznat, že vskutku se jeví jako logické, že „lepší technologie" a jí odpovídající nutnost komplexních společenských proměn bude pro všechny racionální lidi dostatečným argumentem, a lidé tedy automaticky ji přijmou: pomáhá jim přece na cestě pokroku, zlepšuje jejich podmínky atd. Marx nepomyslel na možnost, že by se lidé mohli v tomto případě řídit svobodnou volbou. Od „železného zákona ekonomického" (který potíral), se to vlastně příliš neliší.

Zejména v XIX. století se zdálo, že to opravdu tak bezvýhradně platí, leč Marx si také povšiml, a evidentně to s ním trochu „zatřáslo", že tu jsou určité anomálie. Pracoval v době, kdy naše znalosti historické a zejména znalosti o prehistorii byly v plenkách, ve srovnání s dneškem zcela minimální, a tak si všiml jen do očí bijícího případu Číny a zavedl do své (nepublikované) periodizace dějin kategorii tzv. „asijského výrobního způsobu", jenž se mu ale nikam nevešel. Opoznámkoval si, co se dočetl, a že „se k tomu ještě nutno vrátit", leč nebylo mu dopřáno času — a historie zkoumání tohoto záhadného „asijského výrobního způsobu" poskytuje od Wittfogela spíše bědnou podívanou.

Dnes máme materiálů rozhodně víc, ale jistě zdaleka ne tolik, kolik bychom potřebovali, kromě „případu Číny" máme už i další, ale zejména Čína zůstává dosud, jak se všeobecně přiznává, „hádankou". Nechme zatím Čínu Čínou a položme otázku obecně. V lidských dějinách máme příklady, že se lidé „svobodnou volbou" motivovanou nikoli pouze racionálně, ale komplexně (uplatňují se tu nejrůznější složky lidské psychiky) „rozhodnou" nepřistoupit na „vyšší výrobní způsob" a nepřijmout jeho „pokrokové výhody".

Uvedu jen některé frapantní, dnes dobře dokumentované případy.

Prudký ústup wůrmského pleniglaciálu, který začal cca 11-10 000 let př. n. l., znamenal pro společenství lovců-sběračů (tedy pro celou tehdejší populaci planety) ekologickou katastrofu. Celá řada živočišných a rostlinných druhů ji nepřežila. Jelikož z rozsáhlých území (např. v Evropě) se stal bažinatý prales, v němž se prostě nedalo žít ani se obživit, jiné oblasti byly postiženy rozsáhlou desertifikací (Sahara, Austrálie), další zatopilo moře atd., byla situace pro lidi prekérní. Bylo bezpodmínečně třeba najít strategy of survival, v první řadě novou potravní strategii. Tehdy se nezávisle na několika různých místech událo to, co odborným termínem archeologové nazývají neolitickou revolucí. Výraz „revoluce" je zde užit plným právem, nebol: šlo o změnu ve své radikálnosti plně srovnatelnou s onou Marxovou „jedinou"revolucí tj. se zavedením strojové výroby (archeologie tehdy byla věru v začátcích). Pro čtenáře této knihy nepotřebuji však nosit sovy do Athén a tak jdu dál. Ještě před padesáti lety se předpokládalo, že počet obyvatelstva Evropy klesl během této radikální změny na minimum. Archeologických dokladů o mezolitu (období mezi mladším paleolitem a neolitem) tu bylo neobyčejně poskrovnu. Moderní metody prokázaly, že tomu vůbec tak nebylo, ba dokonce se počítá s populačním přírůstkem (!).

I mezolitici museli radikálně změnit strategii — namísto lovu velkých savců sbírali na mořském břehu mlže a na písečných lavicích na březích řek a říček chytali mřenky a jinou drobotinu. Dokonale tomu přizpůsobili svoji technologii, jejíž takřka milimetrové artefakty vyžadovaly setsakra vysoký stupeň technologické zdatnosti. Jakkoli grandiózní umělecká tradice mladšího paleolitu zcela zanikla, je — již jen vzhledem k rozvoji technické dovednosti — nemožno předpokládat, že existovali bez jakékoli kultury. Netrvalo dlouho a žili si stejně dobře jako jejich zapomenutí předkové, a když se lesy začaly oživovat zvěří, bylo už zase všecko „v pohodě".

Tam, kde nouze, jež i Dalibora naučila housti, přinutila lidi k „neolitické revoluci", bylo to nepochybně náročnější. Těžko si dovedeme představit, jakou psychologickou změnu znamenalo poznání, že země, která byla po desítky tisíc let jen podložkou umožňující chodit, může být změněna ve „výrobní prostředek", může se stát „matkou živitelkou". Tu psychologickou proměnu máme zachycenu jen ve vzniku náboženství, jež je nejvýznamnějším „duchovním" vynálezem neolitiků.

Nyní ovšem vynález stíhal vynález (podobně jako od zavedení strojové výroby dodnes), agrikultura (někde hortikultura) plus pastevectví umožnily prudkou demografickou explozi a neolitici začali obsazovat nová území.

Dokumentováno to máme ovšem zatím nejlépe z Evropy, kde jejich příchod a postup můžeme datovat skoro století za stoletím. Netrvalo dlouho a narazili na středoevropský (a východoevropský) prales. Zde se sešli s mezolitiky.

„Vyspělejší" a „pokrokovější" výrobní způsob však mezolitikům vůbec nijak neimponoval. Seděli si pohodlně v lese, stepní území je nezajímalo, a zřejmě s podivem pozorovali neolitiky živící se doslova v potu tváře (ve sborníku jedné mezinárodní konference o mezolitu jsem k tomu našel vtipnou kreslenou ilustraci). Na pomezí mezi oběma civilizacemi kvetl barterový handl, a to po pár tisíc let tak klidně a k vzájemnému užitku, takže neolitická sídliště z těch dob nemají ani stopy po opevnění. Dalo by se to zjednodušit: oboustranně výhodná dělba práce mezi lovci a zemědělci, žádné poměry jako na U. S. frontier v XIX. století. Teprve když přelidnění nutilo neolitiky začít klučit prales, začal se neolit a jeho výrobní způsob šířit i dál na sever a mezolitická civilizace pak opravdu „podlehla".

Méně prozkoumány jsou poměry v Americe. Neolitický výrobní způsob vzniká v Jižní Americe na východním svahu And — pomezí hor a amazonského pralesa s výhodnými klimatickými podmínkami — přesahuje altiplano a je zřejmě velmi rychle převzat jak na něm, tak na tichomořském pobřeží. U indiánů severoamerického západního pobřeží na sever od Kalifornie je ovšem na mořský rybolov specializovanou mezolitickou kulturou, vysoce organizovanou, a rozvíjí se úspěšně až do konce XVIII. století.

Ještě pozoruhodnější případ máme v Austrálii. Homo sapiens sapiens se tu objevuje neobyčejně záhy, před 40 000 lety, kdy bylo ještě možno dostat se do Austrálie ne sice suchou nohou, ale od ostrova k ostrovu na poměrně krátké vzdálenosti. (Potvrdí-li se výzkumy z 90. let, že homo sapiens sapiens ve východní Asii má svoji vlastní nepřerušenou vývojovou linii již od Pekingského člověka, tzn. již aspoň 600 000 let, zatímco v mediteraneu, Africe a jiných západních oblastech to šlo jinak, pak je nutno zdůraznit, že Austrálci patří k západnímu, a nikoli východnímu typu lidské rasy (pozn. aut.).)

Stoupnutí mořské hladiny pak Austrálce na desítky tisíc let izolovalo. I Austrálie byla postižena ústupem pleniglaciálu, většina kontinentu se mění na poušť, ale i tak bylo místa dost. Austrálci až do příchodu britských trestanců nepřekročili mladopaleolitické niveau. Došlo však k jednomu velezajímavému incidentu. Někdy v 7.- 6. tisíciletí př. n. l. začali pronikat na severní australské pobřeží neolitici z Nové Guineje.

Vše, co se týká této epizody, zjistila ke svému úžasu archeologie teprve v posledních třiceti letech. Austrálci se nechovali vůči imigrantům nepřátelsky — země bylo dost —, ale přebírat „vyšší výrobní způsob" je ani nenapadlo. Podle dosavadních výzkumů se zdá, že papuánští neolitici si klidně hospodařili v „potu tváře" pár set let, než začali obsazovat další území. Netrvalo to dlouho, a tak zatím nemáme archeologicky doloženo, zda se tak stalo násilím nebo ne. Jediným zatím známým faktem je, že Austrálci „jednoho dne" imigranty i s jejich „pokročilejším výrobním způsobem a technologií" jaksi „vyexpedovali". Jako by se sešli k jakémusi „celokontinentálnímu corroboree" a dohodli se, že celý slavný „vyspělejší výrobní způsob" nechtějí, protože ho nepotřebují. „Vyexpedovali" tedy neolitiky se vším všudy a nenechali si ani tak veleužitečná zařízení, jako je vepř a pes. (Jen těžko domestikovatelný dingo přišel s Austrálci již dříve.) Dokonce se zdá, že zrušili vlastní mořeplavbu a omezili se na loďky k pobřežnímu rybolovu, jen aby zabránili jakémukoli dalšímu kontaktu. Zůstali dál v mladším paleolitu, tedy v „inferiorním" výrobním způsobu.

Tato akce byla cílená, uvědomělá a svobodně zvolená.

Archeologové ovšem zkoumali, proč se tak stalo.

Po dostatečně důkladném průzkumu mohli na počítačích zjistit, že k obživě tlupy o cca 180 členech (větší tlupy ve společenství lovců-sběračů nebyly ekonomicky únosné) stačily dvě hodiny práce pouze ženských příslušníků tlupy (tedy méně než 40 % členů tlupy, patrně jen 30%) denně k lukrativní obživě celé tlupy. Hned ovšem vyvstala otázka, co proboha dělali všichni ostatní s volným časem?! Logická, nálezy i etnografií doložená odpověď zní (cituji): „Věnovali se intelektuální činnosti."

Každý pochopí, že není možné celý život dvacet dva hodin denně jen spát či jen souložit či jen se šťourat v nose. Bohatství umělecké tvorby (zejména orální) Austrálců je velmi dobře známo.

Nadto: využívajíce příznivých podmínek nedezertifikovaných regionů přetvořili si Austrálci celé oblasti kontinentu v jakýsi anglický park sofistikovanou technikou pravidelného sezonního vypalování podrostu a putovali (každá tlupa po „svém" území) tak, aby vždy byli včas tam, kde právě něco dozrávalo nebo kde včely nesly med či se rojily nutričně maximálně hodnotné hmyzí druhy (mravenci, můry a pod.). Na lov chodili muži s velkou slávou, jak to vždy dělají, jen pro zpestření jídelníčku. Nejen že ovládali mnohé základní prvky neolitické technologie — stavěli celé irigační systémy pro chov vodních hadů a úhořů, znali stavbu kamenných domů atd. —, ale bezproblémově zvládli i k tomu potřebnou typicky neolitickou organizaci: k výstavbě a permanentnímu udržování např. těchto „sádek" bylo potřeba vyčlenit desítky lidí, které ostatní členové tlupy zásobovali.

Takto fungující společenství bylo dosažitelné za předpokladu, že:

a) mezi sebou žili mírumilovně (což neznamená, že si občas nedali přes hubu, oblíbený to lidský sport);

b) naučili se dokonale soužit s přírodou a jejím rytmem, nenarušovali ji perspektivně, nýbrž dokonce ji chránili a „pomáhali jí".

Pravda, již v prvních tisíciletích vyhubili bezbranné velké vačnatce, ale pak se s faunou naučili zacházet perspektivně. Mladí příznivci ekologie mohou právem vidět ve společenství Austrálců realizovány svoje nejtoužebnější sny.

Oč však při tomto, s ontologií na první pohled nesouvisejícím povídání, jde, je to, že tzv. zákon o nutném převzetí „pokrokovějšího výrobního způsobu" neplatí, neboť se může vůči němu postavit svobodná kolektivní vůle, která před vyšší technologií dá přednost primárnější potřebě: volnosti, svobodě dělat, co mě těší, nestrkat hlavu do chomoutu „blahobytu za cenu potu tváře" (a konsekventně: rozpadu společenství a vzniku společnosti rozdělené na vykořisťující a vykořisťované) — jakmile si spočítám, že dostatek, který mám, mi bohatě stačí! Pokud by Austrálii nezačali od samého počátku XIX. století osídlovat angličtí delikventi (po osamostatnění severoamerických kolonií je neměli kam vyvážet), žili by si Austrálci tak jako před 40 000 lety dosud. Byli však objeveni a obsazeni.

Je něco takového možno nazvat striktně vědecky vítězstvím pokrokovějšího výrobního způsobu? Obávám se, že při důsledné vědecké analýze absolutně nikoli. Austrálcům nebyl poskytnut vyšší výrobní způsob, ale totální genocida (ještě ve 30. letech XX. století jsou dokumentovány organizované hony na „domorodce") — podobně jako indiánům v Severní Americe. Vítězství „pokrokového výrobního způsobu" se nekonalo. Ten si přivezli objevitelé s sebou už hotový a jen pro sebe. Australský kontinent je integrován do oblasti nejvyspělejšího kapitalismu. Austrálci sami byli téměř vyhubeni. Nezajímá mne odpověď etiků. Zajímá mne odpověď teoretiků ekonomie.

Samozřejmě zcela specifický a pozoruhodný je rovněž případ Číny. Jelikož zejména v severní Asii se udržovaly klimatické podmínky, v nichž žili i naši předkové před cca 12-13 tisíci lety v Evropě, mladší paleolit tam nerušeně přežíval, ba i mamuti, kteří již pradávno z Evropy vymizeli, tam přežívali až do doby, kdy už například v tzv. úrodném půlměsíci neolit kvetl na plné pecky. Je-li datace nástěnných maleb v Chojt Cenkeru (Mongolsko) do 8. tisíciletí př. n. l. správná, pak přežívalo i velké magdalenienské umění a ostatní kultovní tradice mladšího paleolitu až téměř po sám práh historické doby. Tato okolnost dodnes modeluje celou specifiku mentální a spirituální tradice v Číně, leč o tom jsem psal jinde a sem se to nevejde. Neolit je, zdá se, zcela autochtonní v oblasti územního jádra čínské národní tradice (soutok řek Wej a Chuang-che), byť zde nastoupil pozdě a trval relativně dost krátce; bronz je zcela prokazatelně autochtonní.

Od dynastie Sang (od poloviny 2. tisíciletí př. n. l.) Čína zachovává (a ovšem i stále dál propracovává) systém společenské organizace, který zůstává ve všech podstatných rysech neměnný. Je to asi tak, jako bychom žili stále ve stejném společenském uspořádání, jež bylo ustaveno za egyptské Střední říše či v době známé jako III. urská dynastie v Mezopotámii. Zhruba v druhé třetině 1. tisíciletí př. n. l. Čína prodělala relativně krátké období, které jako by z oka vypadlo feudalismu nastavšímu v Evropě o dva tisíce let později, a vrátila se pak ke „svému normálu". Marx, který věděl o Číně o málo víc než já o vysoké matematice, si nedovedl vysvětlit, jak je možná taková bezprecedentní kontinuita (neznal Austrálce, neznal mezolitiky), kdy z teritoria pár rolnických občin se země rozšířila na rozlohu subkontinentu, absorbovala všechny technologické proměny a nezměnila společenské uspořádání. My dnes víme daleko víc: od antiky až do začátku XVII. století byla Čína technologicky daleko před „Západem"(což znamená, že jakkoli to čínští filosofové ignorovali, byla tam i věda na vyšší úrovni než na Západě, dnes mj. víme, že i pojem nuly pochází nikoli z Indie, ale z Číny) a technologické inovace, jejichž import z Číny do mediteranea lze bezproblémově doložit, zabírají u Needhama petitem řadu stránek — jsou jich tisíce. Přetrvávají také různé mylné představy o tom, co všechno v Číně znali, ale nevyužívali toho: tak např. střelný prach měli prý jen pro zábavu s rachejtlemi. Nikoli: proti Hunům už nasadili normální kaťuše (sadu raket odpalovaných zápalnou šňůrou). Několikrát ve svých dějinách byla Čína zralá k zavedení strojové výroby a kapitalistického výrobního způsobu: nechyběl ani akumulovaný kapitál, ani technologické možnosti — ve státní režii, resp. monopolu, pracovaly obrovské manufaktury na hedvábí, železo, porcelán atd. První známá ekonomická konference týkající se problému státního či soukromého podnikání v těchto odvětvích (plus solní monopol) byla svolána v Síni bílého tygra (Po-chu) r. 80 n. l. a rozhodla pro státní monopol. Několikrát se zbohatlíci (obchodníci, kteří v Číně stáli na nejnižší příčce společenského řebříčku a nesměli ani do státních služeb, ani jejich děti nesměly ke státním zkouškám atd., přičemž byli vždy nezměrně bohatší než čínská gentry, tj. tzv. čínská vládnoucí třída — jistě ovšem s výjimkou osob na císařském dvoře) pokusili všelijak kamuflované soukromé manufakturní podnikání zavést — a pokaždé je císařská správa za to dala oběsit. Zajímavé je zdůvodnění: bylo by to „vykořisťování člověka člověkem" — řečeno naší terminologií — což by se příčilo tao; jistě kamufláž, šlo o zabavení majetku, ale z 50% to s tím principem tao mysleli čínští učenci vážně.

Čínské dějiny nejsou o nic méně krvavé, brutální a hnusné než naše, Čína byla mnohokrát poražena a okupována, rolnické obyvatelstvo se jen zřídka mělo lépe než v Evropě a v XIX. století pod impaktem kolonialismu vskutku kleslo na nejnižší úroveň: společenství hladem umírajících a anglickým importem opia otrávených. Čínský správní systém, stále se zdokonalující, skrz naskrz byrokratický, mohl být zářným vzorem evropským osvícencům XVIII. století (na druhé straně právě jeho periodicky se provalující korupční prohnilost byla vždy příčinou čínských historických katastrof). Ani mne nenapadá hledat v Číně nějaký vzor. Ale sofistikovaný, „pokusem a omylem"stále znova prověřovaný správní systém umožnil, že všechny technologické inovace, jež v Evropě skutečně pokaždé vedly k základním společenským proměnám, v Číně společenským řádem nikdy nijak nehnuly (tak např. teprve zavedení třmene uvolnilo cestu k nastolení feudalismu, střelný prach výrazně pomohl feudalismus zlikvidovat, knihtisk znamenal duchovní revoluci a kompas koloniální expanzi, kdežto v Číně bojovala kavalerie úspěšně od hunských válek, knihy si četl a kupoval každý, s kompasem a dalšími vymoženostmi jezdili až do Mosambiku atd., ale nikde nikdy nikoho nekolonizovali atd.). Lze tedy důvodně předpokládat, že Čína i strojovou výrobu zvládne, aniž by zavedla soukromé kapitalistické podnikání jako jediné možné, byť zajisté korupčníci, kteří by se od Mezinárodního měnového fondu dali moc rádi podplatit, tam nechybějí a žádná morálka ani „vlastenectví" je neváže.

Všechna témata, jež jsem v této kapitolce uvedl, jsou relevantní pro historii, ekonomii, sociologii atd., jejich souvislost s ontologií však možná čtenáři uniká.

Pro mne ale je zřetelná.

Společnost není podřízena „vnějším" ani „zevnitř se rozvinuvším"„železným zákonům", např. ekonomickým, proces a proměna neprobíhají ani v lidské společnosti podle nějakého předzjednaného dialektického či jiného schématu, i pro lidskou společnost platí, že je eventem, který je spojením objektivního a subjektivního, že tu subjektálnost nevypadává ze hry, nýbrž je vždy přítomna a někdy výrazně vystupuje do popředí a stává se hlavní působící složkou, že tedy dějiny principiálně jsou v našich rukou a mohou být zvládnuty, a to i tehdy, když velice vážně bereme v úvahu „nepříznivé" vlastnosti normální lidské psychiky! Patří mezi relativně biologicky „přirozené" vlastnosti této psychiky např. tzv. sobeckost, tendence „urvat co nejvíc pro sebe", dominovat slabšímu atd. atd., které však mezi ostatními živočišnými druhy jen málokdy přerůstají do skutečného vnitrodruhového vraždění a ničení. Mnohé z oněch negativních rysů, jež dnes nás jako druh ohrožují, např. fetišizování zisku, však biologicky zakódovány nejsou a jejich vznik je jen společenský. Stádní zblbělost, jež vede k zfanatizování, je extrémní psychotickou reakcí např. u některých primátů, u člověka hypertrofovala ve skoro už trvalé psychotické napětí. Interdisciplinární výzkum druhu homo sapiens sapiens musí podniknout celá řada vědních oborů, počína je etologií. Zde pak již nemá ontolog co pohledávat. Ale jeho úkolem bylo a je vyslovit se k tomu, zda člověka gens humana jsou „od přirozenosti" jen bezbranně manipulovaným objektem a nejsou s to aktivně se projevit a prosadit subjektálně uvědomělým kolektivním aktem.