OČAMI MIZANTROPA

Drahý příteli!

       Dopis tento přichází tak skandálně pozdě, že idey, které jsou mu základem, z paměti Vám asi skoro vymizely, jistě však silně vybledly a aktuálnost ztratily: takže s divnými pocity budete se často ptát: „co na mne ještě teď leze to mrtvé strašidlo!“ A já jsem si komické nevčasnosti listu toho tak vědom, že radím a prosím: nečtěte ho! aspoň ne svědomitě, zvláště tam ne, kde bude Vám to obtíží a fadessou . . . . A to tím spíše, že málo je schopen přinésti Vám vyjasnění, jichž jste si přál; ze tří hlavně příčin. Pro zmíněnou již nemožnost pochopit jednotlivosti nové filosofie beze znalosti jejích základů a pro nemožnost základy ty učinit pochopitelnými stručným jich podáním, – k dobrému porozumění jim nutna zase znalost četných jednotlivostí, – circulus, – jediné vyjítí z něho: napsat objemný systém filosofie. Za druhé pro ohromnou obtížnost látky samé: její superabstrakčnost, labyrinthnost, namnoze neuchopitelnost, essentiellní nejasnost, věčnou noc . . . Za třetí pro mou nynější slabost, – bych podal věc aspoň tak, jak by podána být mohla; a zde hlavně pro moji dosavadní, instinkty přikázanou vůli nevyjasnit si mnohé. Vše je jasné mému cítění; rozumu mnohé ne; ale má vnitřní jistota, že jdu svou správnou cestou, je tak značná, že mě to nevadí; jsem si vědom, že kdykoliv se mě zachce, musí dobýt absolutně komandující vůle všech vyjasnění, jichž mně třeba, a že základní názor můj naprosto nemůže být vyvrácen . . Nechával jsem mnohé ve tmě ne proto, že bál bych se světla, ale z důvodů jen utilitarních, procedenčních . .; nu na př. různé zcela indifferentní myšlenky, i jen temný stín jejich, – stejně jako pouhé protivné slovo – nebo tvář má v zrcadle nebo dotek mé brady nebo pohled na špičku mého nosu . . – může nynější i dřívější můj „chorobný“ stav silně zhoršit, mne o týdny nazpět vrhnout; zdravý životní pud káže držet si podobnou havěť daleko od těla . . . Jinak – nejsem filosof theoretický, ale praktický; chci žít a být, ne něco říci a učit. Dnešním lidem schází ovšem pojem „praktického filosofa“; kde kdo ušklíbne se nad posledními řádky: „čistý filosof, který si je nejasný, neví co chce a co myslí!“ Ale praktická filosofie, – mmch. věčné stání nad černou propastí věčnosti, něco daleko vyššího, než filosofie jen theoretická, jen myšlenková, potřebuje nutně nejasností, – jsou jí něčím, co je jasnosti rovnocenným . . . Tímto dopisem zpronevěřil jsem se leckde opatrnému regimu, který jsem dosud zachovával; leccos, úmyslně v šeru nechávané, vytáhl jsem na den; lehké to vždy nebylo, musil jsem pracovat jen za jistých okolností, aby to vážněji neuškodilo. Neuškodilo to, namnoze prospělo, nebude-li psaní toto užitečno Vám, mně bylo, – díky!

* * *

1. „Já jsem ten, který jsem“. Co Christus tím chtěl říci, nevím ovšem; já chci tím říci: má podstata spočívá ve vědomí Mé absolutnosti neboli v absolutnosti neboli ve Jsoucnosti; nebo prostě: jsem Bůh . . . V užším smyslu: je zcela futilní při definici mne, čím se moje zvířecí já vyznačuje – co jsem; já je ve skutečnosti Já = Jsoucnost = absolutnost; já jsem Já, člověk, jako vše, je v pravdě jen Bůh, Allah il Allah, – vše ostatní pára a dým . . .

2. „Absolutně komandující vůlí“ označuju Boží vůli, pokud se zárodečně jeví u člověka. Spočívá v hlubokém, zinstinktivnělém přesvědčení, že vše možno a nutno vždy ovládat, se vším činit, co se chce, – v naprosté – ne ubohé napoleonské imperiositě; v tendenci vše stále překonávat a souverainně znásilňovat, ve zběsilém praktikování tendence té do krajních důsledků: v ustavičném křečovitém pohánění, prohánění, promíchávání svých myšlenek všemi možnými směry a mlhami – bez „reálního“ cíle, jen k vůli ukojení svého Despotismu . .; nade vším tím strmí stále pocit Své Svrchovanosti. Jsem poněkud mnohomluvný, – ale vyjádření toho, co lidstvu neznámo a tudíž přiléhavými slovy dosud neoděno, je též poněkud obtížno . . . Permanentní zuřivé napjetí vůle, ochablosti naprosto nepřístupné; v hloubi jistota, že v každý okamžik všeho je věčně dosaženo a že celá ta konvulsivní aktivita je směšně, je božsky bezvýznamná; nutnost nejvyšších cílů, – člověk s ab. k. vůlí musí se stát, lépe jest Egodeistou, tímto nejvyšším vůbec . . .; – avšak při tom v životní a myšlenkové praxi nezbytně stálá „nepřirozená“ násilnost, křeč, znepřátelení se s celým zděděným instinktivním životem –: specifická strašná „Nemoc“, kterou možno nazvat: musit s násilným sebepřemožením křečovitě myslit, – všimněte si zdánlivé kontradikce v tom! –: nemožnost se zastavit – na něco jiného myslit dokud není abs. k. vůle v každém případě nějak uspokojena . .; nezbytnost vynalézat stále nejpříšernější prostředky a úskoky, aby to bylo v tomto světě otroků možno; sestoupení do neznámých dosud nejmlhavějších koutů a pekel myšlenky; infernalní chaos, zdeformování ducha, život jako ohromné paradoxon, – můj život od 15. do – – vlastně až 35. roku . . Ale ani stín šílenství v tom ani možnost jeho, člověk s ab. k. v. nesmí mít v sobě essentiellně, ani zárodeček šílenství. Tato „Nemoc“ sama o sobě jest obsáhlou vědou; pokolení budoucích statisíciletí, – odsouzená z polovice jí vymřít, přikývnou s obdivem k této a všem předchozím větám, tomuto jitřnímu svítání o 11. hodině předpůlnoční . . .; experto crede . . . Zcela neobyčejné zdraví animalních instinktů je podmínkou, aby člověk hned při prvních nárazech Nemoci jí nepodlehl . . . Až do 26. roku smál jsem se lidem, kteří smáli se , když jsem říkal, že je vyloučeno, abych žil do 30 let; tak krásné to bylo. Nu – tento protivník učiněn pro tento život patrně už neškodným . .; jiní zrodili se z jeho mrchy . . . Mimo u sebe nesetkal jsem se s „Nemocí“ ani s a. k. v. nikde, – nikdo ani zbla nechápal z toho, co jsem o věcích těch napověděl. Psychologická, hl. psychiatrická holota nazve s přírodovědeckého svého hlediska případ můj pouhou nízkou chorobou; se stanoviska metafysického neboli se stanoviska myšlení je však stanovisko přírodovědecké i „psychologické“ pouhým idiotstvím, helotským holotstvím . . Ale i já sám dlouho jsem a. k. v. nazýval skoro jen „má nemoc“; že jsem ji poznal jako nejvyšší ctnost a zdraví, – a tudíž jako něco, co je u člověka nutně v počátcích svých nesmírnými nezdravostmi provázeno, – že řekl jsem k sobě bezvýjimečně „ano“! – je jeden z největších činů mého života . . Nikdo jiný nemohl by to dnes učinit po mně . . . Nikdo jiný? . . Ale vždyť nikdo nemá o celé věci ani tušení tušení, zatím co já jsem jí umíral a ji přemohl, zatím co ona je pro mne jedinou realitou! Že moje nejvlastnější, nejmocnější, jediné v lidstvu schází, naprosto, nazval bych nejdivnějším, nejděsnějším ze všech faktů, – kdyby egodeista něco divným, něco děsným shledávat mohl . . . Zde první skutečná Samota! Ale nikdy jí egodeista v nejmenším netrpěl, jako Nietzsche na př. svými samotičkami . .; co je samozřejmějšího absolutně komandující Vůli! „Kultura“ je něco, co se mne vůbec netýká . . .

       Dost jsem o a. k. v. zatím pověděl, ale kdyby toho bylo stokrát víc, bylo by to stejně málo, – jak učinit
noci všech nocí: lidstvu – viditelným svítání Dne všech dní? . . .– Mohl jsem prostě odpovědět: A. k. v. je vědomí Své božskosti (ne „synovství božího“, „emanace z Boha“ a podobných mizerností, ale vědomí, že jsem Vše a Jediné.) Víc autor říci nemůže, ostatní je na čtenáři . . .

3. Trochu zatím postačující vysvětlení slov „mé nemoci“ (str. 4, nahoře).2 Poněkud popsaná „Nemoc“,
třeba je hlavním chorobným produktem a. k. v., není jediným (v. nahoře, řad. 2!).3 Jaké jiné nemoci může, musí mít má disposice za následek, přenechávám v tento okamžik Vašemu kombinačnímu daru, – proto, že jednou z nich jest: psát o svých nemocech, vracet se k nim znamená u mne totéž, jako znova do nich upadnout. Ne smím příliš malovat čerta na zeď – –

       „Kdybych byl zdráv“. Tímto – nepřesným – rčením nechtěl jsem říci: kdybych byl prost všech chorob,
které má disposice nese nutně s sebou, nýbrž jen: kdybych byl částečně, relativně, možně zdráv. Jen tak o 15 %, – a dávno bych se byl rozhodl, – ne snad pro nějakou řádnou občanskou činnost, ale pro něco – ve velmi širokém smyslu – dobrodružného, – zároveň rychle k hodně penězům dopomáhajícího, zároveň osvěžujícího . .; když jsem byl jen o 8 % zdravější, než obvykle, scházel vždy jen vlásek. Je-li člověk však tak – na př. – ne roztržit, ale „duševně“ rozryt, rozbit, že, odcházeje z hospody cpe si místo pytlíku na tabák do kapsy vyprázdněnou půllitrovku, mohl by právě tak dobře namířit proti člověku místo hlavně pažbu, stisknout a kouli vpálit do sebe; všechno u něho možno! Lépe učiní člověk takový, spí-li, je-li to jen trochu možno, dále svým zimním spánkem – –

4. Stav můj, neboli stav světa neboli Boha jest, jakožto něco absolutního, – Boží Zář –, světlem, t. j. symbolem Nejvyššího, tedy i absolutně neměnného; jeho essentiellní permanentní „řícení se“, – bolestná, svíjející se instabilita – „křečí“. Groteskní obraz „křeč světla“ vyvolil jsem úmyslně. Světlo je pro smysly něčím nanejvýš pevným, intangibilním: nehnutě leží sluneční zář na krajině, a ať athmosféra, kterou prošla, sebe je zmítanější, paprsky světla neinfikuje to v nejmenším; mluvit o „křeči světla“ je něčím monstrosním, kontradikčním, paradoxním – – právě vhodným k označení hrůzného kontradikčního, paradoxního monstra, jímž je svět. Boží Zář je pro myšlení nutně něčím naprosto pevným, ale per ludibriositatem omnium zároveň čímsi naprosto vratkým – oscillujícím, – bolestně se svíjejícím – křečovitým. V proměnlivosti spočívá stálost, ve stálosti proměnlivost, ve „stávání se“ „bytí“, v „bytí“ stávání se, slast v bolesti, – slast je bolest, tak rychle „vibrující“, že přeskočí ludibrionistně ve svůj opak –, ve slasti bolest, – jeť jen přespřílišnou, nesnesitelnou slastí, sluncem, přílišnou svou jasností setmělým křečovitě . . . Nejvyšší bolest, nejvyšší slast, nadšení, láska, paroxysmy, extase, Summum, – vše jest Křeč; existuje i slastná, zdravá, positivní křeč . . . I fysické světlo je původem svým, – pokud u
fysických zjevů o původu možno mluvit –, druhem křeče; aetherný pohyb, světlo vyvozující, je jistě čímsi, nanejvýš složitým, spletitým, proti sobě v kruhu působícím – bellum omnium contra omnes – vířením víření, – křečí, – ne undulací, vibrací a podobnými insipiditami. Křeč je základní silou světa fysického, stejně jako bolest, t. j. psychická křeč, základní silou světa psychického; ovšem ne jedinou: korrelatum křeče je pevnost, bolesti rozkoš. –

5. „Baba = básník“ nemíním; rovněž však ne „pouze ony ukňourané vzdychálky atd.;“ ve všem, čemu se
dosud říkalo „poesie“, je babského tak úžasně mnoho, že výraz: „nejsem baba a básník“ jest jen nevelkou a zcela odpustitelnou hyperbolou. Již proto je dosavádní básnickost z větší části babskostí, že domainou jeho je cit – protipól vůle, t. j. mužnosti . . . S přísného hlediska i nejmužnější básníci, – Aischylos, Dante, Shakespeare, Corneille, Grabbe . . . Michelangelo, Beethoven –, jsou jen poloviční muži. Básník nejtypičtější, – Ovidius, Petrarca, Leopardi, Byron, Lamartine, Musset, Mickiewicz . ., Raffael, Mozart, Weber –, jsou muži, abychom byli spravedlivi – tak čtvrtečnímí. Řekneme-li o typickém básníku minorum gentium, – Vrchlický, Zeyer –, „baba“, jsme k tomu aspoň tak oprávněni, jako k výroku „Cato Uticensis byl pevný karakter“. Březinu nemožno do zásuvky „básník“ vměstnat. Přes to má i on vedle mužností non plus ultra – nemužnosti dost a dost, – dno jeho je veliká měkkost, podstatou mužnosti je však tvrdost.

6. Celá má věta je povrchně, slabošsky stilisována a ne dost upřímná:

a) Slovy „kuriosní daemoni“ postavil jsem se, nekorrektně, na stanovisko lidí, kteří mohli by mne pozorovat, – na mé vlastní stanovisko ještě před deseti lety. Tenkrát zdálo se mně, jako bych byl posedlý groteskními čerty: vše nové zdá se kuriosním, do té míry, že člověk instinktivně a mělce sahá k „nadpřirozeným“ výkladům. Teď proměnili se „kuriosní daemoni“ ve zcela přirozené vývojové fase abs. kom. vůle, vroubené na kmen jí tak cizorodý, jako je člověk. Jsou to prostě ony „nemoci“ a různé divné nepohodlné výrůstky a. k. vůle. No na př.: Jeden z daemonů těch učaroval mně, že musím od rána do noci jen bičem (vůlí) práskat, ať jsou přede mnou koně nebo ne, i když táhnou co nejlépe, i když vím, že následkem práskání potáhnou hůře nebo vůbec ne nebo se splaší a vůz mně rozbijou, – a nedbat na vlastní jejích řízení; – zjankovatěli všichni . . Jiný posadil mně brejle, jimiž vidím vše jen jako mlhu nebo nejstrašnější zmetky, těla jako stíny a schemata, půle trupu místo celých. Jiný donucuje mne k tomu, abych, jeda na voze, tlačil vší silou do přední stěny jeho, v domnění, že tím pohyb vozu přivozuju. Jiný zaslepil mne tak, že místo vidličkou jím z talíře jen ohromnými vidlemi; že když chci židli postavit s kouta do kouta, pošlu vždy pro spediteurský vůz, – ale když se stěhuju, používám k přepravě nábytku vozíků, jakými děti v parcích převážejí písek. Jiný posedl mne tak , že celé dny chytám si jako kočka jen svůj ocas. Jiný omámil mne tak, že zatím co zuří bitva, pracuju zarputile pedanticky na plánu k ní, předešlý den započatém, o vlastní průběh její absolutně se nestaraje, atd. Je jich pár set, bez nadsázky. –

b) „Kuriosní mdloba“ je šlendriánská expresse. „Mdlobou“ myslil jsem vlastně široce jen nynější mou
impotenci, rozvinout činnost, jaké bych si přál. Podobá se velice, jsouc jí jen málo, velké zemdlenosti; proto užil jsem povrchně slova „mdloba“. Ale slovem „kuriosní“ jsem povrchnost tu částečně napravil, slovo „mdloba“ vlastně odvolal – naznačuje tím, že stav můj nemá právě znaků obvyklé zemdlenosti, že jí asi nebude . . Zemdlenost je následek přepracování, prudkých bouří affektů a j.; moje „mdloba“ daleko více než únavou je vířivým chaosem, demonickými skrupulemi, deformovaností myšlenkového světa, vzniklou z dlouholetých extravagantních znásilňování jeho a. k. vůlí. Příznaky únavy: apathie, lethargičnost . . schází u mne skoro naprosto v., co napsal jsem o neznavitelnosti a. k. vůle! . . A i proto hlavně je mdloba má kuriosní, že je cele jen následek vůle, zůstat v ní . .; nic není ve mně mimo vůli – opak to „mdloby“ . . . Místo „kuriosní mdloba“ měl jsem napsat snad: vzteklá bezmoc, zhostit se rychle své křeče . . – Řeknete snad: řečené odporuje jiným mým slovům: „na smrt zemdlen“ . . (letní dopis, st. 9, uprostřed)4 – a budete mít pravdu; ale i tato stilisace je zase šlendriánská; poctivě měl jsem místo toho napsat asi: jsem vztekle lhostejný ke všemu . . . Ceterum autem – přiznávám se, že v tom mém vnitřním hajzlu zcela se vyznat nemohu, zcela se vyznat vůbec nemožno. O každém z těchto mých tvrzení platí snad částečně i jeho opak, mnohé interpretace jsou všude možny, – zde platí silně to, co jsem napsal o „nutných nejasnostech a o vzpěčování se mých instinktů, by všechno bylo vytaženo na
světlo . . .“

c) Ze stilisace zdálo by se, že daemoni a mdloba jsou jedinými příčinami, proč nejsem litterarně činným. Je zde však ještě mnoho jiných. Tak: ne dost velká vůle k tomu . . – žádná touha, – nedostatek ctižádosti, – lhostejnost ke všemu dění se a vůbec celá má filosofie, – – nedostatek peněz a příznivých okolností, – těžkost vystoupení na veřejnost s ludibrionistním egodeismem, vědomí, že myšlenkový můj svět není ještě tak dokonalý (v. str. 1 tohoto dop. ř. 11)5 abych přinesl jej lidstvu darem – dary musí být vždy bezvadné . . .; mé přání: nenapsat nic víc, než jedinou velkou knihu, v níž bych byl celý já, v níž bylo by vše, tak dokonale a cele, pro vždy platné a diktatorské, jak jen člověku možno. Na to však je času dost – –, bylo by vlastně smutno, kdybych už teď byl zralý k pokusu o dílo takové . . .

7. Rozpor jen zdánlivý, chápe-li se věc opatrně a v mém smyslu.

„Vše přemáhající Síla“, Victoria Aeterna (to též vlastně, co Boží Vůle; Boží Všemoc, – místo těchto theologicky páchnoucích slov užívám však raději terminu V. Aet.; je to krátce můj nejmilejší název pro Boha) v nejryzejším svém stavu zahrnuje v sobě absolutní vítězení všude a v každém smyslu (vedle toho ovšem i absolutní podléhání, – v. passus o křeči světla!) Tedy nejen „nepodléhání vnějšku“, ale i př. okamžité zastavení rotace zemské, zachce-li se Jí toho; „pokyneš-li, hvězdy hasnou“, dí jedna katholická píseň . . . Theofanie Boha, zvaná člověk, tímto nejryzejším stavem být nemůže (ač, strašným sběhem okolností, mohla by být snad na okamžik drobtem jeho.); může být jen nejzárodečnějším stavem stavu toho. Mezi oběma je rozdíl jako mezi čtrnáctidenním embryem člověka a dospělým mužem, mezi tušením a světlým splněním, mezi – metaforicky – stínem věci a věcí. A přes to musí i tento strašně nedokonalý stav nazván být Věčným Vítězstvím, jako embryo člověka jest už člověkem; jsou stupně Deity, na každém z nich je Bůh v jistém smyslu celým Bohem, jako v každém drobtu hostie je celý Christus; mysterieusní pravda, lépe ludibrionistní, ludibrionismus je mysticismus explicite, je vysvětlený mysticismus.

       Jak může vypadat Victoria Aeterna u člověka, – podléhajícího nutně zevnějšku, daleko více vnitřku svému? Mohu ovšem mluvit jen o sobě, – jiné látky k pozorování nemám. – Jsou dvě hlavní součásti Věčného Vítězství: 1. Základní je pocit Své absolutní souverainety, věčně spokojené, slastně vznešené, spočívající ve vědomí Své Dovršenosti, – Dovršenosti všeho. 2. Projevování se činem, – sebeaffirmování tohoto pocitu stálým vítězením „od případu k případu“. – Namítne se: chybné pořadí!: 2. je tím původním, 1. jen následek stálého vítězení. V tom, však jest má velká zvláštnost, že v psychologii mne jest 1. fundamentale, radicale, od 2., – pouhého, nepodstatného skoro, doplňku svého –, neodvislé! že pocit mé absolutnosti jest u mne tak mohutný a vševládný, že oderval se ode všeho toho stáda lidských instinktů a myšlenčiček a žije samostatným, hvězdným životem! že traituje supremně vše jen jako své hříčky! že sebe větší „reální“ nezdary nemohou jím sebe méně pohnout, – vždyť jest u mne předpokladem všeho, essencí mé bytosti! A zde je též zdroj mé filosofie, mých nemalých novot, převrácení všech filosofických, logických, noetických, psychologických hodnot na líc –, ne na ruby, na ruby převrátil podstatu ducha dosud žalostný lidský duch! – „stvoření druhého vesmíru“, – v každé myšlence spí hluboko nový, nezrozený „ves“mír, myšlenky jsou jen spermatozoa vesmíru –; hodně svinské spermatozoon splodilo tento kosmos . . . Nenechme se odstrašit trilionky (vzhledem k nekonečnosti je centilion – nulla) jeho hvězdiček, – jen statečnost, Nejvyšší Statečnost! – a ani třísku neuzří člověk před sebou, jež by mu byla překážkou, aby byl – Vším; všechnu dosavadní kulturu vidět jako žalostný abortus exkrement žalostného mrzáka, jímž je lidský, ssavčí duch! . . . – Tedy pocit své vítěznosti, učím, je prius, causa, vítězení samo posterius, effectus – sebeaffirmace . . Na otázku Vaši: jak možno cítit se stále vítězícím, když stále nutně podléhám? – odpovídám, že vlastně pro mne neexistuje, neb aspoň je pro mne něčím velmi vedlejším. Prostě musím se tím cítit, jednou to jest, ergo je to odůvodněné; „jak“ – otázka pro pouhé theoretiky, čumily a čmuchaly ducha . . . Napsal jsem kdesi: Vict. Aet., v počátcích svých, značí česky „věčné bití“. Sestávám teď in praxi „téměř“ jen z porážek, – ale ani po nejstrašnějším dni nejeví až do usnutí můj komandující pocit nejnepatrnější odklon od své vertikální, – věčně vzpřímené polohy; má vůle nemůže být za žádných okolností ani o milimetr ohnuta, tím méně zlomena, – má absolutně komandující Vůle!