Historie není vzestupnou spirálou lidského pokroku a dokonce ani drápáním se krok za krokem do lepšího světa.
Je to nekonečný cyklus v němž na sebe vzájemně působí měnící se znalosti a neměnné lidské potřeby. - J. Gray
John Gray
(* 17 April 1948)
Kacířství
Eseje proti pokroku a jiným iluzím
Úvod
Iluze pokroku
Biotechnologie a co přijde po lidstvu
Homo rapiens a masové vymírání: éra samoty?
Sex, ateizmus a nohy od piána
Víra v Matrix
Až se stroj zastaví
Věda jako nástroj mýtu
Zpráva pro akademii
Návrat do společnosti spektáklu
Úvod
Dvacáté století bylo věkem víry a zdá sa, že dvacáté první jim bude rovnež. Po většinu století, které právě skončilo, vládla světu bojovná politická náboženství a každé z nich slibovalo ráj na zemi.
Komunismus i neoliberalismus byla neomesiášská hnutí, která používala jazyka rozumu a vědy, ale ve skutečnosti je řídila víra. Stejně jako Marxův revoluční socializmus i globální volný trh slíbil konec dějin. Jak se dalo očekávat, historie pokračuje - s příměsí krve.
Osvícenští myslitelé se považovali za obnovitele pohanství, ale chybělo jim pohanské vědomí nebezpečí, které v sobě skrývá pýcha. Ve skutečnosti byli tito učenci s malými výjimkami neokřesťany, misionáři nového evangelia fantastičtějšího než kterákoliv víra, o níž si mysleli, že ji opustili. Jejich víra v pokrok byla jen křesťanskou doktrínou o prozřetelnosti, ochuzenou o transcendenci a tajemství.
Víra v pokrok je Prozakem intelektuálů.
Ve vědě je pokrok faktem, v etice a politice je pověrou. Zrychlující se růst vědeckých znalostí pohání technickou nápaditost, a tak vzniká nepřetržitý proud nových vynálezů; na něm je založen obrovský přírůstek počtu lidí během posledních dvou set let. Postmoderní myslitelé si možná vědeckým pokrokem nejsou jisti, ale ten je nepochybně skutečný. Iluzorní je víra, že dokáže přinést zásadní změnu lidské situace. To, čeho se dosáhlo v etice a politice, není kumulativní. Co se získá, lze opět ztratit a během doby zcela jistě ztraceno bude.
Historie není vzestupnou spirálou lidského pokroku a dokonce ani drápáním se krok za krokem do lepšího světa. Je to nekonečný cyklus v němž na sebe vzájemně působí měnící se znalosti a neměnné lidské potřeby.
Jádrem ideje pokroku je víra, že lidský život se s růstem vědomostí stane lepším. Omyl není v tom, že by se lidský život nedal zlepšit. Chyba je v představě, že ta zlepšení budou narůstat.
Mnozí osvícenští myslitelé připouštěli, že vědecký pokrok se může zpomalit nebo i zastavit jako v předešlých dobách - v tom případe společenský pokrok ustane rovněž. Věřili ale, že pokud bude postup vědy pokračovat, bude se lidský život zlepšovat. Zlepšení nemusí být rychlé nebo stabilní, ale bude přírůstkové; každý nový pokrok se bude opírat o ten předešlý stejným způsobem, jakým rostou znalosti ve vědě. Co žádný z osvícenských myslitelů nepředvídal a čeho si jejich dnešní následovníci nepovšimli, je to, že dokonce i v podmínkách zrychlujícího se pokroku vědy se může lidský život stát barbarštějším a iracionálnějším.
Tím, že nazývám víru v pokrok iluzí, nechci říct, že bychom ji měli - nebo mohli - jednoduše odvrhnout. Když Freud označil náboženství za iluzi, nedošel tak k závěru, že je to chyba nebo že by se lidstvo mohlo bez něho obejít. Iluze nejsou jen omyly. Jsou to víry, ke kterým jsme přilnuli z důvodů, jež nemají nic společného s pravdou. Obracíme se k náboženství nikoliv pro vysvětlení vesmíru, ale abychom našli smysl života.
Iluze pokroku má někdy příznivé následky. Někdy inspirovala skutečný společenský pokrok, například zrušení justičního mučení. (Ironické je na tom to, že někteří američtí liberálové teď argumentují pro jeho znovuzavedení.)
Aby byly iluze účinné, musí se jim opravdu věřit, ale dnes mají i ti nejbojovnější kazatelé tajné podezření, že by pokrok mohl být iluzí. Jak jinak by se dala vysvětlit jejich úzkostná jistota? Přinejmenším od Pascala pochybnosti náboženské víře prospívaly. Sekulární dogmata humanismu nenadlehčuje ani stopa po pochybnostech. Jsou příliš křehká na to, aby mohla vydržet vážnější výzkum.
Každý, kdo se odváží zpochybnit ideu pokroku, je okamžitě obviněn z přání vrátit se do doby temna. A přesto je faktem, že největší masové vraždy v dějinách spáchaly pokrokové režimy. Staromódní tyrani možná vraždili ve velkém měřítku - ačkoliv zdaleka ne v takovém, jako se to dělo v době nedávné - ale není to rozsah moderních masových vražd, čím se nejvýrazněji vyznačují. Je to fakt, že byly spáchány za účelem povznesení lidstva. Chiliastická hnutí pozdního středověku byla někdy násilná, ale jejich příslušníci nikdy nespatřovali v násilí instrument na vytvoření nového světa - tento úkol přenechali bohu. Dokonce ani inkvizice, která zabíjela a mučila ve víře, že zachraňuje duše, netvrdila, že buduje ráj na zemi. Toliko v moderní době se na masovou vraždu pohlíží jako na metodu vedoucí ke zdokonalení lidstva.
Zdědili jsme z řecké filozofie přesvědčení, že poznání je osvobozující, ale biblický mýtus o pádu se pravdě blíží více. Růst znalostí přináší mnoho výhod, ale není jen čistým dobrem. Vábí lidstvo slibem rostoucí moci, ale všechno to končí jeho zotročením.
Mezi světovými náboženstvími je křesťanství jedním z nejradikálněji antropocentrických. Křesťané věří, že lidstvo dělí od přírodního světa nepřekročitelná propast; ostatní zvířata existují, aby nám sloužila. Dalo by se ovšem říct, že biblický popis toho, jak bůh udělil člověku nadvládu nad všemi ostatními živočišnými druhy, by mohl znamenat povinnost starat se o ně - tento názor zastávali františkáni, kteří věřili, že ostatní zvířata mají stejně jako lidé duši.
Nicméně představa, že v celém pořádku věcí mají lidské bytosti nejvyšší hodnotu, byla vždy jádrem křesťanství a v sekulárním myšlení jím není o nic méně. Onen podivný pojem, že lidská osobnost je pramenem všeho, co má ve světě hodnotu, dává málo smyslu, jakmile ho vyjmete z teologie, v níž jsou lidé stvořeni k obrazu božské osoby. Navzdory tomu se tento předpoklad stal základem humanismu.
Humanisté se rádi ukazují jako horliví obdivovatelé lidského zvířete. Náboženství je přitom lidským pudem stejně přirozeným a všeobecným jako sex. Intelektuálsky řečeno je ateismus viktoriánská zkostnatělost. Freudovsky řečeno je to druh potlačení. Ve snaze vymýtit náboženství z lidského života potlačují humanisté základní lidskou potřebu. Stejně jako u sexu ani tady potlačení nefunguje. Náboženský impuls se vrací, často ve zvrhlé a groteskní podobě, jakou je sám humanismus.
Věda učí pokoře. Lidstvo nemůže obejít zákony termodynamiky a v Darwinově teorii přirozeného výběru se o pokroku nic neříká. Industrializace umožnila lidstvu dosáhnout současného počtu, ale světová industrializace je základní příčinou změny podnebí. A výsledkem globálního oteplování je méně pohostinná planeta. Neexistuje nic, co by mohli lidé udělat, aby zabránili Zemi v návratu k rovnováze.
Lidské zvíře možná touží po míru a svobodě, ale stejně rádo má i válku a tyranii. Žádný vědecký pokrok nezmění protikladné lidské potřeby, právě naopak, zesilují s tím, jak věda zvyšuje lidskou moc.
Naše politické ideje zrcadlí naše představy o čase a vědění. Idea pokroku, která dnes ovládá všechny politické strany, je vyprázdněnou kopií křesťanského pojmu dějin. Dějiny podle křesťanského názoru nemohou nemít význam. Je jím příběh o hříchu a spáse, napsaný bohem, - ač jeho značná část musí zůstat tajemstvím. Nebezpečí, kterému se každé historické náboženství vystavuje, je v tom, že nakonec přikládá příliš velkou důležitost času a příliš malou tomu, co je věčné. Tradiční křesťanství - například víra Augustinova - se snažilo vyhnout tomuto nebezpečí popřením možnosti, že by člověk byl schopen pochopit cesty prozřetelnosti. To bylo moudré opatření, a přesto se mu nepodařilo zamezit chiliastickým hnutím v pozdním středověku nebo přeměně křesťanství v bojovná politická náboženství moderní doby.
U osvícenských myslitelů, kteří převládající ideu pokroku formulovali, se křesťanský příběh hříchu a spasení spojil s řeckou filozofií osvobození skrze vědění. V případě Platóna to byla výslovně mystická filozofie, úzce příbuzná s filozofiemi, které se vyvíjely přibližně ve stejnou dobu v Indii. Pro hinduisty a buddhisty jsou dějiny snem, který se neustále vrací; spása spočívá v probuzení se z času. V sekulárních osvícenských vírách se z této mystické gnóze stává vědecké poznání. Všechna pokroková kréda mají jedno poselství: lidské vysvobození pramení z růstu lidské moci.
Často se říká, že dějiny nemají smysl, ale „my" jim ho můžeme dát. „My" nicméně není lidstvo; lidské zvíře je jen pomíjivý záchvěv v životě planety. Smysl, který by věřící v pokrok chtěli historii vnutit, je výrazem jejich vlastních nadějí a strachu a nutně se ztratí v plynutí času.
Naštěstí je Země větší a vydrží více než cokoliv, co vymyslí lidská hlava. Pro lidi znamená růst vědomostí jen obvyklý průběh dějin - i když ve stále větším měřítku znamená i ničení. Pro Zemi je to jen sen, který brzy skončí v míru.
Iluze pokroku
Myslíme si, že opravdu moderní svět bude rozumný a pokrokový a jeho hodnoty že budou lidské a kosmopolitní. Stále jsme si jisti, že růst vědeckých znalostí nám umožní kontrolu nad životními nebezpečími a odstranění nejhorších pohrom - války, hladu a nemocí.
Všechen tento optimismus není iluzorní. Jsme-li v pokušení domnívat se, že jen málo z lidského údělu se dá napravit, stačí si vzpomenout na De Quinceyho poznámku, že čtvrtina všeho lidského utrpení je bolení zubů. Příspěvek zubařství s injekční anestezií k lidskému štěstí nám připomíná, že v některých oborech se dosáhlo skutečných, ryzích zlepšení, opravdového pokroku. Přesto je však víra v pokrok pověrou.
Vůdčí tezí osvícenství je předpoklad, že klíčem k lidskému vysvobození je narůstání vědomostí. Žádný skutečný osvícenec by o tomto článku víry nikdy nepochyboval. Nicméně víra v pokrok založený na růstu vědomostí je sama o sobě iracionální.
Tradiční náboženství ustupuje, ale nenahradila ho racionalita. Moderní společnost je plná okultních a chiliastických kultů. Hojně se vyskytují v nových, krátkodobých náboženstvích, „zablikají a zmizí", jak se vyjádřil J. G. Ballard, „jako odpolední reklamy".
S vírou v pokrok jsme z devatenáctého století zdědili přesvědčení, že dokážeme udržet vynalezené technologie pod kontrolou a využít je k zlepšení lidského života. Ale pomysleme na genetické technologie, které mění naši potravu a činí z klonování lidských bytostí reálnou možnost. Někteří vidí v těchto technologiích šanci velkého skoku kupředu, jímž zvítězíme nad hladem a nemocí a vymýtíme tělesné a duševní vady. Jiní - a já se počítám mezi tyto skeptiky - vítají možný prospěch, ale obávají se, že bude naší nové moci použito k předělání přírody a nás samotných podle všelijakých arogantních fantazií. Technologii nemůžeme zavrhnout a myšlenka, že můžeme, je stejnou arogantní pýchou, jen v jiném rouše. Ale měli bychom si uvědomit, že když předěláme přírodu podle lidských přání, riskujeme, že z ní uděláme odraz našich vlastních patologií. A svět přestavený na továrnu k výrobě věcí, které lidstvo potřebuje nebo chce, bude světem bez divočiny a mnoho živočišných druhů, s nimiž se o svou planetu zatím dělíme, z ní vymizí.
Dnešní svět není o nic víc jednolitým politickým systémem než skutečně jednolitým ekonomickým systémem. Obsahuje možná tři až čtyři tucty opravdu moderních států s funkčními vládami. Mnohé z ostatních států jsou buď oslabené, nebo vysoce labilní, ve značné části světa se vlády zhroutily a život se vrátil do předmoderního stavu poloviční anarchie.
Jakmile se nová technologie dostane do světa, může jí využít každý. V té chvíli se stane zbraní v konfliktech a zároveň ztělesněním snů lidstva. Už nevládneme nástrojům, které jsme vynalezli. Ovlivňují naše životy způsobem, který nedokážeme řídit - a často ani chápat. Dnešní svět je obrovská, nekontrolovaná laboratoř, ve které probíhá řada pokusů zároveň.
Mnohé z těchto pokusů nejsou jako takové chápány. Ale industrializace zemědělství, intenzivní používání umělých hnojiv, pesticidů a antibiotik za účelem nepřirozené produktivity rostlinného a zvířecího života, využití a zneužití antibiotik v lékařství, všeobecné používání chemikálií, ať nelegálních, či předepsaných za účelem změny nálady či chování, hromadná letecká doprava v posledních přibližně dvaceti letech - tyto a mnoho dalších praktik, které považujeme za samozřejmé, jsou ve skutečnosti pokusy, probíhající v měřítku, jemuž nemůžeme rozumět.
Nedokážeme odhadnout, jaké riziko tyto pokusy přinášejí, protože nevíme, jak na sebe vzájemně působí. Nemůžeme mít nové technologie pod kontrolou, protože ve skutečnosti neumíme posoudit, jaký je jejich souhrnný účinek. A je zde ještě jeden hlubší důvod, proč nevládneme naší technologii: ztělesňuje sny, jichž si nejsme vědomi, a naděje, kterých se nedovedeme vzdát. Moderní kultury poslední doby pronásleduje sen, že nové technologie odčarují zla, která trápí lidské bytosti odnepaměti.
Dnes někteří věří, že virtuální internetové komunity zneschopní diktaturu.
Takové technoutopistické fantazie popírají některé zcela evidentní pravdy. Nové technologie represivní vlády posilují právě tak jako je oslabují. Čínští vládci se nesnažili masakr na Náměstí nebeského míru utajit - nafilmovali ho a použili jako varování.
Situace virtuálních internetových komunit je podobná - jsou proti tyranii bezmocné. Ke svržení tyranie je nutná dlouhá cesta politického zápasu se všemi ztrátami a oběťmi.
Mnozí cítí, že náboženským slibům chybí důvěryhodnost; ale strach, který je inspiruje, nezmizel a sekulární myslitelé se obrátili k víře v pokrok, vzdálenější základním faktům lidského života než kterýkoliv náboženský mýtus. Když se obracejí k technologii, aby nás zbavila nehod, rozhodování a dokonce i smrtelnosti, žádají po ní cosi, co nám nemůže dát: vysvobození z toho, co nás dělá lidmi.
V básni Aubade popsal Philip Larkin náboženství jako „ten velký, moly prožraný brokát, utkaný k předstírání, že nemůžeme umřít". Dnes je ten moly prožraný brokát ušit z materiálu dodaného vědou. Věřící v pokrok hledají v technologii to, co kdysi chtěli najít v politických ideologiích a ještě předtím v náboženství: spasení od sebe samých.
9. duben 1999
Biotechnologie a co přijde po lidstvu
Věříme-li tomu, že biotechnologie slibuje více než jen odstranění genetických defektů přispívajících k běžným nemocem, otevře cestu k překonstruování lidské bytosti. Současná generace bude schopna transformovat tu příští způsoby, které nikdy dříve nebyly možné. Jak vědecké znalosti porostou, stanou se pravděpodobně nejen profily nemocí, ale i osobnosti budoucího lidstva změnitelnými lidskou vůlí. V té chvíli, vybaveni novou mocí propůjčenou nám biotechnologií, budeme tím, o čem mohl Lenin jen snít - inženýry lidských duší.
Tato představa vyvoláva vzrušení i neblahé tušení. Francis Fukuyama ve své poslední knize Our Post Human Future: Consequences of the Biotechnology Revolution (Naše posthumánní budoucnost: důsledky biotechnologické revoluce) varuje, že následkem nerovnoměrného přístupu k novým technologiím může vzniknout geneticky nízká vrstva, čímž se existující nerovnost mezi lidmi ještě zvětší. Horší je, že novou nízkou společenskou vrstvu lze vypěstovat záměrně, a tak znovu zavést cosi jako otroctví, jak předvídal Aldous Huxley v knize Konec civilizace. To je reálné nebezpečí, ale Fukuyama trvá na tom, že je možné překonat je dobře propracovaným systémem pravidel a předpisů.
Edward Osborne Wilson sice připouští, že nové technologie mají svá úskalí, ale tvrdí, že otevírají budoucnost neomezeného pokroku. V knize Konsilience. Jednota vědění. O nezbytnosti sjednocení přírodních a humanitních věd prohlašuje, že geneticky upravené plodiny nás dostanou z ekologických potíží, způsobených populační explozí. Genetické inženýrství navíc umožní to, čemu říká „vědomé řízení lidského vývoje": přijde doba, kdy nepořádně strukturovaná lidská povaha bude zrekonstruována a lidský vývoj už nebude jen slepým unášením evolučním proudem.
Wilson a Fukuyama se tedy liší v hodnocení nebezpečí a prospěchu plynoucích z nových technologií, ale jsou zajedno v přesvědčení, že lidstvo je dokáže zvládnout. A tím ztělesňují paradox současného myšlení. Oba se shodují v tom, že vývoj lidstva nejlépe objasňuje Darwinova teorie přirozeného výběru. Wilson, největší současný darwinista a skutečně hluboký myslitel, je úhlavním nepřítelem mýtu o výjimečnosti - víry, že lidstvo patří do jiného pořádku věcí než zbytek přirozeného světa. Tvrdí, že člověk je svým původem a povahou zvířecím druhem jako každý jiný tvor. Fukuyama, který široce (i když občas neuváženě) používá sociobiologické teorie, tento závěr rovněž přijímá. Oba myslitelé přitom trvají na tom, že lidstvo může ovládat svůj budoucí vývoj a že s použitím vědeckých znalostí lze překonat přirozené meze, které ohraničují životy ostatních druhů.
Využitím moci, kterou mu propůjčují nové technologie, dokáže vytvořit svět lepší než kterýkoliv, který dosud existoval.
To je víra, nikoli věda. Tím, že trvají na předpokladu, že lze naší vynalézavosti využít k ovládnutí a řízení naší budoucnosti, vzkřísili tito myslitelé náboženskou představu o lidstvu.
Křesťanská idea, že lidstvo dělí od ostatních zvířat nepřeklenutelná propast, se nevyskytuje ve všech, dokonce ani ne ve většině náboženství. Chybí v hinduismu a buddhismu, taoismu a šintoismu. Je výslovně zavržena prapůvodním náboženstvím lidstva - animismem - v němž jsou si ostatní zvířata s lidmi rovna, ne-li jim nadřazena. Exempcionismus je jednoznačně křesťanskou doktrínou. Není se proto co divit, že inspiruje politická náboženství, která se vynořila jako následek úpadku křesťanství.
Fukyamova představa konce dějin dává smysl jen za předpokladu, že dějiny jsou jediným pokračujícím příběhem, morálním dramatem zahrnujícím veškeré lidstvo, končícím nějakým všeobecným dovršením. A zase - toto je specificky křesťanský názor. Žádný pohanský filozof nikdy o dějinách takto neuvažoval. Podle Aristotela a římských historiků jsou dějiny sérií cyklů podobných těm, jaké nacházíme v životě rostlin. Nemají účel ani konec.
Rovněž Wilsonova idea, že se lidstvo může chopit vlády nad svým vývojem, dává smysl jedině tehdy, považujeme-li lidi za druh lišící se od všech ostatních zvířat. V obou případech jsou tyto víry dědictvím po náboženství.
V současné době je Fukayama toho názoru, že demokracie je jediným zákonným režimem na světě. Na rozdíl od jeho předchozích matných formulací má tato alespoň tu intelektuálni hodnotu, že je chybná.
Dnes stejně jako kdykoliv předtím jsou režimy zákonné, pokud uspokojí lidské životní potřeby - bezpečí před násilím, ekonomické přežití a ochranu oblíbeného způsobu života. Nic nenasvědčuje tomu, že režimy, které uspokojí tyto potřeby, musí být demokratické.
Současný režim v Číně nabývá legitimnosti vzhledem ke své schopnosti zaručit pořádek, podporovat prosperitu a vyjádřit rostoucí sílu čínského národního cítění. Bude-li kdy brán v pochybnost, bude to proto, že se mu nepodařilo uspokojit tyto potřeby, nikoli proto, že není demokratický.
Vývoj a šírení zbraní hromadného ničení jsou vedlejším účinkem vzájemné reakce mezi růstem znalostí a prastarými lidskými potřebami, proto je nelze zastavit. Totéž platí o genetickém inženýrství. Jestliže se lidé v nastávajícím století pokusí překonstruovat lidského tvora, na základě osvíceného mezinárodního konsenzu to nebude. Stane se to nahodile, jako součást soutěžení a konfliktu mezi státy, podniky a kriminálními sítěmi.
Když Wilson píše o lidstvu, které ovládne vlastní vývoj, vyslovuje tím základní článek víry vědeckého humanismu. Ale jako ostatní humanisté zapomněl na důležitý důsledek Darwinova učení: „lidstvo" neexistuje. Z teorie přirozeného výběru vyplývá, že lidský druh je jen nahodilou sbírkou genů, neustále se měnících následkem změn v životním prostředí. Není to o nic víc kolektivní jsoucnost schopná rozhodování o své budoucnosti než kterýkoliv jiný zvířecí druh.
Wilson trvá na tom, že spása je ve vědě. S použitím nových technologií, včetně geneticky upravené potravy, lze podle něj množící se lidstvo nasytit.
Humanisté jsou přesvědčeni, že jejich víra v pokrok se zakládá na rozumu. Ve skutečnosti výsledkem vědeckého bádání není, je to křesťanská představa dějin jako univerzálního příběhu o spasení, oděná sekulárním rouchem. Pokrokáři věří, že růst vědomostí vede k osvobození lidstva. Ale člověk je vysoce vynalézavé zvíře, využívající svých znalostí k uspokojení svých nejnaléhavějších potřeb - jakkoliv konfliktními nebo dokonce sebevražednými by mohly být. Jestli reproduktivní klonování vytvoří nový druh počlověčího člověka, bude to proto, že se utkají až příliš lidské síly a motivy - válka, zisk a ješitnost vůdců. Polidská budoucnost nebude okamžik, kdy se lidstvo uchopí vlády nad svým osudem, bude to jen další slepá obrátka v lidské historii.
24. červen 2002
Homo rapiens a masové vymírání: éra samoty?
Poslední hromadné vymírání nebylo ještě plně objasněno. Mnoho vědců se domnívá, že k němu došlo následkem dopadu meteoritu, který způsobil náhlou změnu globálního podnebí, ale jisté to není. O příčině současného hromadného vymírání naopak vůbec není pochyb - je jí lidská expanze. Jak lidstvo napadne a vykořistí poslední pozůstatky volné přírody, zničí nebo destabilizuje přirozené životní prostředí desítek tisíců druhů rostlin, hmyzu a zvířat. Homo rapiens okrádá planetu o biodiverzitu.
Bujná příroda, ve které se člověk vyvinul, se velmi rychle přeměňuje na víceméně protetické prostředí. Kriticky důležité je to, že v jakémkoliv lidsky relevantním časovém úseku je tato ztráta biodiverzity nenapravitelná.
Jestli něco současný směr vývoje nepřeruší, všechny budoucí lidské generace budou žít ve světě biologicky ochuzenějším, než byl po dlouhé věky předtím.
Je mnoho důvodů pro tento podivný stav věcí, patří mezi ně i vrozený lidský zvyk do poslední chvíle existenci nebezpečí popírat, ale hlavním důvodem je to, že se stalo módním neuznávat skutečnost přelidnění.
Hlavní příčinou hromadného vymírání druhů je příliš velký počet lidí. Wilson to vyjádřil slovy: „Populační růst se dá nazvat netvorem, sedícím na prameni."
Dalším důvodem pro popírání přelidnění je to, že je populační přírůstek mimořádně nerovnoměrný.
Leč zatímco počet obyvatel v některých částech světa klesá, jinde dochází k populační explozi. Globálně bude počet lidí narůstat ještě přinejmenším sto let - i kdyby porodnost poklesla na nulový přírůstek už zítra. V roce 1940 měla planeta kolem dvou miliard lidí. Dnes jich je přibližně šest miliard. I podle velmi opatrného odhadu tu k roku 2050 bude téměř osm miliard lidí.
Osm miliard lidí nelze vydržovat, aniž by se Země nezplundrovala. Každý dnes touží žít jako světová bohatá menšina, což si vyžaduje celosvětovou industrializaci. Následkem toho lidstvo zanechá v zemském ekosystému hlubokou stopu.
Mnozí prohlašují, že jim tato budoucnost nevadí. Marxisty a ekonomy volného trhu nikdy neomrzí zesměšňování ideje, že ostatní živí tvorové mají také svou vlastní hodnotu. Podle jejich názoru jsou ostatní živočichové jen nástroji k uspokojování lidských přání a Země samotná jen místem k uskutečňování lidských ambicí.
Víra, že Země patří lidstvu, je pozůstatkem teismu. Podle křesťanů jsou lidské bytosti mezi zvířaty unikátní, protože jedině ony byly stvořeny k obrazu boha. Z téhož důvodu mají jedinečnou hodnotu. Z toho plyne, že lidé se mohou chovat jako páni tvorstva a zacházet s přirozeným bohatstvím planety a s ostatními zvířaty jako s nástroji, pouhými pomůckami k dosažení lidských účelů.
Jakmile se ale vzdáte teismu, nedává tento druh antropocentrismu smysl. Mimo monoteistická náboženství je prakticky neznámý. Světový názor, že jsme odděleni od zbytku přírody a můžeme existovat, aniž bychom se starali o biosféru, není závěrem založeným na racionálním zkoumání, je to dědictví vyšinuté náboženské tradice.
Módní domněnka, že neexistuje taková věc jako přelidnění, je součástí antropocentrického názoru, který nemá s vědou nic společného.
Světové deštné pralesy jsou součástí zemského seberegulačního systému. Potí se, aby nás ochlazovaly, povšiml si James Lovelock. Zmizí-li, ocitneme se v nebezpečí. Lidmi přecpaný svět zbavený biodiverzity bude nesmírně křehký - mnohem zranitelnější velkými destabilizujícími nehodami než komplexní biosféra, kterou jsme zdědili. Takový svět je příliš choulostivý na to, aby dlouho vydržel.
Lovelock napsal, že lidský druh je teď natolik přemnožený, že to představuje vážnou planetární chorobu. Země trpí roztroušenou primatemaiou - lidským morem.
Země je mnohem starší a silnější, než lidstvo může vůbec kdy být. Lidé s ní ale zároveň nikdy nevstoupí do vztahu vzájemně prospěšné symbiózy. Postup Homo rapiens - člověka násilnického - vždy znamenal záhubu ostatních druhů a ekologickou devastaci.
V nadcházejícím století bude jednou z hlavních příčin války. Je silně nepravděpodobné, že by ve světě s osmi miliardami obyvatel zápasících o životní nezbytnosti mohl být mír, takový svět je naopak naprogramován k trvalému konfliktu.
Globalizace ani neohrožuje světový mír, ani nezaručuje věčnou konjunkturu, zvyšuje jen nestabilitu.
Nelze udržet rovnováhu mezi přírodními zdroji a lidskými potřebami, pokud počet lidí stále roste.
Případy společností, v nichž počet obyvatel klesl bez velkých sociálních krizí, nelze replikovat po celém světě. Politika nulového růstu vyžaduje všeobecný přístup k antikoncepci a přerušení těhotenství plus omezení svobody rozmnožovat se. Není ale takové autority, která by si tyto podmínky dokázala vynutit. Homo rapiens - člověk násilný - má za sebou dlouhou historii hromadného zabíjení, ale nikdy se nerozhodl regulovat počet příslušníků svého druhu inteligentně a lidsky. Jestliže množství lidí poklesne, bude to následkem války, genocidy nebo toho druhu společenského zhroucení, jaké nastalo v postkomunistickém Rusku.
Současný populační přírůstek je bezpříkladný a neudržitelný. Do budoucnosti ho promítnout nelze. Je více než pravděpodobné, že ho zkrátí klasické malthuziánské síly „staré historie". Z lidského hlediska to může být vyhlídka poněkud nepohodlná, ale rozptýlí přinejmenším zlý sen o věku samoty.
22. červenec 2002
Sex, ateizmus a nohy od piána
Tam, kde jsou věřící v menšině, například v Británii, vystřídal tradiční víry liberální humanismus, fungující dnes jako bezmyšlenkovité krédo myslících lidí, který je zcela zřetelně náboženstvím - nepodařenou kopií křesťanské víry, výrazně iracionálnější než je originál a v poslední době i škodlivější. Jestli není jako takový rozpoznáván, je to proto, že náboženství bylo z vědomí vytěsněno stejným způsobem jako byla za viktoriánských dob potlačena sexualita. Nyní jako tehdy není výsledkem vymizení potřeby, ale její návrat v bizarní a zvrhlé podobě.
Uvažujeme-li o myšlence, že žijeme v sekulárním věku, stojí za to si připomenout, že sekulární říše sama je křesťanským vynálezem. Biblickým kořenem sekulárního státu je pasáž v Novém zákoně, kde Ježíš káže svým učedníkům odevzdávat bohu, co je boha, a císaři, co je císařovo. Toto raně křesťanské přikázání, rozvinuté Augustinem a v reformaci opatřené moderní formulací, je prapůvodním počátkem liberálního pokusu oddělit náboženství od politiky. V tomto jako i v mnoha dalších ohledech je liberalismus neokřesťanským kultem.
Liberální humanismus zdědil několik klíčových křesťanských článků víry, především názor, že člověk se od všech ostatních zvířat kategoricky liší. Podle humanistů je lidstvo jedinečné v tom, že s použitím moci nad přírodou, kterou mu dala věda, dokáže vytvořil lepší svět, než jaký kdy předtím existoval. Podle tohoto názoru je Země jednoduše hromadou zdrojů určených k lidskému využití a ostatní zvířata, s nimiž ji sdílíme, nemají svou vlastní hodnotu. Ti, kteří zastávají tento názor, se považují za přísně vědecké realisty, ale ve skutečnosti jsou pod vlivem jednoho z nejhorších odkazů křesťanství.
Roli vybraných verzí křesťanského mýtu v humanistickém myšlení je obzvláště zřetelně vidět na případu marxismu. Marxova absurdní idea „konce dějin", kdy komunismus bude triumfovat a ničivý konflikt pak zmizí ze světa, je jednoznačně sekulární mutací křesťanských apokalyptických vizí. Totéž platí o stejně absurdní víře Francise Fukuyamy v univerzální spasení „globálním demokratickým kapitalismem". V obou případech jde o mýtus tvářící se jako věda.
V tradičním křesťanství byl apokalyptický impuls potlačen vědomím, že lidské bytosti mají nenapravitelnou vadu. Ze sekulárních náboženství, která se z křesťanství vyvinula, se toto vědomí vytratilo. Výsledkem je forma tyranie, v dějinách nová, která páchá v honbě za nebem na zemi obrovské zločiny.
Roli humanistické myšlenky ve formování nejhorších režimů minulého století lze snadno dokázat, ale ti, kteří nepřestávají mluvit o náboženských zločinech, ji pomíjejí mlčením nebo ji popírají. Ale masové vraždy dvacátého století nebyly spáchány nějakou nedávnou verzí španělské inkvizice. Vykonaly je ateistické režimy ve službách osvícenských idejí pokroku.
Humanisté hněvivě popírají, že chovají Marxovy či Comteovy grandiózní naděje, ale trvají na tom, že vědecké znalosti umožní lidstvu zkonstruovat lepší budoucnost. Pro toto přesvědčení není nejmenšího vědeckého podkladu, je to jednoduše ryzí víra. Navíc je to křesťanská víra - mýtus, že na rozdíl od ostatních zvířat „my" dokážeme utvářet budoucnost.
Je jisté, že věda vytlačila náboženství. Málokdo si však povšiml, že se stala nástrojem uspokojování jednoznačně náboženských potřeb. Stejně jako náboženství v minulosti, ač s menší účinností, věda nabízí smysl a naději. V politice jsou zlepšení dílčí a vratná, ve vědě je růst znalostí kumulativní a nyní se zdá, že i nezastavitelný. Věda vyvolává pocit pokroku, který politika navodit nedokáže. Je to iluze, ale to ji v žádném případě neoslabuje. Žijeme sice v pokřesťanské kultuře, ale idea prozřetelnosti nezmizela; lidé stále potřebují věřit, že v chaosu událostí lze přece jen občas zahlédnout jakýsi vlídný a laskavý ideál.
Ateisté jsou obvykle stejně horlivě zaujati jako věřící a zcela běžně jsou intelektuálně strnulejší.
Liberální humanisté potlačují náboženský zážitek - v sobě i v ostatních - stejným způsobem, jako byla v sešněrovaných společnostech minulosti potlačována sexualita. Mluvím-li zde o potlačování, míním to doslovně freudovsky. V sekulárních kulturách je náboženství zasuto v podvědomí, ale nakonec se vynoří - jako se to stávalo se sexem ve viktoriánské společnosti - v groteskní a ilegální formě. Jestli, jak někteří tvrdí, viktoriánská společnost zakrývala nohy od piána v marné snaze vymýtit sex ze svého života, pak se sekulární humanisté chovají podobně, když zavrhují náboženství jako iracionální. Zdá se, že je nenapadla otázka, odkud pochází. Historie a antropologie ukazují, že je to jev rozšířený mezi všemi druhy. Nemáme o nic více důvodů myslet si, že přestaneme být náboženskými zvířaty, než domnívat se, že jednoho dne budeme asexuální.
Výsledkem potlačení nábožné víry je množství sekulárních kultů, mezi nimiž je liberální humanismus - následník Comteova náboženství humanismu - nejúspěšnějším. Částečně proto, že je věrně vytvořen podle křesťanského vzoru, ale také proto, že se dokázal opírat o autoritu vědy. Ve skutečnosti však věda, jakkoliv obsahuje některé všeobecně přijaté teorie (jako darwinismus), není schopna přijít s pevným světovým názorem toho typu, jaký nabízí náboženství. Je v zásadě prozatimní. Věda nemůže nabídnout náhradu ani za náboženské naděje. V myslích humanistů je vědecký pokrok spjat s pokrokem v etice a politice, ale mohou tak uvažovat jedině díky tomu, že pro jistotu zapomněli minulost.
A v tom je právě paradox sekularismu. Sekulární společnosti jsou přesvědčeny, že nechaly náboženství za sebou, zatímco pouze nahradily jednu kolekci mýtů jinou a zdaleka není jisté, že lepší.
Humanismus není alternativou náboženské víry, je to spíše její degenerovaná a neúmyslná verze. Mezi rozmanitými typy náboženského života, které u nás prosperují - hinduistickým, buddhistickým, židovským a muslimským - zároveň s mnoha novými a hybridními tradicemi, je tento vybledlý odraz křesťanství anachronismem.
Humanismus, zatížen úzkostí a obavami, jaké jsme my ostatní nikdy neznali nebo dávno odložili, přežívá jen jako pozůstatek doby, kdy náboženství potlačovalo přirozené lidské pudy. Možná nejsme daleko od doby, kdy bude ateismus považován za pozůstatek represe stejně jako ozdobné karnýry, které možná někdy visely přes nohy u piána.
16. prosinec 2002
Víra v Matrix
Ve filmu Matrix se postava zvaná agent Smith ptá: „Víš o tom, že první Matrix byl vymyšlen jako dokonalý lidský svět, kde by nikdo netrpěl, kde by každý byl šťastný? Byla to katastrofa." Matrix, počítačem vytvořené virtuální prostředí, je systémem na ovládání lidí. Obyvatelé tohoto světa halucinací ho považují za skutečný; představují si, že pracují, hrají si, válčí a souloží, vedou normální život. Ve skutečnosti se vznášejí v jakýchsi pouzdrech zavěšeni na stroj a jejich zážitky jsou navozeny počítačovým programem.
The Matrix (1999) a The Matrix Reloaded (2003) jsou alegorické akční filmy, v nichž se fantastická bojová umění mísí s kryptickým dialogem a spletitým příběhem. Ukazují lidské tvory jako vězně stroje, „baterie", z nichž vysává energii a zároveň je udržuje v transu a bezmocné. V takových zpodobeních je snadné hledat banální poukázání na kapitalistické vykořisťování. Mnohem zajímavější přístup naznačuje zmínka agenta Smitha o prvním Matrixu.
Účelem toho programu nebylo vykořisťování, ale vytvoření dokonalého světa. Následná katastrofa není specifikována, ale děj filmů naznačuje, že neskutečný svět Matrixu je výsledkem pokusu přetvořit skutečný svět tak, aby už neobsahoval utrpení a zlo.
V minulosti bylo nástrojem uskutečnění takových fantazií náboženství, v nedávnější době byly vyjádřeny utopickými politickými plány, jako je komunismus a neoliberalismus. Zatímco velká náboženství moudře slibují konec zla a utrpení po smrti, tyto utopické kulty chtěly dosáhnout stejného cíle již tady, na zemi.
Málo lidí se dnes těší na svět, v němž hlad a bída budou vymýceny spravedlivějším rozdělením již existujícího bohatství. Vlády místo toho očekávají, že jim věda vytvoří více bohatství. Intenzivní zemědělství a geneticky upravené plodiny nasytí hladové, ekonomický růst zredukuje a nakonec odbourá bídu.
Je docela dobře možné, že nejhorší zla politickou akcí vyléčit nelze: když se nedá předejít ani absurditě, jakou je irácká válka, jak můžeme doufat, že vlády vymýtí hlad? Technologie však není náhražkou politické akce. V praxi ji používáme proto, abychom zamaskovali problémy, které nedokážeme vyřešit.
Polykáme Prozac a podobné drogy nejen proto, abychom zvládli občasné deprese, ale čím dál více i proto, abychom potlačili normální lidské reakce jako frustraci a zklamání. Nové mediální technologie nám umožní odpoutat se od prostředí, ve kterém žijeme. Zapojeni na našeho walkmana můžeme zapomenout na špínu a zchátralost, jimiž jsme ve skutečnosti obklopeni.
Nápad, že technologie může vytvořit virtuální světy, se obvykle připisuje americkým počítačovým vědcům, kteří začali psát o virtuální skutečnosti v osmdesátých a devadesátých letech. Ale polský spisovatel science-fiction Stanislav Lem ji předvídal několik desetiletí předtím. Ve své knize Summa Technologiae, vydané v roce 1964 (česky 1995), si představoval Fantomat, stroj na vytváření virtuální skutečnosti, který nabízí jeho uživatelům únik z reálného světa a vstup do simulovaného prostředí podle jejich vlastní volby. V reálném světě jsme choulostivými organismy, které mohou žít jen jednou, ale ve Fantomatu můžeme žít mnohokrát v jakékoli vysněné roli. Fantomat nám dává to, co vždy hledali mystikové - osvobození od hmotného světa. Zbaveni našich smrtelných těl, můžeme se prohánět kyberprostorem navěky.
Lem se obával, že lidstvo může nakonec dát přednost virtuálním světům Fantomatu. Je to strach, který má svou ozvěnu v Matrixu, kde postava jménem Cypher zvolí proti nahodilostem života mimo program život v rozkoši a iluzi programu. Svou volbu spokojeně obhajuje: „Víte, já vím, že tento biftek neexistuje. Vím, že když si ho dám do úst, Matrix říká mému mozku, že je šťavnatý a lahodný... Víte, co mě napadá?" Ukousne si bifteku: „Nevědomost je požehnání."
Lemovo podezření, že si lidstvo může vybrat snový svět Fantomatu na úkor nezkrotných konfliktů skutečného světa, je opodstatněné. Velká část blahobytné většiny v západních zemích dělá stejná rozhodnutí jako Cypher.
Domněnka, že mnoho lidí by se rozhodlo pro neskutečný život ve Fantomatu, není zdaleka přehnaná. Přesto však Lemovy obavy, že by lidstvo mohlo vystoupit ze skutečného světa a dát přednost věčnému půlživotu v kyberprostoru, nejsou opodstatněné.
Je několik důvodů, proč stroje na virtuální realitu nakonec vždy selžou. Všechna virtuální prostředí především mají materiální základnu.
I Matrix samotný je hmotná věc, program zakódovaný ve změti drátů a plastiku; podléhá rozkladu a nepředvídatelným nehodám.
Dříve či později podlehne zubu času nebo náhodě. Do programu se vloudí anomálie a Matrix bude prolezlý defekty.
Možná, že další nově vynalezené umělé inteligence se vyvinou tak, že překonají tyto vestavěné defekty, ale v tom případě vyvinou své vlastní chyby, jimiž se nakazí každý další virtuální svět, který postaví. Každý stroj na vytváření virtuální reality, ať bude jakkoliv sestrojen, bude obsahovat stopy své pozemské geneze, která nevyhnutelně naruší dokonalost virtuálního světa. Jsou to tyto nevykořenitelné nedokonalosti, které činí Lemovu vizi perfektní nereality také nerealistickou.
Podle některých interpretací existuje ještě jeden pramen narušení virtuálního světa Matrixu - svobodná lidská vůle. Obyvatelé Matrixu jsou v transu, ale jakmile si uvědomí, že žijí ve světě snu, mohou se bouřit. To je zpočátku věrohodné vysvětlení - řada vedlejších zápletek se týká možnosti povstání - ale mnoho smyslu to nedává. Vzpomeňme si, že Cypher dobrovolně zvolí život v nerealitě. Není pod žádným dozorem, když se pustí do svého bifteku, ví, že biftek je iluze, a přesto si pochutnává. Cypher se nevzdal své svobody, ale využil ji k tomu, aby mohl žít ve lži.
Jestliže se nelze dívat na tyto filmy jako na báje o povstání proti tyranii, je stejně chybné považovat je za pojednání o svobodné vůli v metafyzickém smyslu.
Svobodná vůle není něco, co můžeme ztratit následkem působení nové technologie. Jestliže ji lidé vůbec vlastní, nemohou o ni přijít v Matrixu.
Dovolávání se otřepaných klišé o svobodné vůli nebo o hodnotě svobody nevede k interpretaci, která by tyto filmy plně ocenila. Podivně nepřímým způsobem jsou to filmy politické, ale otázky, které vyvolávají, nejsou ta stará banální hesla o kapitalistickém vykořisťování nebo tyranii médií. Je to příběh tajné dohody mezi bohatou většinou a médii o udržení nereálného pohledu na svět. Kdyby se dovolilo, aby vynalézavost vzkvétala a hlad byl vymýcen, bída by zmizela a tyranie už by nebyla pro nikoho pokušením.
Je to prázdnota těchto nadějí, která odsuzuje média k propagování fantazií. O pravdu, že mnohé z našich problémů jsou skutečně neřešitelné, zájem není. Zatímco nám kdysi náboženství umožnilo tento trapný fakt tolerovat, dnes se o něm téměř nesmí mluvit. Sen o dokonalosti, vyhnán z politiky opakovanými katastrofami, se přestěhoval do technologie. Filmy Matrix jsou svým technickým čarodějnictvím ohromující. Ale obsahují-li nějaké poselství, pak to, že technologie nejsou kouzla. Nemohou změnit základní fakta lidského života.
23. červen 2003
Až se stroj zastaví
Téměř všichni jsou přesvědčený že náš způsob života lze replikovat po celé Zemi. Toto přesvědčení je nedílnou součástí víry v pokrok, která nahradila náboženství ve většině vyvinutých průmyslových společností, a základnou vývojových programů po celém světě. Přitom je to sen, který se nedá uskutečnit o nic víc než fantazie Charlese Fouriera, utopického socialisty raného devatenáctého století, který byl vždy terčem posměchu pro svou víru, že jednoho dne budou oceány z limonády.
Lidské ambice jsou možná bez hranic, ale pozemské zdroje jsou neodvolatelně konečné.
Konflikt na Blízkém východě má mimořádně složitou historii, ale když vám někdo řekne, že západní intervence v té oblasti nemá nic společného s ropou, je to buď blázen, nebo lhář. Ve střední Asii začala „Velká hra" znovu - hlavní mocnosti soupeří o přístup k tamním zásobám ropy a zemního plynu. Za vší rétorikou o humanitárni pomoci se skrývají tvrdé skutečnosti klasické geopolitiky.
Sociální teorie zděděné z devatenáctého století nám říkají, že industrializace umožní zrušit nedostatek životních nezbytností. Karl Marx a Herbert Spencer spolu možná nesouhlasili v mnoha věcech, ale sdíleli neotřesitelnou víru, že průmysl zbaví lidstvo nejhorších forem hmotného strádání, a tím válek z nedostatku, které nás pronásledovaly v minulosti. Celosvětová industrializace učiní podle nich konec divokému zápasu o zdroje, který převládal po většinu lidských dějin.
Toto fantazií unášené krédo devatenáctého století je teď základem ekonomiky hlavního proudu. Pro většinu ekonomů neexistuje nedostatek, jenom cena. Stoupá-li poptávka po přírodních zdrojích, stanou se dražšími. Budou nalezeny nové zdroje nebo vypracovány nové technologie a ekonomický růst bude pokračovat. Podle tohoto názoru není žádný důvod k tomu, aby ubývající přírodní zdroje podnítily vojenský konflikt. Lze se přinejmenším v delším časovém horizontu spolehnout na to, že tržní ceny a technická zlepšení překonají všechny nedostatky, které by mohly dočasně nastat.
Povídání o nových zdrojích energie, které dlouhodobě nahradí ropu, je sice pěkné, ale dějiny jsou jedna krátká epizoda za druhou. První válka v Perském zálivu se vedla kvůli zajištění přísunu ropy na západ a pro žádný jiný důvod. Obrovské zásoby ropy v Iráku nejsou jediným důvodem napadení země, ale jsou životně důležitým faktorem. Jestliže, jak někteří stratégové považují za pravděpodobné, vypukne během několika příštích desetiletí válečný konflikt mezi Čínou a Spojenými státy, bude to částečně proto, že jsou hlavními soupeři v zápase o zmenšující se zásoby levné ropy. Rostoucí poptávka po energii se stane příčinou války.
Na rozdíl od teorií pokroku, které nám odkázalo devatenácté století, celosvětová industrializace nezahání nedostatek základních životních potřeb a nezavádí novou mírovou éru. Vytváří nové nedostatky a rozněcuje nové konflikty.
V globálních finančních trzích měl okamžitý přenos informací vytvořit stabilitu. Ve skutečnosti způsobil obrovské pohyby spekulativního kapitálu, často vyvolané počítačovými programy, které dovedou ohrozit celý finanční systém.
Skutečně fantastická je jen myšlenka, že globální ekonomické rozpínání může trvat navěky. Růst geometrickou řadou nemůže pokračovat donekonečna a možná, že už jsme dosáhli jeho mezí. Stále více lidských tvorů volí energeticky intenzivní způsob života, a to může klimatickou změnu jedině urychlit.
Rozmařilý životní styl několika bohatých zemí nelze udržet a ještě méně exportovat do celého světa. Země sama tomu stojí v cestě.
Nic nerozčílí pravé věřící v pokrok tolik, jako pozorování, že planeta staví nepřekonatelné meze jejich ambicím.
Zelení mají pravdu v tom, že základní změna ve způsobu, jakým žijeme, je nevyhnutelná. Konvenční myslitelé všech druhů uvažují v rámci zvýšení globální vzájemné závislosti jednoho na druhém, ale čím těsněji integrovaný svět bude, tím citlivější bude k destabilizujícím šokům.
Rousseaův svět malých agrárních komunit nevystupuje v žádné reálné verzi - podle mého názoru naštěstí - ale rozdrobenější svět může být lidsky udržitelnější než ten, v kterém žijeme dnes.
Existuje hluboce zakořeněná tendence představovat si pokrok jako určité sbíhání se do globálního způsobu života. Do jisté míry je globální světový názor nevyhnutelný. Znečištění prostředí a klimatická změna nerespektují hranice, válka nebo anarchie v kterékoliv části světa se přelije do zbytku, ale měli bychom odložit ideu, že jeden druh režimu je nejlepší pro každého. Místo považování pokroku za pohyb směrem k jedinému, ideálnímu způsobu života, mohli bychom o něm uvažovat v rámci různých způsobů života, vyvíjejících se podle svého. Jestli si některé země přejí vystoupit z volného trhu, nemělo by se jim bránit. Jestli si z nových technologií chtějí vybrat jen některé, ať to zkusí.
Svět, v němž různé způsoby života existují vedle sebe v míru, je přitažlivá představa, ale je nekonečně vzdálená od dráhy, kterou se události ubírají. Díváme-li se dopředu, méně úzce integrovaný svět vypadá nevyhnutelný, ale stane se to postupnými a někdy mimořádně nepříjemnými zásahy do křehkosti hi-tech životního stylu, který jsme zvolili. Až se vyrovnanější svět nakonec vynoří, bude to po mnoha krizích a také poté, co naši současnou víru v technologii odhodíme na smetiště dějin.
8. září 2003
Věda jako nástroj mýtu
Když si vzpomínal na kongres komunistických spisovatelů, který v roce 1930 navštívil, popsal Arthur Koestler, jak jednoduchá otázka shromáždění zcela umlčela. Znuděn k nevydržení vychvalováním nového světa, který nastane, jakmile bude zaveden socialismus, André Malraux se netrpělivě zeptal: „A co ten muž, kterého přejela tramvaj?" Nastala trapná pauza - ale ne nadlouho. Brzy jeden poctivý soudruh našel odpověď: „V dokonalém socialistickém dopravním systému nebudou nehody."
Komunismus sliboval svět bez nesmyslných neštěstí, a tím obnovil eschatologické naděje západního náboženství. Dějiny se možná zdají být cosi jako unášení proudem a pak neštěstí, ale odehrávají se pod božským vedením; přijde den, kdy nikdo nezemře zbytečně. V minulosti se věřilo, že tento šťastný stav přinese bůh. Revoluční hnutí jako komunismus slíbila něco ještě zázračnějšího. S použitím vědy to lidské bytosti dokážou samy.
Věda by měla být hledáním pravdy, ale v sekulárních kulturách se stala hlavním nositelem mýtu. Lidské potřeby, které byly kdysi vyjádřeny náboženstvím, nezmizely. Od kultu kryogeniky po absurdní neodarwinistické ideje recyklují se ústřední mýty západního náboženství v podobě vědy. Během této transformace se moudrost, kterou obsahují, ztrácí. Při tomto hledání neexistujícího zemského ráje zahynuly milióny lidí, ale tím se hledání nezastavilo. Ke konci dvacátého století podstrkovali neoliberálové stejný mýtus. Globální kapitalismus dokáže, co se komunismu nepovedlo - přinést svobodu a prosperitu veškerému lidstvu. Třebaže začal na pravici, kult volného trhu se choval stejně jako komunismus v tom, že to bylo revoluční krédo. Jako Marx a Engels v Komunistickém manifestu i neoliberálové věřili, že rozřešili záhadu historie.
Marxismus a neoliberalismus jsou náhražky náboženství, v nichž je křesťanský mýtus o konci dějin přeložen do jazyka vědy. Misionáři centrálního plánování se možná dohadují se stoupenci volného trhu o tom, který ekonomický systém je nejlepší, ale jsou zajedno ve víře, že jakmile se jednou zavede, celosvětový blahobyt a univerzální mír budou nevyhnutelně následovat.
Jestliže byl komunismus tragédií, je neoliberalismus fraškou. Po všem tom povídání o neodolatelném šíření demokracie a volného trhu je skutečností válka, ochranná celní opatření a pokoutní politika tajností a korupce - jinými slovy dějiny jako obvykle.
Eschatologické mýty ale nezmizely, jen se přestěhovaly do jiných oblastí. Ve své původní práci z roku 1957 The Pursuit of the Millenium (Honba za tisíciletím) Norman Cohn ukázal, že moderní revoluční hnutí byla podněcována představami v mnoha směrech podobnými těm, které chovalo chiliastické hnutí pozdní středověké Evropy. Všechna se dívala na historii z apokalyptického hlediska: starý svět umírá a rodí se svět nový. Dnešní sekulární kultury hledají spasení ve vědě. Eschatologické naděje se místo na politiku soustředily na technologii.
Podivným případem spojení eschatologie s technologií je kalifornské kryogenické hnutí. Stoupenci tohoto kultu se nechávají zmrazit - nebo někdy jen hlavy, když si nemohou dovolit celé tělo - ve víře, že s pokrokem vědy se jednoho dne dostaví možnost vzkříšení.
Věřící v technologickou nesmrtelnost si představují, že zákony a instituce, které existují teď, budou trvat věčně, ale spoléhají tak na stupeň ekonomické a politické stability, jaká nemá precedent. Možnosti kryogenického vzkříšení nakonec závisí na víře, že je současná společnost nesmrtelná.
Jestli podniky skladující čekající mrtvoly nezkrachují na burze, budou smeteny válkou či revolucí. Mohlo by se zdát, že to jsou apokalyptické předpovědi, ale jsou to jen dějiny, chovající se jako vždy. Vskutku apokalyptická je víra, že se dějiny zastaví.
Věda nás učí, že smrt má v přírodním prostředí životně důležitou funkci. V jediném světě, který známe, není nic nesmrtelné. Víra, že lze smrti uniknout, pochází z náboženství, nikoliv z vědy. Věda nicméně propůjčila této mystické naději novou životnost.
Zajímavým příkladem je způsob, jakým bylo použito darwinismu k podpoře víry v pokrok. Darwinova teorie neříká nic o tom, zda výsledky přirozeného výběru jsou dobré nebo špatné, popisuje fungování biologického mechanismu. Podle Darwina svět v sobě nemá zabudovanou tendenci ke zlepšování. Přirozený výběr genetických mutací může vést ke vzniku komplexnějších živých organismů, ale stejně tak je může vyhladit.
Toto je příliš strohá vize, než aby se mohla stát populární. Naděje, které nám křesťanství odkázalo, jsou příliš hluboké a do kultury proniklé, aby mohla být taková vize bezúčelných změn přijata. Proto byla Darwinova teorie postavena na hlavu a použita k podpoře převládajícího pojetí pokroku.
Nejznámějším příkladem jsou různé verze sociálního darwinismu. V pozdním devatenáctém století byly mylné verze evoluční teorie použity k podpoře laissez-faire kapitalismu a evropského imperialismu. V pozdním dvacátém století vzkřísila americká pravice jednu formu sociálního darwinismu pro falešné ospravedlnění totální rasové nerovnoprávnosti v zemi. Je to dosti primitivní použití vědy k politickým účelům. Nejen že věda je v tomto případě podřadná, podřadné jsou i sledované politické cíle. Zajímavější jsou nedávné pokusy využít darwinismu k tomu, aby se idea lidského pokroku opatřila vědeckým základem.
Teorie memů Richarda Dawkinse je neodarwinistické vysvětlení toho, jak se šíří myšlenky. Dawkins v knize Sobecký gen píše, že memy obsahují melodie, fráze, způsoby, jak vyrábět hrnce nebo stavět klenutí, politické ideje a vědecké teorie. Dawkinsova teorie předpokládá, že tak, jak se geny šíří stěhováním z těla do těla za pomoci spermatozoidů nebo vajec, tak se šíří i memy stěhováním z mozku do mozku. Ve skutečnosti není zcela jasné, zda je to opravdu teorie, nebo spíše poněkud nešikovná analogie, neboť i když volně mluví o šíření memů imitací, Dawkins nikdy nepopíše definitivní mechanismus přenášení myšlenek. Ani to příliš nepřekvapuje, vzhledem k tomu, že takový mechanismus neexistuje.
Nejhorší ideje se často šíří nejúčinněji. Například antisemitismus, jeden z nejjedovatějších memů v historii a zároveň jeden z nejúspěšnějších. Nebo náboženská víra, proti níž Dawkins soptí s evangelickou vášní. Jak sám připouští, takové ideje jako věčné zatracení mají obrovskou schopnost sebereplikace. Memy představují pokus aplikovat evoluční teorii na kulturu, ale kulturní evoluce, existuje-li taková věc, je slepá. Kulturní přenos genů stejně jako proces přirozeného výběru nemají směr.
Teorie kulturní evoluce je možná hloupost, ale permanentně přitažlivá. Důvod není těžké najít: ztotožňuje evoluci s pokrokem. Je formulována jazykem vědy, ale potřeba, kterou uspokojuje, není potřeba pravdy. Je to touha najít smysl a účel v lidských dějinách. Historický křesťanský mýtus o spasení se s příchodem sekulárního myšlení nevypařil. Právě naopak, utvářel sekulární myšlení, a tak dal vzniknout myšlence pokroku, která inspirovala mnohá politická hnutí minulého století.
Teď, když je víra v politiku mrtvá, upnuly sekulární kultury své naděje na vědu. O vědeckém pokroku vážně pochybovat nelze - důkazem je stále rostoucí lidská moc - ale to neznamená, že ho lze aplikovat na celou společnost.
Věda nemůže ukončit historické konflikty. Je to prostředek k dosažení cílů - ať vítězství ve válce, uzdravení nemocných, zmírnění bídy, nebo páchání genocidy. Představovat si, že to může být jinak, znamená předpokládat změnu v lidských pohnutkách tak podivuhodnou, jako jsou zázraky, na něž se připravovala chiliastická hnutí pozdního středověku. Víra, že věda může nastolit nový svět, je sekulárním mýtem a je vzdálenější realitě lidského života než kterýkoliv z mýtů minulosti.
Biblický příběh o pádu se pravdě blíží více. Vědomosti nejsou jednoznačné dobro, mohou být právě tak prokletím jako požehnáním. Jestliže vědecké poznatky první poloviny dvacátého století mohly být použity k vedení dvou strašlivě ničivých válek, jak asi bude použito dnešních, mnohem pokročilejších? Zatím se nejeví žádná známka toho, že by lidské zvíře své chování měnilo. Byli bychom na tom rozhodně lépe bez ničivé síly, kterou nám už věda dala, nemluvě o té, kterou se zrychlováním vědeckého pokroku dále získáme. Pochybuji, že se můžeme vrátit k mýtům minulosti, a nejsem si jist, zda se o to vůbec máme snažit. Ale co je větším skokem do tmy: přijmout, že lidstvo jedlo ze stromu vědění a teď se musí vyrovnat s následky, nebo věřit, že věda spasí lidstvo před ním samotným?
15. prosinec 2003
Zpráva pro akademii
V roce 1912 otevřela pruská akademie na ostrově Tenerife výzkumné centrum pro zkoumání duševních schopností lidoopů a v roce 1917 ředitel střediska, Wolfgang Kohler, publikoval některé z výsledků ve své slavné studii The Mentality of Apes (Mentalita lidoopů). Podobně jako Red Peter i Kohlerovi lidoopové prošli obdobím výcviku, který měl za účel přimět je chovat se jako lidé. Mezi použitými pedagogickými metodami byl pomalý hladomor, kdy zvířatům opakovaně ukazovali potravu a pak jim ji odmítli dát, dokud neprojevili známky něčeho, co se podobalo lidským schopnostem.
Zvykli jsme si pohlížet na lidoopy jako na předchůdce lidí, ale zacházíme s nimi tak, jak by se nám zacházet s členy našeho vlastního druhu ani nesnilo. Kdyby nám lidoopi nebyli v důležitých aspektech podobní, mnoho pokusů na nich prováděných by bylo zbytečných nebo by provést nešly. Málokdo popírá, že lidoopi s námi sdílejí velkou část našeho intelektuálního a emocionálního dědictví. Mají mnoho z našich vlastních schopností a slabostí: dovedou myslet a plánovat a cítí strach a lásku. Bez těchto podobností by Kohlerovy pokusy nebyly možné.
My nedáváme lidi do vězení a nemoříme je hladem, abychom zkoušeli jejich intelektuální schopnosti, protože víme, že takové zacházení by jim způsobilo těžké utrpení. Jak můžeme ospravedlnit takový pokus na lidoopech, když víme, že to může fungovat jen proto, že jejich schopnosti včetně schopnosti trpět se podobají našim vlastním?
Je pravda, že experimentování na primátech je produktivní výzkumnou technikou; ale jestli jejich podobnost s námi opravňuje jejich použití k tomuto účelu, pak by bylo rozhodně ještě účinnější používat lidi. Argument pro experimentování na primátech vede nevyhnutelně k závěru, že je přípustné - ve skutečnosti vhodnější - experimentovat na lidech.
Zcela správně vyvolává myšlenka, že by lidé mohli být používáni při bolestivých nebo nebezpečných lékařských pokusech, intenzivní morální odpor, ale tak to nebývalo vždy. Bezmocní lidé na okraji společnosti byli například ve vězeních a psychiatrických nemocnicích v minulosti často používáni jako morčata a je snadné představit si vynucené používání lidí ve vědeckém výzkumu v daleko širším měřítku. Nacisté nepovažovali za nic špatného, když byli členové tzv. méněcenné rasy podrobeni nejhrůznějším pokusům, a nedá se příliš pochybovat o tom, že kdyby bývala druhá světová válka skončila jinak, použití lidí pro vědecké výzkumy by bylo institucionalizováno napříč Evropou. Nepochybně by to několik odvážných lidí odsoudilo, ale historická zkušenost z okupované Evropy naznačuje, že většina obyvatelstva by se s tím smířila.
V tomto momentě ti, kteří podporují pokusy na zvířatech, mají ve zvyku přijít s některými důvěrně známými argumenty. Zvířata nemají schopnost osobní autonomie, proto nedokážou rozpoznat svou povinnost vůči druhým. Z téhož důvodu nemohou mít žádná práva. Lidé mají schopnost volby, a to jim dává právo na morální status, upíraný všem ostatním zvířecím druhům.
Slyšíme tento opotřebovaný refrén, kdykoliv se diskutuje o zvířatech, ale jeho význam není ani tak v jeho intelektuálním obsahu, jako v tom, co odhaluje o přetrvávajícím vlivu náboženství. Křesťané zařazují lidskou rasu do jiné kategorie než ostatní zvířata. Podle nich má člověk svobodnou vůli a nesmrtelnou duši a tyto vlastnosti dodávají lidskému životu nesrovnatelnou důležitost. Určitě se musíme zdržet bezdůvodné krutosti vůči ostatním tvorům, kteří ale nemají nárok na vlastní hodnotu, jsou nástroji k dosažení lidských cílů. Lidé mají nadvládu nad všemi zvířaty, protože jedině lidé byli stvořeni k obrazu božímu.
Darwin ukázal, že máme s ostatními zvířaty společný rodokmen, a pozdější genetické výzkumy prokázaly, jak těsné tyto evoluční svazky jsou. Pokud lidé mají nějaké morálně relevantní vlastnosti, které ostatním zvířatům chybí, je správné zacházet s nimi jinak. Ale v čistě sekulárním pojetí nemůže být důvod k tvrzení, že lidstvo je vrcholně hodnotné.
V souvislosti s tím papouškují sekulární humanisté křesťanské zpěvy o lidské jedinečnosti. Žvaní o nejvyšší hodnotě lidské osobnosti, jako by to byla samozřejmá pravda. Většina světových náboženství však tuto poučku nepřijímá a nápadně chybí v některých z nich, například v buddhismu, který nikdy nepovažoval ostatní druhy za pouhé nástroje pro lidské účely. Sekulární humanisté adoptovali antropocentrický křesťanský názor, ale zároveň opustili teistický systém víry, z něhož vyrostl a bez kterého nemá smysl.
V evolučním smyslu je vznik a rozvoj lidského druhu úžasným úspěchem. Během několika tisíc let získal zdánlivou vládu nad svým prostředím, což se odráží v ohromné populační explozi. Zároveň měli lidé nesmírný a téměř bez výjimky škodlivý vliv na ostatní zvířecí druhy. Hromadné hynutí divokých zvířat, které vidíme po celém světě, je způsobeno zničením jejich přirozeného prostředí. Škoda, způsobená ostatním zvířecím druhům lidskou expanzí, je nesrovnatelně větší než cokoliv, co se děje ve vědeckých laboratořích.
Dnes pramení hlavní hrozba zvířatům z nezastavené expanze homo rapiens.
Kdykoliv lidé vstoupili do nového prostředí, byla výsledkem vlna vymírání. Stalo se to, když polynéští usedlíci dorazili do Nového Zélandu před několika sty lety, stalo se to s příchodem lidí do Severní Ameriky asi před dvanácti tisíci lety, který způsobil zmizení asi sedmdesáti procent jejích velkých savců. I když některé kultury lovců-sběračů možná dosáhly vratké rovnováhy s přírodou a řada buddhistických národů projevila pozoruhodnou sebekázeň v chování ke zvířatům, dějiny lidských vztahů s ostatními zvířecími druhy jsou záznamem téměř nepřerušené dravosti a hrabivosti. Ničení prostředí se zdá prostě být v povaze té bestie.
Současná hladina lidské populace závisí na udržování vysokého stupně průmyslové výroby, ale globální oteplování zamezí celosvětové industrializaci typu podobajícího se, byť jen nepatrně, převládajícímu západnímu modelu. Není možné, aby osm miliard lidí mělo životní styl, jaký se vyvinul v několika málo zemích zhruba během minulého století.
Populační kontrola by měla být ústředním bodem každého programu přechodu ke stabilnějšímu světu a mnohé rozvojové země skutečně populační politiku mají. Toto téma je nicméně obklopeno aurou politické nekorektnosti, a proto je v módě předpoklad, že se udržitelného způsobu života dá dosáhnout přesunem k jinému ekonomickému systému. Ve skutečnosti by si vyčerpané zdroje energií vyžadovaly neuskutečnitelná omezení populačního růstu; úživnost Země už byla pravděpodobně i tak překročena.
Lidské rozpínání bude zastaveno tak či onak, je možné, že jako vedlejší důsledek války.
Homo rapiens je dravě ničivý tvor, ale jeho schopnost sebeničení je ještě větší. Lidské chování, jehož parodii v podání uvězněných lidoopů Wolfgang Kohler tak potěšené pozoroval, se může stát zárukou zvířecího osvobození.
9. únor 2004
Návrat do společnosti spektáklu
Tony Benn a Jeffrey Archer nemají mnoho společného. Pobožný parlamentár a okázalý bývalý předseda strany toryů pocházejí z velmi odlišných prostředí, jejich kariéry se nedají srovnávat. Kromě toho, že jim oběma chybí smysl pro ironii, nemohou být jejich osobnosti rozpornější. Navzdory těmto rozdílům jsou si v jedné klíčové věci podobni. Oba teď dávají na trh svou osobnost a životní zkušenosti jako mediální zboží.
Každý z nich publikoval svůj deník: Archerův se zabýval prvními dvaadvaceti dny jeho trestu, strávenými ve vězení Belmarsh; Bennův popisuje desetileté období 1991 až 2001. Každý z nich se pustil do předvádění jakési divadelní napodobeniny sama sebe: Archer ve hře uvedené nedlouho před jeho nástupem do vězení, v níž vystupoval jako fiktivní verze své veřejné osoby, a Benn v sólovém putovním představení, kde vystupuje se svou nerozlučnou dýmkou, hrnkem čaje a nenapodobitelně pitoreskními názory.
Hranice mezi politikou a zábavou, už dávno mlhavé, teď už doslova neexistují. Už neplatí to, co kdysi tvrdil Enoch Powell, že všechny politické kariéry končí neúspěchem, spíše platí, že neúspěšní politici končí jako estrádní umělci. V současné mediální kultuře všeodhalujících deníků a zpovědních pamětí, kiss-and-tell žurnalistiky (využívající intimní vztah „reportéra" s objektem mediálního zájmu; pozn. red.) a voyeurské televize hledají bývalí politici jako mnoho jiných lidí způsob, jak by se přeměnili v tržní zboží. Ještě proslulejší než Tony Benn a Jeffrey Archer jsou Edwina Currieová a Ulrikajonssonová, i když každá v jiném světě; ale fakt, že jedna z nich byla kdysi političkou a druhá televizní moderátorkou, je nevýznamný ve srovnání s tím, jak každá z nich využila své minulosti. Obě recyklovaly své životní zkušenosti jako zboží a prodávají je veřejnosti, hladové po sdělené intimnosti a sebeodhalování v masmédiích.
Lze těžko zjistit, proč se média vyvinula právě tímto způsobem, ale část odpovědi je v tom, že kult celebrit se stal jedním z hlavních hnacích ústrojí ekonomiky. Dávno pryč je doba, kdy hlavní část ekonomické činnosti spočívala ve výrobě průmyslového zboží. Ve společnostech, kde je pro většinu lidí bohatství samozřejmostí, se stala jádrem ekonomiky zábava. Automobily se stále kupují jako dopravní prostředky a knihy s předpokladem, že by mohly obsahovat užitečné informace, ale v obou případech tvoří jejich kupní sílu nové zkušenosti, které nabízejí. Hlavním nebezpečím pro takovou ekonomiku je pocit nudy, dostavující se s přesycením. Nové zkušenosti se stanou pasé ještě rychleji než nové fyzické zboží, zvláště když v nich nic úžasně nového často není. Spotřebitelská únava hrozí slábnutím poptávky, a to je spravedlivá odplata pro ten druh výroby, kdy se všechno začne hroutit, jakmile se zastaví růst.
V ekonomice poháněné potřebou vyrábět poptávku dokáže sláva prodat všechno ostatní. Platí to nejvíc tehdy, kdy může být slavný každý, což je v zábavním průmyslu novinkou. V minulosti bylo luxusní zboží prodáváno masám tak, že se spojovalo s životním stylem slavných. Dnes je to víra, že každý může být slavný, co udržuje masovou spotřebu. Z celebrity se udělala jakási lidová loterie, s jejíž pomocí se většina lidí smiřuje s fádností svého každodenního života.
Masová média měla tuto funkci vždy. Už George Orwell si všiml, že únikové filmové fantazie natočené Hollywoodem ve třicátých letech hrály významnou roli v potlačování masové nespokojenosti během hospodářské krize. Pomocí podívané na svět hvězd vytvořil Hollywood paralelní svět přeludů, který odškodnil diváky za pustou nejistotu všedního života.
Zábavní průmysl nicméně došel dál než Hollywood kdykoliv předtím, dal vzniknout mýtu, že každý může být hvězdou. Andy Warhol prohlásil, že v budoucnosti bude každý patnáct minut slavný. Udělal tak víc, než že jen promítl svůj vlastní narcisismus do světa - předpověděl verzi kapitalismu, jíž jsme právě dosáhli a v níž je ekonomický růst udržován všeobecnou vírou, že všichni můžeme být vítězi v loterii slávy.
Je překvapivé, jak málo lidí předvídalo vznik zábavního průmyslu, málokdy to byli sociální teoretici nebo ekonomové nebo akademičtí intelektuálové jakéhokoliv druhu. Snad nejjasnější obraz toho, co přijde, lze najít v díle J. G. Ballarda, který předpověděl vzestup Ronalda Reagana na prezidenta v povídce publikované v roce 1967 a jehož experimentální román The Atrocity Exhibition (Výstava ohavností) - vizionářská předpověď role zobrazení katastrof a násilí v nové mediální ekonomice - byla poprvé publikována již v roce 1969.
Guy Debord, nejnadanější filozof ze skupiny provokatérů a avantgardních umělců, kteří si říkali situacionisté, přibližně ve stejnou dobu vyvinul teorii společnosti spektáklu. Debord předpověděl jeden z nejpodivnějších rysů zábavního průmyslu. Předvídaje dobu, kdy se role a identity budou v médiích neustále promíchávat, viděl budoucnost, v níž stále se zrychlující proud mediálních zobrazení zcela uzavře přístup lidí k minulosti. Popisuje neustálý koloběh nových mód, který nejen udržuje poptávku, ale vytváří také zkorumpovanou mediální náhražku mystické „věčné přítomnosti". V zábavním průmyslu je minulost systematicky vymazávána, zatímco pohled do budoucnosti je uzavřen: „Výroby přítomnosti, kde móda sama, od odívání po hudbu, se zastavila ... se dosáhne neustálým koloběhem informací, vždy se vracejícím ke stejnému krátkému seznamu banálností, které se vášnivě prohlašují za největší objevy. Zprávy o tom, co je opravdu důležité, co se skutečně mění, zároveň přicházejí zřídkakdy a ještě nesouvisle."
Jako marxista si Debord nemohl odpustit pokus vysvětlit „společnost spektáklu" jazykem ekonomiky, ale je možné, že kořeny zábavního průmyslu jsou spíše kulturní.
George Walden ve svém překladu knihy Julese Barbeyho d'Aurevillyho On Dandyism and George Brummell (O dandismu a Georgi Brummellovi, vydáno pod titulem Who's a Dandy? Kdo je to dandy?) v pronikavé analýze současné scény dokazuje, že aristokratický kult dandismu, který zkoumal francouzský spisovatel devatenáctého století Jules Barbey na postavě Beau Brummella, se nyní stal masovým hnutím. Jak vysvětluje v úvodní eseji, dandismus není jenom způsob oblékání. Je to myšlenkový postoj, filozofie nebo snad dokonce náboženství oslavující pomíjivost a žití pro daný okamžik, záměrné odpoutání se od etických a politických záležitostí a kultivované předvádění provokativní individuality.
V Brummellově době byl dandismus kultem výlučným, postoje, které vyjadřoval, byly většině lidí nedostupné. Dnes, pozoruje Walden, je to zvyk milionů. Strojená nenucenost Warhola, dobře nacvičená chladnost Gilberta a George a unylá stylovost popmuzikantů jako Jarvis Cocker nejsou privilegovanou afektovaností několika mediálních idolů. Je to kultura množství. S nebývalým vzrůstem volného času a nadbytku se v Británii a dalších postindustriálních zemích od konce druhé světové války dandyovská posedlost oblečením a drobnými detaily osobního vzhledu objevila znovu. Kdysi omezená na malou sebeobdivnou koterii, je teď jedním z dominantních trendů doby.
Walden se nepokouší o úplné vysvětlení tohoto vývoje, poznamenává, že dandismus není, jak se domníval Barbey, neopakovatelným rysem aristokratického života v regentské Anglii. Je to postoj ke světu, který najdeme v mnoha dobách a na mnoha místech. Otázkou je, proč se dnes stal tak masovým. Walden nabízí několik domněnek. Spekuluje, že současný kult dandyho může být pokusem zahnat nudu: „Masové společnosti," píše, „mohou být tísněny pocity taedium vitae a přesycení stejně jako aristokracie (možná víc, protože je tíží vlastní váha a stejnost)." Naznačuje to, že neposedné hledání posledních módních novinek může být reakcí právě na ten stav bezpečí umožňující dandismus. Walden zachytil podobný paradox, když ztotožnil Andyho Warhola s prototypem demokratického dandyho. Warholův genius, píše, „spočíval v oslavování toho obyčejného, v přeměně lidí v celebrity, v dandyfikování mas". A uzavírá: „Dnes to znamená dát masovému člověku to, co nejvíce potřebuje a po čem nejvíce touží: iluzi individuality." Walden zde následuje v komentáři o jedné z ironií moderní demokracie de Tocquevilla: když se stane masovou filozofií, individualismus se téměř nevyhnutelně přemění na nový způsob konformismu.
Kult celebrity je výsledkem vzájemného působení požadavků zábavního průmyslu a hodnot demokratické společnosti. Není to úchylka, nevysvětlitelná známka kulturního úpadku, kterou můžeme svobodně odsuzovat, aniž bychom jí museli rozumět. Kde je nadbytek pro většinu lidí normální, závisí pokračování ekonomického růstu na vytvoření neukojitelných potřeb. To je mechanismus, na kterém se zakládá nepřetržitá produkce nových výrobků. Sám o sobě je dostatečně znám, ale v zábavním průmyslu funguje novým způsobem. Zboží se neprodává jednoduše jako nové výrobky, ale jako nové zážitky, které se jakýmsi jedinečným způsobem připojí ke každému spotřebiteli. Masová spotřeba se udržuje tak, že se spotřebitelé rozdělí na velké množství jednotlivých proměnlivých trhů, tedy trhů zaměřených na určitou skupinu definovanou společnými zájmy nebo potřebami, a každý z nich se stará o svou pečlivě sestrojenou a neustále kultivovanou iluzi individuality. Tato strategie je nejdále vyvinuta v interaktivních televizních programech jako Big Brother, které vštěpují diváctvu iluzi, že celebrita je všeobecné právo, na které má nárok každý, pokud ovšem má to štěstí, že ho ostatní vyberou.
Jedním z nejnápadnějších rysů účastníků v programu Big Brother je jejich nečinnost. Kromě pěstování vztahů jeden k druhému nemají co dělat. Věřím, že je to tento stav nevytíženosti, který je pramenem kultu celebrity. Nejvyspělejší ekonomiky mají tendenci učinit většinu lidí ve výrobním procesu nadbytečnou. To neznamená, že je čeká život na podpoře v nezaměstnání. Právě naopak - v ekonomikách, kde je tento trend nejrozvinutější - například ve Velké Británii - se dosáhlo čehosi jako plné zaměstnanosti. Význačným rysem zábavního průmyslu je to, že nezaměstnanost nestoupá, ale že stále více lidí pracuje, aby jiné, a tím pádem i sebe, povyrazili. Konjunkturální trhy všech možných terapií a spirituality, rozšíření značkových drog a značkových náboženství ilustruje naléhavost impulsu bránit se, o kterém mluví Walden, a dělat to tak, aby potřeba iluze individuálnosti byla uspokojena.
Může se stát, že se kultura celebrit a zábavního průmyslu ukáže jako neudržitelná. Vyvinuly se konec konců v době nebývalého míru a blahobytu, kdy demokracii neohrožovala extrémní hnutí a pokračující zlepšení průměrné životní úrovně se dalo považovat za jisté. Nebude tudíž překvapením, jestliže se dají na ústup, až tato historicky nenormální situace zmizí. Držet nudu na uzdě je nezbytností jen ve vzácně privilegovaných dobách. S válkou a terorismem, finančním zhroucením a návratem nezaměstnanosti se do popředí dostávají pozemštější potřeby. Bezpečnost už nebude břemenem a zájem o individualitu se ztratí. Hlavním úkolem života bude přežít. Za takových okolností se média pravděpodobně vrátí k dodávce jednoduchých únikových fantazií, jaké vyráběla ve třicátých letech.
Zatím je ekonomika přizpůsobena k prodávání osobních zkušeností a fantazií. V tomto karnevalu iluzí jsou celebrity zároveň nejsvůdnějšími šiframi osobního naplnění a nejnahraditelnějším zbožím, vytvořeným a spotřebovávaným v mechanickém procesu logiky mediální soutěže. Podstata výroby současné dočasné celebrity spočívá především ve výměně soukromí za peníze. Je to štvaná a podřízená existence. Život, s kterým mohou média nakládat, jak se jim zlíbí, může být stěží označen jako svobodný. Demokratický étos, reprezentovaný patnácti minutami slávy pro každého, je podvodem. Chris Evans údajně zpozoroval, že když se dostanete na vrchol, zjistíte, že tam nic není.
28. říjen 2002
KONEC
