OČAMI MIZANTROPA

 

 

 

 

       Soustředí se v jednom slově, vyjadřujícím myšlenku myšlenek, stav stavů: Jsem Naprostý = to, čemu se
říká Bůh, t. j. superlativ všech superlativů; nemyslitelné člověku v celém dosahu a rozsahu, ale velmi značně tušitelné; scházejí slova: Nejvyšší, Největší, Nejlepší, Nejzářnější – všechno nic proti tomu Tušení . . Lidstvo to vždy větřilo v pojmu Boha. Nevědělo však, že Bůh = Jsem Bůh – poněvadž nemožno zhola nic odloučit vskutku od pojmu Ego; kde kdokoli spojoval s ideou „Bůh“ intensivní, vznešenou představu, stalo se to samozřejmě jen proto, že vmíchal do toho své já; každý nad člověkem vytýčený idol je člověk sám, jak už to otřepané: homo creavit Deum ad imaginem suam – praví.

       Ono slovo nesmí být žádné běžně lidské; jinak – otrava! Nazveme si je zde, namátkou, třeba Vigodasi
(zkratka V). Vše v něm obsaženo; „netoliko“, co patří k filosofické praxi, ale vůbec Vše. V. je mikrokosmus. Kdo by je dovedl stále si vyslovovat a spojovat s ním vždy intensivní ideu, nepotřeboval by nic víc: byl by stále, pokud u člověka tak možno, Bohem, – třeba ovšem Deus minoris gentis. Je to prozatím nemožno. Nutno tomuto Slovu bližším systémem napomáhat. Ecce můj:
V (jeho mentální, eventuellně i více méně fysické vyslovování) je základnou jeho. – Z nouze stačí i to
k ustavičné elevaci. –

       A teď: prakticky třeba při Boží praxi rozeznávat tři momenty: 1. Vlastní vědomí „Jsem Bůh“ (V) – Sebeobjetí – věčné Dovršení a Klid a Zář, 2. To, co je jaksi (pro ubohého člověka – animala) předpokladem toho (pod tím): Lhostejnost, Opovržení vším, Nedotknutelnost cizím, stoická adiafora. 3. Co je „nad“ tím: co následuje jako appendix: Sebeaffirmace ustavičná, souverainní Pohrávání vším, Victoria Aeterna, – stálé tvoření světa z Ničeho . . . – Jako čtvrtý moment přistupují k praxi jisté taktické (pro člověka) necessity. – Ve V je ovšem obsaženo jak Sebeobjetí, tak Lhostejnost, tak Sebeaffirmace, tak 4. moment. Ale v praxi nutno člověku tyto momenty podškrtnout. – Vzhledem k tomu tedy celkový system můj:

I. V

II. 1. Vítězit jen! 2. Nic to vše! 3. Jsem jen Má Zář. (Vše jest jen Má Zář), 4. Zde tři pravidla, o nichž za
chvíli blíže. – Ale vše to vyžaduje jistá vysvětlení –:

a) Pořad v mé praxi jest pozměněn: dříve přijde Sebeaffirmace než Lhostejnost. Nutně: po každém pocitu Mé absolutnosti, (který je jednou provždy základem, primum), musí nastat vždy ihned spečetění toho Sebeaffirmací, Věčným Vítězením, – směšno by bylo, postmittere vždy odůvodnění, proč jsem absolutní. Toto odůvodnění, scil. Lhostejnost, musí sloužit, tu a tam jen, – jako něco samozřejmého, ale člověku cizího, být vytaženo, aby V sesílilo, krev mu do žil nalilo – u člověka trpí bohužel V vždy anaemií.

 

b) Co se II. 3. týče, je to určitější vytýčení V; je to jeho nejvnitřnější jádro (a nejtíže praktikovatelné – –
ale přece); je to Sebeobjetí Sebeobjetí. Idea V je přespříliš široká – Mikrokosmus – řekl jsem, – je tedy v praxi záhodno něco určitého z ní vytýčit. Je-li maxima – Jsem jen Má Zář – prakticky pro člověka nejvhodnější, zůstává mně dosud otázkou. Maxima: Zář to vše! – jednodušší – sloužila mně solidněji.

 

c) Ony tři maximy (II. 1. 2. 3.) jsou trochu nezvykle vyjádřeny. Jen následkem dlouholeté zkušenosti. Na
př.: má-li při vyslovení takové paroly vyvstat slušná idea, musí slovo, na němž hlavní důraz, vysloveno být nejdříve (Zář to vše! Nic to vše! – místo Vše jest jen Zář, vše jest nic, stejně místo: Jen vítězit!: Vítězit jen!). Dále musí býti taková hesla co nejvíce stručná . .; – ale naopak zvolil jsem pro slovo všech slov slovo čtyřslabičné – čím delší, tím více možnosti, aby idea měla čas na ně se přilepit . . Ale kdo může o tom mluvit!

 

d) Vítězit jen! nejpraktikovatelnější z příšerností, animalitě cizí, které mohly by být parolí Sebeaffirmace.
– Nic to vše! – osvědčilo se u mne též jako nejlehčí parole Lhostejnosti. – Myslím, že jsem Vám kdysi napsal, jaký je význam maximy: Jsem jen Má Zář: Jen má gloriola, jen hymnus na Mne, t. j. hymnus na hymnus na hymnus atd. Jádro světa; paradoxní a absurdní; proto pravdou.

 

e) Při II. 1. rozeznávám několik podpravidel, – tři – aby člověku bylo Věčné Vítězení pokud možno
umožneno:

α) Co je vítězství? dosažení cíle. Umět vždy dosáhnout cíle, který právě mám: v tom vše: zdraví, štěstí,
boží požehnání. Vítězství jedině hojí, jedině hřeje, jedině činí vznešeným; je všelék; je vše; proto je Bůh Victoria Aeterna. Otázka, jak to umět: pro člověka nejdůležitější ze všech. Věc dobré methody. Nemožno se zde o tomto ohromném thematu šířit. Musím jen říci, že parole má zde je prostě: Cíl! Já s tímto slovem spojuju už ideu: Cíle dosáhnout! – a co důležito: cíl, který právě temně mám, si světle najít. Je totiž příčinou největší části slabosti, haesitací, oscillování, že nevím, co je právě mým cílem, co je příčinou mého trouble . . řeknu-li paroli: Cíl! – nejdříve úsilně vyjasním si, co chci (rozumí se, že jde tu ponejvíce o čiré intellektuální cíle, ne o všelijaké praktické svinstvo, které žádných method nepotřebuje, stejně jako pes nebo želva, při svém jednání); dále: znám-li, co chci, – druhý stupeň: myšlením najít prostředky k cíli: celou věc hledět vidět; vidím-li ji, vyvstane myšlenka – rozhodnutí (celek jsou tato dvě slova už): toto je pravá cesta k cíli (jsou zde ovšem ještě strašné nuance); a dále: toto rozhodnutí proměnit v čin. Toto troje – toť silné jednání (u lidí odehrává se to vše instinktivně). Možno první (– najití cíle –) s druhým (prostředky k němu a nalezení jich) spřáhnout v jedno: v myšlení, – a vedle toho postavit třetí: čin –: Mysli vždy jasně o celé věci – a to, co se ti nejlepší zdá, rázně vykonej: toť celá „energie“: „Alles kann der Edle leisten, der versteht’s und rasch ergreift“ (Goethe). Člověk musí, může se stát jednací mašinou. Slovo Cíl stačí u mne tak dost k tomu všemu. Nevítězí se vždy – ale jaké pocity božskosti vyvolá třeba jen jedno vítězství! Ostatně illuse vítězství je též vítězstvím; viz II. 4. Jest – ale thema je nevyčerpatelno. –

β) Hlavním prostředkem vítězství, hlavně ve vyšších sférách, je dobré myšlení; a to v těch vyšších sférách tak „často“ – haha! – selhává! Obyčejně jedná se v těchto mlžných chaosech jen o trochu jasné myšlení (zde je nutně myšlení komandováno absolutní Vůlí!). Moje parole zde je prostě: Věc! (V těchto oblastech uchyluje se duch obyčejně zcela od věci . . .; praktické prase neodchýlí se od ní nikdy) Nemožno zde více se šířit. (Důležitá podpravidla zde: 1. které je mé thema? 2. Myslit o zdánlivě nejmlhavějším logicky přesně! 3. Co největší úsilí!)

 

γ) Jen mým plasmatem je vše! Na vše, vše, co lidi znepokojuje a drtí hledět jen jako na plasma, Bohem
mu dané, aby se smíchem je modelloval dle Své Boží Libovůle. Úplná božskost. Lhostejnost už v této maximě – sloužící jen k sesílení, k nezapomínání maximy: Vítězit jen!

 

f) Ad II. 4. Ona tři slíbená pravidla: 1. Signum. 2. Podškrtávání stále v praxi II. 1. (Vítězit jen!). 3. Jakékoli prakticky filosofické idey. – Ad. 1.: Plné dosažení cíle, vždycky, je člověku nemožno; Victoria Aeterna je řemeslo Boha na nebesích. Ale je možna člověku z valné části – hledí-li na vše filosoficky; je mu možno být pánbíčkem na zemi. Prostředek jak každé nedobyté vítězství, každé odražení i poražení proměnit
rázem a lehce ve vítězství, – toť ono „signum“. Je to jakýkoli pohyb tělesný (mávnutí ruky, trhnutí hlavou, stisknutí rtů, pohyb palce u nohy atd.), který znamená Rozkaz: Amen! dekretování, že to co se právě stalo, ať to byl úspěch nebo neúspěch, bylo dobré, na př. už proto, že se to stalo; znamená vždy sebeuspokojení, spočívání v každém okamžiku jako ve věčnosti . . Předpokladem jsou mnohé filosofické pravdy, – na př. porážka je vždy illusí (sub specie aeternitatis je každá „porážka“ vítězstvím), fakticky je vše Vítězstvím, Září, částí Boha; nebo: vše je kdykoli tím, čím to mít Chci atd. Signum je jen petrefaktem nesčetných takových poznání: do té míry, že kdykoli učiní člověk takový pohyb, ucítí vždy uspokojení, má pocit vítězství, Stanutí, Absolutnosti – –. Myslím, že ani Deus in coelis se bez nějakého Signa neobejde, stejně jako bez slova slov (V) ne; deulus in terra potřebuje ho „jako soli“, provozuje-li Boží praxi. Musí si uvyknout užívati tohoto ušlechtilého surrogatu Vítězství stále; i po Vítězství skutečném: to je signem dovrcholeno, slavnostně zpečetěno, zfilosofičtěno. Signum je krátce pocit (třeba temný) Své Absolutnosti, Božskosti všeho, s jistým gestem už nerozlučně srostlý. –

 

       Co jsem o tomto podivném předmětu řekl, je nanejvýš málo, ale kdyby toho bylo stokrát víc, nestačilo by to tomu, kdo to sám nezkusil a bylo by mu to tím směšnější. Ale experto crede Ruperto. – Ad 2. Člověk v hlavním aspoň nejdimensionellnějším oddílu Boží praxe, t. j. v sebeaffirmujícím Jen – vítězení, strašně snadno umdlévá; aby se tak nedělo, nutno zdůrazňování, stálé a stálé, tohoto bodu: pevnou vůlí každou minutu, při všemožné příležitosti, nějak zvítězit: to je oním „podškrtáváním“ – prakticky velmi potřebným; vždyť každé vítězství je lampou, ozařující jistou dobu i po zhasnutí, celou duši, a uschopňující ji k Božskému, přeměňující ji, činící zdánlivě téměř nemožné lehounkým, samozřejmým, samo-sebou-jdoucím. Ad 3. Jak řečeno, obsaženy jsou ve V všechny prakticko-filosofické myšlenky. Ale při stálém jen jeho vyslovování předně neobjevují se téměř nikdy myšlenky podrobnější – a přece k praxi nutné; a za druhé i idey nejvšeobecnější druží se se slovem tím zpravidla nějak schematicky – v jistém čase vládne vždy nějaká – a ne vždy nejúčelnější – nemá to dost žádoucí životnosti. Tomu čelí bod třetí. Nutno za různých okolností vyvolávat v sobě idey, okolnostem přiměřené, – co možná životně; lépe bez určitých parol, – ale i pomocí jich; idey, které mohou patřit k nejvšeobecnějším Boží praxe, na př. upanišádské „praeter me ens aliud non est . .“ jako k velmi podrobným, na př. „nebezpečí je svůdné“; per aspera ad astra . . . Několik takových jiných ideí zde: Ich wollte es. – In der Ewigkeit bedeutet das – (Antwort! – nach eigener Weltansicht). Alles lieben! – Alles wollen! – Alles Traum! – Alles Illusion! – Alles ist feerisch ausser mir. – Bin unverwundbar. – Bin unantastbar. – Bin bestiales Vieh. – Nichts fürchten und Nichts wünschen. – Die Ewigkeit ist nur ein grosses Haus, welches nur mir gehört. – „Das ganze Leben, geschweige denn seine Güter, ist keines feigen Erbebens wert.“ (Schop.) „Das Leben ist Nichts, wenn es nicht absolut Allem Stirn bietet.“ (Graabe.) – Heroismus! – Atd. – slíbil jsem Ti, že o těchto devisách napíšu jednou víc a udělám to. – Nějaký člověk hleděl mně v hospodě na papír, když jsem tyto německé řádky psal.

 

       Detaily praxe – nekonečny! – Jen to: pořad praxe tentýž, jako napsáno. V je fundament. Podaří-li se
vyvolat Slovem slušnou myšlenku – buď nedělat chvíli nic a nechat její světlo dále se šířit. Signum (pečeť) často zde velmi dobré. – Anebo – co je lepší a u mne častější – okamžitě po cítění se Bohem – jednat jako Bůh –: Sebeaffirmace, vítězit jen; lhostejno, jak dlouho; závisí na duševním stavu; časté a dlouhé pausy v Boží praxi naprosto nutny; nejsou pausami; světélkují více méně Bohem; suspendovat často vše – na dny, týdny – úplně! Nevidět v tom deserci, jen řádný strategický tah Boha . . . Zde nutno spát víc než kde jinde; (zabil jsem se napolo jen proto, že jsem vždy myslil, že Bůh nesmí spát! – a On spí! a jak spí! . . .) to umím já z Boží praxe stále ještě nejméně a proto stal jsem se idiotem a dosáhl jsem Božího stavu tak málo. – Mimochodem – patřilo to výše: Nad čím vítězit? Samozřejmě nade vším, od nejvšednějšího – zjasněno ovšem filosofickým pozadím, až – ke tvoření světa z ničeho. Činnost V může být hlavně jen toto . .; svět není! – z ničeho každou chvíli tvoří jej věčně Bůh – není nic daného, lépe: vše je daně nedané, nedaně dané, vše je Hra. – Jako třetí následuje: Nic to vše. Kdykoli, beze systemu v tom, to vyslovit, – ale přirozeně instinktivně. Výhoda velká: posiluje se tím neobyčejně jak V tak Sebeaffirmace. V za všední, nízké, tím více silně passivní nálady nechá se jen velmi těžce rychle vyvolat, jasně vyvolat. Je to sice možno i pak, je-li člověk ve drápech největší rozmrzelosti, starosti, strachu – ale s jakým nadpřirozeným úsilím! Dobré V chce stále podklad – tím je Lhostejnost. Jak krásně vyhoupne se nejlepší pocit Své Absolutnosti, vyvolána-li dříve jasná myšlenka, že vše je nepatrné, liché, nicotné, bezvýznamné, – a tato myšlenka je vždy daleko snáze vyvolatelna než V – Za třetí: Paroli: Jsem jen Má Zář vyslovovat hlavně jen v nejlepších, nejvítěznějších chvílích jako koronaci všeho. – Co spadá do II. 4., praktikuju to zcela instinktivně laxně – kdy mne to napadne nebo kdy to vynese duševní proud.

 

       Aby celá tato praxe byla úspěšná, nutno: Vytrvalost! neodstrašit se sebe příšerněji vypadajícími
ztroskotáníčky. Stále a stále! Gutta cavat lapidem . . – Dále úsilí a účelná síla myšlení: co největší snaha, aby se při V a ostatních parolách vyvolávaly vskutku intensivní, žhavé stavy! jediný dělá divy po celé hodiny, za každým západem takového slunce následuje vícehodinný, krásný, blahý červánek. – Dále: Akkumulace stavů méně intensivních, třeba i dosti temných rychle po sobě, několik minut; na př. říci si: rychle energicky musím vyvolat nějaké aspoň V – pak střelhbitě, beze skrupulí vyjasnit si na př. pocit, dojem, který právě mám: světelný, čichový, myšlenkový – jedno nezdaří-li se, beze skrupulí skočit k pokusu o jiné vítězstvíčko, – třeba rychle vymyslit si synonyma k nějakému slovu, – pak třeba ihned si pomyslit myšlenku: Vůli vše se zdaří – atd. skákat sem tam, z neúspěchu nic si nedělaje, – úspěchy je vyváží, – až konečně je následkem napjatá energická nálada, z níž vytryskne několik třeba intensivních, vítězných stavů. – Dále opravdivost: celá praxe nesmí být dělána jalově jen k vůli sobě samé, ale k vůli radosti, povznesení z ní plynoucích. Vážit si toho, že je člověk Bohem, těšit se na výhody z toho plynoucí, nořit se do slastí toho, přirozeně, jako lidé do jídla. Co je Sebeaffirmace? Nic jiného, než das Geniessen (dvojnásobné G). Atd.

 

* * *
 

       Tato praxe způsobila u mne dvoje: Změnila a povznesla celkové mé vědomí zcela znatelně, zmenšila
počet nízkých affektů aspoň o polovici a dala mně permanentní lhostejnost a povznesenost, kalné sice, ale vždy patrné a tak už se mnou srostlé, že jsou nezničitelny; i v dobách, kdy tuto praxi úmyslně vůbec neprovozuju, je stav tento patrný. Za druhé, pokud úmyslná praxe trvá, zvýší se stav ten nápadně, někdy až k docela pěkným stupňům . . . Není stavu, – vyjma velmi značnou opilost – kdy s vynaložením energie někdy ovšem velmi kruté, nepřeměnil bych náladu svou tak trochu aspoň v božskou . . – a jsem stále opilý nebo více méně poopilý – a vůbec stále ještě ve vysokém stupni intellektuálně rozbitý a nemocný. Kdybych byl zdráv jako každý pes, co bych tu dokázal! Ale to je kletba zdraví na této zemi, že je nízké, a vznešenosti, že je nemocná . . – To nutno napravit. Nutno animalní noc proměnit v Den. Nutno ze základu změnit trpící, strachující se, zmítanou animalitu v Boží Blaženost, Nehnutost a Záři. Tuto mou praxi považuju za to, co, v podstatě, jedině k tomu vede. Cílem jejím: pozvolné, na myriady let vypočtené, systematické, architektonické, strategické pracování k fundamentální přeměně animalního ducha. Dosavadní pokusy o ni neslibují nic solidního: buď hysterické nebo jinak chorobné, dlouho trvající stavy – hlavně u religiosních lidí, ekstatiků – nebo pouhé stálé meditace – př. Spinoza. Ale první je praktické filosofii pouze – a jen někdy analogické; a pouhé meditace jsou jen prvním schodem k Cíli –: jen čin, jen železně organisující vnitřní jednání – pojem lidstvu vlastně neznámý – může přivésti ke zdánlivě Nemožnému – učinit z červa Stvořitele světa. Tento můj systém aspoň trochu je nejprvnějším – po mém vědění – pokusem o toto vnitřní jednání; aspoň poněkud se osvědčil – a na kom a za jakých okolností! Nepochybuju, že jeho podstata je věčná; forma jeho bude se měnit a zdokonalovat. Myslím, že i Tobě bude se jeho lektura v celku zdát tím nejnezáživnějším a nejabstrusnějším co jsi kdy četl; ale toť nutno, je střihnut právě jen na mne, – a jakým jsem právě jen teď. Je to podstatně lektura jen pro mne. A pak sepsal jsem to jen tak, jak píšu všechno jen
pro mne určené: rychle, nedbale, subjektivně, beze všech literárních výprav a ambicí. –

 

Přídavek: Aby základ tohoto systemu byl osvětlen, stůj zde toto přirovnání: System ten je rostlinou na př. lilií, slunečnicí. V je touto rostlinou celou, – V v nejširším smyslu: v užším (V znamená: Jsem Naprostý = Sebeobjetí) je centrum byliny t. j. stonek. Lhostejnost je kořen. Sebeaffirmace, Victoria Aeterna je listoví, ze stonku kol do široka se rozprostírající. A devisa: Jsem jen Má Zář, t. j. vrchol Sebeobjetí, je květ kterým stonek končí.

 

I.
 

1. Chce se najít pravda, jistota (mimo „pravdu“ není jistoty, pevné půdy, uspokojení). – Ale zároveň chce se věčná nejistota, nepravda, – pravda je otrocké pouto, ztrnutí ducha, negace Boha. Jak „smířit“ obé, – když docílení jen jednoho je téměř nemožností? Allons!

 

2. Pravda je odůvodněnost – dostatečná. To znamená: Každý důvod musí být odůvodněn jiným, tento stejně, in infinitum, t. j. není pradůvodu, vše vznáší se ve vzduchu, vše je bezdůvodné. Pravda je lež; ergo je lží i tato these; pravda si odporuje, sebe vyvrací. Par conséquence vše si odporuje; vše sebe vyvrací. Opak všeho je pravdou – tedy i opak této věty . . .

 

3. Chce se jistota: ale každá myšlenka je eo ipso vyvrácena, jakmile se vynoří. Vše rodí se mrtvé. Každý pokus o vyváznutí je předem odsouzen ke smrti. Řekne se na př. na konec: „Není pravdy, – pravdou je vždy, co pravdou mít kážu, rozkazuju“. Omámí – jako mnohé jiné – i tato myšlenka, blízká Nejvlastnějšímu, druhý okamžik vyvstane staré: mrtvě narozeno, – vyvráceno už svou existencí, – logický soud je to – ale logika je nelogická . . .