Dopis z 29. 8. 1916

Dopis z listopadu a prosince 1916 >>>

Drahý příteli!

Ještě jednou: upřímnou radost způsobila mně upřímnost zájmu Vašeho o moje psychika. Upřímné jsou Vaše názory na mne a opravdivé; hluboké a mužné; že by spočívaly na znalosti mé osoby, nemohu jim přiznat. Vždy tvoří člověk člověka k obrazu svému . . . Chci podat zde svůj vlastní – malý a nedostatečný – pohled na sebe. Žádáte, bych podal zprávu o sobě: nejlepší zprávou takovou je autoportrait: činy člověka, stav jeho – vše vyčte z něho dobré oko; podávat každé jiné zprávy o sobě a autoportrait jim nepředeslat je totéž jako učit žáka syntaxi dříve, než grammatice. – Obtížno podávat autoportrait, – intellektu i affektům. Sebe sama vidět je poloviční zázrak, jako sebe sama vyzdvihnout. A nepříjemno chválit sebe a hanět sebe i být k sobě spravedlivým: činit se směšným, stavit vředy své na odiv, vůbec se obnažovat. Přes to vůči Vám činím tak rád.

Na otázku „co jsem?“ nevím lepší odpovědi než ono: „Já jsem ten, který jsem.“ Můj základní instinkt, má bytost spočívá ve vědomí mé absolutnosti, – aseity, souverainní Síly stálého vítězství jen k vůli vítězství, „Victoria Aeterna“ zovu tento faenomen. Ve vědomí tomto však jedině spočívat může podstata Absoluta, Boha; Absolutum spočívá zcela ve vědomí své absolutnosti, (jsou jen mínění o věcích, ne věci samy, – neboli věci spočívají jen v míněních o věcích); Sebeobjetím nazývám vědomí to, tímto termínem specifisuju pojem Bůh. –

Každý okamžik cítit se Jsoucím, něčím věčně stálým a nehnutým; nepodmíněným, nade vším stojícím, ničím nedotýkaným; spokojeným, slunečně klidným; nic nechtějícím, po ničem se nesnažícím neboli nepachtícím; se vším jen souverainně násilnicky si pohrávajícím. . . . „Nesnažíce se po konání plodu, nezaujati nekonáním – –„ (Bhagavad Gita). Takováto ne již lidská, ne již fysická –: transcendentální existence byla ideálem všeho nejvyššího filosofování v lidstvu, byla – v hrubých základních rysech – duší vší božské filosofie; nejlépe vykrystallisovaná u Indů a Číňanů; „království boží na zemi“ jest jen terminem pro ni. Potud nejsem originellní; originellní jest jiné pojetí jednotlivých bodů, moje dále jdoucí konsequentnost a různé konsequence, plynoucí z mých filosofických, hlavně egosolistních předpokladů. O tom zde se šířit nemožno; podotýkám jen, že můj světový názor a můj právě trochu popsaný základní instinkt jsou jedno a totéž, že to, čemu snad později budu učit, budu jen já a zcela jen já, – jak jinak ani býti nemá.

Netvrdím, že stavu toho dosáhl jsem cele; jen velmi nedokonale a kalně; a přece v podstatě. V jádru a temně byl jsem stavem tím vždy; nepřetržitou praxí posledních 10 let vštípil jsem si jej vědomě tak, že nyní ani na okamžik neopouští mne pocit mé absolutnosti; moje já není už já ostatních lidí . . . Podotýkám mimochodem, že za nejlepší cestu k tomu, u dnešního člověka – potřebujícího vždy v mlhách svého myšlení smyslové opory – jest jediné slovo: Síla! (scil. skutečná, vše přemáhající, souverainní síla) – je třeba si jen stále a stále opakovat, – vše ostatní následuje. – Vše: v průvodu největšího světla nejhlubší, nejčernější stíny, vedle excelsních hor nejhlubší, nejčernější propasti . . Za vystoupení nad lidskou přirozenost mstí se, zcela samozřejmě, všechny lidské instinkty strašným svým rozvratem; milionyletá, sankcionovaná havěť nechce sloužit mladinké nezkušené vůdkyni: absolutně kommandující Vůli; ohromná desorganisace nastane v jejím vojsku: ecce – můj nynější stav . . . Vítězství své zaplatil jsem dočasným ohromným chaosem, zkalněním, infernalním zpotvořením i oslabením celého instinktivního inellektuálního života, – v němž dosud lidský duch výhradně spočíval; nikdo nevystoupil dosud nad něj, všechen dosavadní „rozum“, „vůle“ jsou jen modi jeho, nikdy radikálně se neodloučila absolutně kommandující Vůle od kommandovaného, ona, stejně jako její psychologické předpoklady, stejně jako mé „nemoci“ jsou něčím, s čím jsem se dosud setkal jen u sebe.

Bližší podrobnosti vysvětlily by Vám snad všelicos nejasného, přesvědčily o lecčems, co v pochybnost berete, – ač by to namnoze nedůvěru Vaši ještě zvýšilo: tak je to paradoxní. Však příliš dlouhého pojednání by vyžadovaly a značného sebezapření a i namnoze veliké námahy: mnohé z mých stavů jsou, musí být essentiellně nejasny. Krátce: Hlavní mou činností po léta je: na jedné straně ustavičné – pardonnez au mot – vyvalování se v pocitu mé absolutnosti, se vším jen si pohrávajícím za účelem svého živení, rozdmychování, affirmování, – a v stálém upevňování, zdokonalování tohoto stavu; na straně druhé v ustavičném křečovitém zápasu s křečovitým chaosem, jímž nyní jsem, – jenž zasáhl ovšem i to, co proti němu zápolí: absolutně kom. Vůli, sebevědomí Absolutnosti . . . I to řítí se každým okamžikem, stále při tom nehybně stojíc, a věčně bude nehnutě stát věčně se při tom řítíc, – k podstatě světa náleží tato kontradikce . . . Jsem křeč světla; svět je křeč světla . . A jsem v tom spokojen a šťasten a naprosto nic jiného si nepřeju a také věčně již ničeho jiného nedocílím; – „nenaříkal jsem nikdy nad svým hrozným duševním stavem“, – nejsem baba a básník: byl jsem jen občas nucen zmínit se o něm k vůli vysvětlení mého zevního vedení života, hl. mé „praktické nečinnosti“ –. A jsem v tom ke všemu lhostejný; vše, co lidem vážno, mně hříčkou a směšností, neboť vidím vše pod sebou; ponechávám si proto volnost každé akce, – prosím na př., aby, uzdá-li se mně ulehnout k spaní již po poledni a nevyčkávat k tomu orthodoxních hodin večerních, – aby nebylo to hned tak označováno jako zbabělost. Na transcendentální svět, kde chtění, kde čas a věčnost mají již jen stínovou existenci, nesmí být přikládána měřítka, platná pro obvyklý život animální; jiné přírodní zákony tam vládnou. Kdo s jeho výše shlíží, touží po působení mezi lidmi stejně, jako po působení mezi mravenci člověk, jenž sotva rozeznává pod nohama černé jejich tečky . . Kdo považuje to za přehnané, ani vzdáleným pohledem transcendentální svět ještě nenavštívil. – A jako je mně lhostejno vše vnější, tak i poznání; teprve lhostejnost ke všemu činí božským. Tázal jste se mne v jarním dopise, jakými problémy se právě zabývám. V tom smyslu, jak tomu Vy asi rozumíte –: žádnými! Od let žádný nemohl mne už okkupovat, žádný nemohl jsem už brát vážně, t. j. žádný nezřel jsem nad sebou. Jsou mému stupni nazírání na Vše něčím futilnějším, než fantom faty morgany, má filosofie nezná vůbec problémů: vše je hotové a nehnuté a pravdivé a jsoucí a světlé. Nejsem člověkem poznávajícím; Bůh nepoznává, ví; kdo ví, že vše, že absolutně všechny kontradikce jsou pravdou, ten ví vše a jest aspoň embryo Boha. Poznávání je jen snažení: snažilství, Streberei, suptění; třeba být, tkvít věčně v cíli. – Tím vším není řečeno, že nechci v budoucnosti v lidstvu působit. Na opak – mé spodní instinkty to chtějí a jim třeba vždy ponechat pole k rejdění. Ale budu si ovšem působením svým jen hrát. Napsal-li jsem „touží stejně – – jako působit mezi mravenci“, nemínil jsem tím „vůbec netouží“; nejednou zachtělo se mně, aspoň jeden den nosit v kusadlech krovky brouků do mraveniště a kukly z mraveniště. V lidském smyslu nechci již; ale pod Vůlí, v Nechtění spočívající, hemží se ovšem stále legiony vůlí, vůliček; ať si hrají, ať já hraju . ., Má Vůle hraje si jejich hrou. –

Teď několik poznámek k vašim soudům o mém stavu. „Vnějším okolnostem nesmí lepší člověk podlehnout, byla by to hanba. Triumf hmoty nad duchem.“ – Ničeho nejsem více dalek, než „usmát se“ nad hluboce procítěným, mužným, mně dobře známým pocitem, který leží za podklad těmto větám. Tak mluví nejušlechtilejší pýcha animala. Ale jen pýcha a pýcha jen animala. 1. Pýcha vidí vždy falešně. Učinit si cílem nepodlehnutí vnějšku, když steré zkušenosti každé minuty ukazují, že podléháme mu nutně stále a stále! skoro totéž, jako nechtít podléhat zemské přitažlivosti. Brok, bacill, bodnutí mušky, opustivší právě zdechlinu, chuchvaleček, zacpavší arterii . ., – a podlehl jste vnějšku co nejdůkladněji. Mastná skvrna na světlém šatě, šlápnutí do fekalie, neopětování pozdravu, opětovné přimhouření očí a škubnutí sebou, mávne-li někdo pěstí proti naší tváři i když dobře víme, že to fingované, všechny reflexní nervové pohyby atd., – nebylo filosofa, jehož duch by byl těmto lapalliím stále, třeba jen na chvilku nepodléhal. – Řeknete snad, že sofisticky rozšiřuju Vaši myšlenku, že jedná se zde jen o definitivní podlehnutí rebus adversis, o kapitulaci před životem. Já však tvrdím, že chceme-li vidět do hloubky každé jednotlivé myšlenky, musíme rozšířit, zevšeobecnit ji co nejvíce. V našem případě dojdeme pak k výsledku, že podlehnutí trvalé je v podstatě stejné jako podlehnutí momentanní a jen illusivně čímsi jiným, že onen úctyhodný pocit je veskrze výplodem srdce, naprosto ne rozumu. 2. Animalita je vždy nefilosofická. Vysoká filosofie nezná distinkci vnějšek, vnitřek. Mně „je vnější svět“, všichni ti lidé a peníze a hadry naprosto jen světem vnitřním, mými myšlenkami, které traituju ve značné míře methodami psychologickými . . . Ale naopak jsou mně všechny mé myšlenky, ergo i „vnější svět“, vnějškem, t. j. něčím, co má Vůle vidí mimo sebe jako svou hříčku. – Na podlehnutí na př. finančním okolnostem hledím stejně, jako na podlehnutí progressivní paralyse. Nemohu proto podepsati slova „triumf hmoty nad duchem“: není hmoty. Řekněme tedy místo toho „podlehnutí vyšších stavů duševních nižším“ – namítnete snad. Ale proč vždy „nižším“? často třeba jen příliš heterogenním, nepřiměřeným, ale mocným . . . A proč – „podlehnutí“? Nepodlehl, kdo bojovat vůbec nezamýšlel. Nutno bojovat s každým landsknechtem, hausknechtem? „Zbabělci!“ pravilo lejno na chodníku, „všichni se mně vyhýbají, všichni se mne bojí!“ Viděn sub specie meae aeternitatis je tento malý život jen jednou z milionů knih v bibliothece, kterou, chci-li, mohu číst, chci-li, zas na její místo nedočtenou postavit. Všechny knihy nestojí za čtení; ale je dědičný hřích, dědičná hovadskost člověčenstva, že věří, že právě jen tahle jediná knížečka, ceny velmi problematické, musí být dočtena do konce. „Podlehnutím“ nazval bych právě toto podlehnutí dědičné hovadskosti.

Správně jste napsal, že „v podstatě jedná se u mne jistě jen o vnitřní krisi“. Vnější okolnosti, třeba mne stav můj značně znepříjemňují, přitěžují, léčení ztěžují, hrají přec jen vedlejší roli; nemluvil bych o nich vůbec, kdybych byl zdráv, – rychle bych je radikálně změnil. U lidí, kteří za něco stojí, rozhoduje vždy jen internita. – Avšak s označením „krise“ nemohu být srozuměn. Akutní přiostření vyvrcholeného, v před kvačícího processu . . . Ale můj process – process rotační kol své osy; akutnost – ta leží už za mnou, za mnou leží vrchol; špice změkly, sladkost odpoledního slunce spí na krajině. Můj případ je prostý: jsem člověk, jenž, dokonav těžkou práci, leží zde rozdrásán a na smrt zemdlen; krise to? . . – Vytvořit po krisi „díla“? Dílo vykonáno. Hlavním dílem člověka je vždy udělat sama sebe; litterární etc. díla jsou vedle toho něčím ubohým, vnějškovým, třeba jimi člověk pro lidi teprve počíná. – Příčinou proč nejsem litterárně činným, není, že „utrpení drží mne v klepetech“ – ale, mimo jiné, že drží mne v nich různí kuriosní daemoni, kuriosní „mdloba“ . . . – I proto snad není stav můj krisí, že snad jsem „pánem sama sebe“, že snad „vím, co se se mnou děje, kam vše spěje . .“ Vy ovšem budete asi soudit, že celý tento můj pohled na mne sama jest jen příšerným omylem, z nemoci mé vzniklým, jenž rozplyne se jako obláček, „až se v duši mé vyjasní“. No – – dnes jen tolik: věc není jen psychologická, ale metafysická, čímž je řečeno, že názor můj je nevyvratný . . .

* * *

Jsem člověk statický, Vy dynamický;1 jste přímka, já kruh; moje přímky jsou jen součástmi mého velkého kruhu, součástmi jen Vaší velké přímky jsou Vaše kruhy. Vířivě, bouřně dílem v před kvačíte, dílem jste daemonicky unášen, štván. Neklid – ne nezdravý – je Vaší podstatou, elementem, klimatem, v němž rostete nejrychleji. Po klidu teď hlavně toužíte, v něm asi, to, čeho Vám především třeba, v něm snad cíl svůj spatřujete. To však nedokazuje, že by byl Vaší vlastí, naopak, že vlastí Vaší je neklid: právě proto, že jste zcela nepokojem, žijete v něm příliš intensivně, že zemdlen nutně občas vždy zatoužíte po jeho opaku – odpočinku – střídání. Ale jen dočasná je tato touha; jen dočasným občasným přístavem je Vám pokoj, vlastí volné moře. Kdybyste požíval klidu delší dobu, silněji, než teď po něm, zatoužil byste pak po neklidu. Mezi externím a interním neklidem nerozlišuju zde: kdo je bouří tomu nedostačí bouře pouze vnitřní: potřebuje nutně zevních komplementů. – Tento názor na Vás odůvodňuju si už tím, že dosud nezdařilo se Vám klid si zaopatřit: čeho člověk vskutku potřebuje, toho dosáhne, jsou-li okolnosti jen minimálně příznivy: smrt byla by následek nedosáhnutí; bez otálení hodí přes palubu vše, – hlavně ohledy na lidi –, co staví se v cestu jeho nutnosti. Já zjednal jsem si klid již v 17 letech; zjednávám si jej i dnes. – Ne „klid“: hygienické střídání bouří a pokojů, válek a mírů je nutností Vaší. Hleďte přátelštějším okem na dosavadní Svou zmítanost, nejlepšího přítele vašeho. Jste rozený hledač pokladů, lovec: dobrodružství , vichřice, štrapáce jsou Vaším osudem. Velký může být, krásný už jest úděl Váš –: stále v před!

Příště budu Vám psát o něčem objektivnějším. Odpusťte, že se dopis tento zdržel: jelikož dle slov Vašich poslední týden byl jste asi u p. dra * * *, nespěchal jsem s jeho odesláním, abyste jej raději dostal přímo do rukou. List, který hned po obdržení Vašeho rekommandovaného jsem poslal, obdržel jste? – Na odpis Váš se velmi těším, neméně na znovushledání. – Moje situace nezměněna, stav relativně příznivý. Přeju Vám vše nejkrásnější.

V úctě a vděčnosti oddaný
Vysočany, 29. VIII. 16.

Ladislav Klíma