Dopis z 2. 9. 1919

Drahý příteli!

Odpusťte, že odepisuju ne hned a ne tak, jak jste si přál. Odkládal jsem list tento v naději, že budu mít čas a možnost, napsat Vám něco obsažného a obšírného, – nešlo to a v nejbližší době nepůjde. Jsem příliš zaměstnán, nyní hlavně žurnalistickými pracemi, takže ani projektovaným filosofickým dílem nemohu se zabývat; hloupé to, ale nutné.

Jen několik nejvšeobecnějších vět o mně. – Řadu let spočíval jsem v „jistotě“, jak co se theoretické filosofie, tak co se praxe týče. Jisté pochybnosti, jež se občas vynořovaly, zaplašil jsem vždy brzo jako dotěrné mouchy. Ale letos z jara nestalo se tak, – pomalu vryly se do mne jako klíšťata, pronikly mne, – a asi 4 měsíce ztrávil jsem hlavně v zuřivém zápolení s nimi. Vyhrál jsem to na celé čáře, – kol 8. srpna; jsem spokojen. Dostal jsem se všude dál a výš, než jsem byl dřív. Co jsem s počátku proklínal, zasloužilo být žehnáno; tak tomu ostatně vůbec vždy. Vše, co nás ruší, ruší nás jen z klidu, každý však klid jest jen „leností“, nevyvinutím energie, jaká nám možna; nic neruší, nic neškodí. – Pochybnosti ty vystoupily jak v oboru „theorie“ tak praxe. V této bylo dříve mou parolí, jak víte, – „Síla!“. Dobrá, ale ne nejlepší. Přílišná koncesse animalnímu životu, – nutna absolutnost. A pak nebyla mezi touto praxí a „theorií“ identita. Nutno jest jen Jedno; já musí být světem; rozluštění světového problemu už praxí. Dosáhl jsem této identity koncem jara, dosáhl jsem jednoho Slova, které je vším, které je mým jménem, teď a po smrti . . – Ale pod touto Jistotou, o níž v hloubi nikdy jsem nepochyboval, vyskytly se v červnu jisté theoreticko-filosofické pochybnosti. Ty musily být odstraněny, než mohl jsem oddat se vytoužené, nové, vyšší praxi. Jednalo se o dosažení absolutní „noetické“ jistoty poznání, jež musí být zároveň absolutní nejistotou, obého duch, Bůh současně nezbytně potřebuje; o dosažení Nadpravdy, která by byla zároveň pravdou a lží. Problem trochu těžký, ale Bohu, je-li jím, musí být i nemožné možným. Dřívější mé Rozluštění, které mně po léta stačilo, ukázalo se neúplným. Dalo pořádnou, romantickou práci, než se zdařilo,dosadit něco vyššího na místo toho. Těší mne, že se to stalo v den (8. 8.) a hodinu, dříve k tomu určenou, za okolností krajně nepříznivých . . . Nabyv Jistoty věnoval jsem následujících několik dní konečně Praxi. Šlo to lépe, než kdykoli dřív; Nejohromnější vstoupilo do značné blízkosti; a seznal jsem, že je v tomto mém životě dosažitelno zcela. V některých půlhodinách byl jsem Hotový, byl jsem Hotovostí. Hloupé dost, že jsem v nich, jak jsem měl chuť, nepřeseknul tento lidský život. Od té doby se v jistém smyslu nudím. Stav můj nedovoluje, abych vyvodil konsequence vítězství, – nedovoluje bezstarostné Boží Hraní si, Boží Smích; musím to zas nechat dřímat. Člověk dochází cílů unaven a rozdrásán, že z nich málo má; tím méně, čím větší byly; „tvé plody, Zarathustro, jsou zralé, ale ty nejsi zralý pro své plody“: ale pro Plod není člověk v tomto životě zralý nikdy . . . Můj život je teď hraním si, dětinským a zívajícím, ne Božím. – Promiňte, že právě to, co by Vás nejvíce zajímalo, hlavně asi ono „dosažení absolutní Jistoty a Nejistoty zároveň“, t. j. definitivní rozluštění světového problemu, poznání Samozřejmosti, – zde schází. Ale bylo by třeba dlouhého traktatu, aby to bylo aspoň naznačeno. Úlomky jsou zde ničím – když celek sám může být jen úlomkem. Dojde-li ještě k tomu, že to sepíšu pro projektovanou knihu, dám Vám to. – –

I Vaše nemoc sloužila jen k tomu, aby vyrušila Vás z klidu a dovezla o kus blíže k Vašim cílům. Váš klid: toť vášnivé, zimničné rotování myšlenek kol sebe, t. j. krajní neklid; Vaše činnost: toť zladění chaosu, ulehnutí vírů, ztichnutí větrů, azur, přímočarý pohyb – síla – Klid . . Nevytýkejte si „lenost“: toť pojem vulgu, toť sobecky moralní jeduplné odsuzování druhého; dívejte se na Sebe očima vlastníma, ne očima Svého opovrženíhodného nepřítele! Není lenosti, vše je činností, svrchovanou činností; ale ne vždy činností účelnou a silnou. Váš největší nedostatek je z exuberace vzniklá vnitřní nerozhodnost a horečné oscillování a víření. Vytýkejte si nevyjasněnost, neracionelnost, neodhodlanost, nevytrvalost, neželeznost, nedostatek roztínající síly! A nejen vytýkejte si! dejte si sílu tu! dejte si pevně uchopující pěsť, pěsť vše rozptýlené pevně svazující! učiňte ze svázaných rukou ruce svazující! Uchvaťte jednotlivé části Svého ducha, kde nejtepleji cítíte, možnost plodných vítězství, – jinak lhostejno, které to budou! – a modelujte je, organisujte, něco určitého, uvnitř i zevně, z nich vytvořte! a po časech vykrystallisuje se i duch, jako celek sám sebou v něco určitého, jasného, radostného. Dát si sám sílu, jen vůlí svou vůli, je stejně těžké jako překrásné; nestává se to téměř nikdy; i chvátá člověku na pomoc vnějšek, hlavně utrpení; ale „pomoc“ – jedno z nejošklivějších slov! Vaše nemoc dala Vám, myslím, silné rozhodnutí k energické činnosti; ale nedala-li i jasné vidění, prostředky k realisacím, – přijde brzo zas nějakýnový pomocník . . ., – nebude-li vůle silna dost, aby se bez něho obešla. Nejsilnější rozhodnutí brzo ochabne, není-li hned s počátku podepíráno vítězstvími. Několik dobrých vítězství potřebuje Vaše vůle. A k nim potřebuje především koncentrování se, – to je už skoro totožno se silou. –

Velmi často na Vás s nejvřelejšími sympathiemi myslím . . Jsem tak rád, že choroba Vaše dobře skončila . . Pozdravuju uctivě milostivou paní. A těším se, že se brzo zas uvidíme, – tolik se mně stýskává po našich rozhovorech!

Vždy Váš

Vysočany 2. 9. 19.

Ladislav Klíma