Historie není vzestupnou spirálou lidského pokroku a dokonce ani drápáním se krok za krokem do lepšího světa.
Je to nekonečný cyklus v němž na sebe vzájemně působí měnící se znalosti a neměnné lidské potřeby. - J. Gray
Jaroslav Kalous
Doc. Jaroslav Kalous, PhD.
Vystudoval MFF UK, v roce 1997 habilitoval na PedF UK v Praze v oboru pedagogika. Má za sebou 30 let praxe v různých oblastech; pracoval ve výzkumu (Československý ústav práce a sociálních věcí, Československá akademie věd, Univerzita Karlova) i ve veřejné správě na národní (poradce ministra školství) i mezinárodní úrovni (zástupce ředitele pro vzdělávání, kulturu a sport Rady Evropy). Jako expert pracoval v mnoha zemích pro různé mezinárodní organizace (Světová banka, OECD, Evropská komise, Evropská vzdělávací nadace aj.). Má na svém kontě asi 100 publikací. V současné době přednáší na katedře veřejné a sociální politiky FSV UK v Praze.
Opice na Titaniku
ODKUD PŘICHÁZÍME?
Tři záhady
Rok Země
Třetí šimpanz
Všežravá opice
Thanatos
Eros
Populační vývoj a globální problémy
Gaia
CO JSME?
Slepá ulička vývoje?
Tragédie společné pastviny
Ke kořenům našeho chování
Kapacita kanálu
Homogamie
Informační lavina
Čím míň víš, tím líp spíš
Život na Titaniku
KAM JÍT?
Můj život
Otevřená mysl
Bližní
Smysl života a smrti
Epilog - Země ve vesmíru
Prolog – MOJE GENERACE
Moje generace není tak úplně jednou z řady. Je trochu výjimečná, posuďte sami: Narodili jsme se v dosud nejkrvavějším století lidské historie, ale šťastně přežili. Byli jsme svědky toho, jak člověk poprvé opustil svou mateřskou planetu; vstoupili jsme do informačního věku. Během našeho života vzrostla světová populace z 2,5 na 6,5 miliardy lidí (a asi se dožijeme 8 miliard). Máme životní úroveň, o jaké se našim předkům nesnilo. Za našeho života vymřela čtvrtina všech živočišných druhů. Spotřebovali jsme více přírodních zdrojů, než lidstvo za celou předcházející historii. A žijeme na počátku století, ve kterém je konec naší civilizace pravděpodobnější, než kdykoli předtím.
Kde jsme? Jak a proč jsme se sem dostali? Jak to bude dát? Narodili jsme se do doby, kterou jsme si nevybrali. Co dělat? Jak žít tváří v tvář zániku? - O tom je mé letní zamyšlení.
Snažte se všemu dobře porozumět,
a než se nadějete, za pár desítek let,
budete mít myšlenkový systém,
který vám dá odpověď,
kdykoli se zeptáte.
Richard Bach, Příručka mesiáše
Pro mne existuje jen jediný způsob, jak žít. Nabrat výšku, vystoupit tak vysoko, až se přes povrchní chaos jednotlivostí, byť sebebolestivějších, otevře pohled na významnou pravidelnost určitého velkého údělu lidstva.
Vystoupit a prohlédnout – o to jsem se vždy sám pokoušel.
Pierre Teilhard de Chardin, Chuť žít
Odkud přicházíme?
TŘI ZÁHADY
Podle vědeckých výzkumů vesmír vznikl v jedné triliontině sekundy před 13,7 miliardami let. Proč a co bylo předtím? Čas a prostor jsou vzájemně propojeny, ale moc tomu nerozumím.
Před 3,5 miliardami let vznikl na Zemi život. Nějaké fyzikální jevy způsobily, že hmota ožila. Jsou různé teorie jak, ale jisté to není.
V živé hmotě vzniklo nehmotné vědomí se všemi svými hloubkami a šířemi (díky kterému teď mohu třeba přemýšlet o vývoji vesmíru).
Všechna náboženství, téměř veškeré filosofie,
a dokonce i část vědy svědčí o neúnavném,
hrdinském úsilí lidstva zapírat svou nahodilost.
Jacques Monod
ROK ZEMĚ
Všechno konečné má svůj začátek a konec – i naše planeta Země. Ta má za sebou již 4,6 miliardy let života a asi 6 miliard let do vyhasnutí Slunce před sebou. Představme si, že život Země převedeme na jeden kalendářní rok. Na tomto pomyslném kalendáři bychom dnes měli datum 7. června.
Na začátku roku na Zemi žádný život nebyl; první jednobuněčné organismy se objevily v únoru. Cesta ke složitějším (mnohobuněčným) formám života zabrala období do poloviny května. Pak už však šel vývoj velmi rychle, vznik nových živočišných druhů připomínal explozi, každý den se něco dělo.
Pralidé, schopní rozdělávat oheň, nejsou na Zemi ani celou hodinu. Homo sapiens deset minut. Od prvního klínového písma uplynulo čtvrt minuty, od vynálezu knihtisku dvě vteřiny. Existence počítačů v ročním rozvrhu Země zabírá jen zlomek vteřiny odpovídající mrknutí oka.
TŘETÍ ŠIMPANZ
Homo sapiens je jeden ze 185 druhů žijících primátů (nehetnatců). Primáti se tradičně rozdělovali do čtyř skupin; tu poslední tvoří hominoidé, kteří se dále dělili do dvou čeledí: lidoopi (giboni, orangutani, gorily a šimpanzi) a hominidé, jejímž jediným žijícím zástupcem jsme my – druh Homo sapiens. Ostatní z čeledi hominidů vymřeli.
Obvykle se soudilo, že se hominidé odštěpili od velkých lidoopů někdy před 20 miliony let. Z hlediska srovnávací morfologie a anatomie se člověk od lidoopů liší víc, než se lidoopové liší mezi sebou. Tento obraz však narušil pokrok v oblasti molekulární genetiky, umožňující porovnat rozdíly mezi člověkem a ostatními primáty přímo, tzn. srovnáním samotných molekul DNA.
Ukázalo se, že lidé a šimpanzi jsou si z genetického hlediska daleko příbuznější, než třeba šimpanzi a gorily. Gorily se liší jak od lidí, tak od šimpanzů 2,3 % své DNA, a orangutáni od obou druhů dokonce 3,6 %. Ačkoli se to podle vzhledu nezdá, nejbližšími příbuznými šimpanzů tedy nejsou gorily ani orangutáni, ale lidé (DNA se liší pouze v 1,6 %).
Velcí lidoopi tedy pravděpodobně nejsou samostatnou větví, jak se dříve myslelo. Člověk je tak druhem lidoopa; společný předek šimpanzů a člověka žil ve východoafrickém pralese ještě před 6 – 7 miliony let. Lidé a šimpanzi jsou si geneticky skoro stejně blízcí jako navzájem dva druhy šimpanzů – šimpanz obecný a šimpanz trpasličí neboli bonobo. Toto zjištění vedlo Jareda Diamonda k tomu, aby člověka nazval „třetím šimpanzem“.
Naše kostra je vzpřímená verze kostry šimpanze, náš mozek je zvětšenou verzí jeho mozku, naše mluvidla jsou zdokonalená šimpanzí. Spojitost mezi šimpanzi a lidmi však nekončí jen genetikou. Projevuje se také v rovině chování, o čemž svědčí systematická pozorování šimpanzů v jejich přirozeném prostředí. Lidé jsou hovořící racionální primáti, praktikují řadu verbálních aktivit, které šimpanzi provádějí beze slov. Šimpanzi za lidmi zaostávají co do racionality, jejich sociální inteligence je ale s lidskou docela dobře srovnatelná. Možná, že ani lidská motivace není od motivace šimpanzů tolik vzdálená.
Člověk je součástí živočišné říše víc, než si běžně uvědomujeme. Světová historie, politika, osobní vztahy, nám budou dávat větší smysl, když podržíme v mysli tento nevyhnutelný fakt. Naše nejzákladnější podvědomé motivační síly pocházejí ze světa zvířat, jehož součástí jsme nepřestali být.
Člověk může dělat to, co chce, ale nemůže chtít, aby chtěl.
Arthur Schopenhauer
VŠEŽRAVÁ OPICE
Před šesti miliony let existovalo na Zemi mnoho druhů hominoidů. V důsledku nejrůznějších klimatických změn obrovská většina těchto druhů vymřela anebo se v nejlepším případě ve vývoji zastavila na stupni širokonosých opic, jako jsou šimpanz nebo orangutan. Klimatické změny způsobily, že Východní Afrika, odkud pocházíme, se tehdy prudce změnila ve stepní krajinu. Proto všechny vegetariánské druhy hominidů vyhynuly. Nakonec zůstal jen Homo sapiens, což byli všežraví dravci. Přežili díky tomu, že jedli maso všeho druhu.
Mezi dravcem a obětí obvykle existuje v přírodě dynamická rovnováha. Je-li dravců příliš mnoho, počet obětí se snižuje, což zase vyvolává zánik dravců atd. Ale člověk – vzhledem ke své všežravosti, univerzálnímu zaměření, své útočnosti a inteligenci – je mimořádně nebezpečným dravcem, protože snadno mění jak oběti, tak území. Když vybije jedny oběti, hned se soustředí na jiné. Nezáleží na tom, zda jde o lovnou zvěř či jiné lidi.
Zvířata loví, dokud jsou hladová. Zebry se klidně pasou vedle lvů, kteří se již nasytili. Bezdůvodné vraždění a šíření utrpení, které není spojeno s požíráním, je výlučnou specialitou člověka. Existuje teorie, že jsme to byli my, kdo vyhladil vyspělejší druhy hominidů, jako byli neandertálci. Všežravost způsobila, že Homo rapiens – člověk násilnický v poměrně krátkém čase 200 až 250 tisíc let zkolonizoval celou Zemi.
Byli jsme oproti jiným primátům „zvýhodněni“, ale bohužel jen na čas a směrem do propasti. Zaplatili jsme za to oslabením či ztrátou takřka všech sebezáchovných instinktů, jež mají jiní živočichové. Jsme jediná bytost, která vraždí vlastní mláďata, provádí genocidu celých národů a ničí obyvatelnost vlastní planety.
To, že je člověk nejvznešenější z tvorů,
lze soudit z faktu,
že žádný jiný tvor toto tvrzení nepopírá.
G. C. Lichtenberg
THANATOS
Předpokládal jsem, že většina lidí má raději peníze než cokoliv jiného,
ale objevil jsem, že ještě raději mají ničení.
Bertrand Russell
I jako lidé jsme rozvíjeli svou neobyčejnou krutost, která mívá podobu bezdůvodného zla hledajícího nejrůznější záminky k mučení a zabíjení jiných jedinců. Ve všech lidských kulturách a civilizacích bez výjimky hrál boj člověka s člověkem zásadní úlohu. Všechna velká stěhování národů a zejména všechny boje o území byly činy, které dnes považujeme za genocidu. Masakry vznikají z pouhé potřeby vraždit. Absurdní krutost je všudypřítomná.
Dnešní projevy násilí ve světě nejsou projevem jen nějaké aktuální situace; kořeny jsou hodně hluboko. Dva příklady: 1. Pračlověk zlikvidoval všechny mamuty. Nedávno se zjistilo, že jejich kly používal ke stavbě přístřešků. 2. Ze skupin, které dodnes žijí jako lovci-sběrači, dvě třetiny vedou neustále kmenové války. Úmrtnost způsobená válečnými konflikty na úrovni 0,5 % obyvatelstva za rok, která je pro společnost lovců-sběračů typická, by v průběhu 20. století znamenala smrt dvou miliard lidí.
V průběhu 5 600 let, což je doba přibližně odpovídající historickému vývoji vyspělých kultur, došlo k 3,5 tisícům válečných střetů různého rozsahu. Jejich výsledkem bylo 3,5 miliardy mrtvých – buď přímo v boji, nebo zemřeli na následky válek (hladomor, epidemie atd.). Válčí se pořád. Jen od konce studené války došlo ve světě k 50 místním konfliktům v rámci platných státních hranic a k 170 ozbrojeným bojům o hranice. Sotva se na jednom místě uzavře mírová smlouva, vypukne konflikt jinde. V tomto směru probíhají lidské dějiny s děsivou návazností.
Každá válka je důkazem toho, že člověk dosud nedovede řešit konflikty jinak než násilím, užívaným od samého počátku evoluce. Hluboko v lidské povaze stále ještě tkví potřeba mít nepřítele – zlého a hrozivého protivníka, který páchá bezpráví, podvádí, a tak či onak nutí ke zlu. Potenciální násilí je skryto pod tenounkou civilizační slupkou stále, negativní pudy se snadno vybudí i v běžných životních situacích (doprava, parlament, černá kronika, počítačové hry, internetové diskuse …).
Vedle potěšení ze skutečných násilných konfliktů či potenciální připravenosti k agresi je pozoruhodný i všeobecný zájem o násilí. Stanislav Lem třeba vyprávěl (1994): „Já špatně spím. A když se v noci probudím, sednu si před televizor a skáču přes satelit po programech, snažím se najít něco méně morbidního. Žel, ani jednu noc se mi to nepodařilo. Pořád jen zločin, davová panika, zemětřesení, výbuchy sopek, různé méně či více barvité současné Pompeje a Trója. … Já jsem ochoten zaplatit, abych se nemusel dívat na řezání děvčátka pilou, ale lidé docela masově platí, aby právě tohle viděli. Kdyby tomu bylo naopak, nikdo by takové idiotismy neprodukoval. … Ta všeobecná potřeba zločinu, divokosti, přihlížení utrpení, hodně deprimuje… V podstatě jsme těmi nejstrašnějšími nestvůrami na této planetě a jejím největším neštěstím.“
Ale je hudba!
Vladimír Holan
EROS
Sex je hlavním cílem téměř veškerého lidského úsilí.
Sex ví, jak podstrčit milostná psaníčka a prstýnky vlasů do ministerských portfolií a filozofických rukopisů.
Arthur Schopenhauer
Smyslem života je život, zachování a pokračování života, rozmnožování, plození, sex. Není organické částice, která by nebyla sexualizována. Sex je tak nevyprostitelně vetkán skrznaskrz do osnovy (warp and woof) našeho chování, že jej lze označit za život sám. Je-li tomu tak, počíná se v kolébce a zakončuje se v hrobě (Walker).
Podle některých evolučních psychologů, vše, co člověka odlišuje od ostatních zvířat - velký lidský mozek, vysoká inteligence, složitá řeč – je ekvivalentem pavích pér; je to prostředek vyvinutý k upoutání a udržení sexuálního partnera. Veškeré lidské úspěchy od umění po kosmonautiku mohou tak být pouze vedlejším produktem nástrojů sexuální přitažlivosti. Sexuální pokoušení je základním instinktem, součástí lidské podstaty: kdybychom si nezačínali a nevyjadřovali zájem o druhé pohlaví, nepokračovali bychom v reprodukci a lidstvo by již neexistovalo.
Sex je vlastní celé živočišné říši, „rekreační sex“ (Diamond) je charakteristický jen pro člověka. Móda, kosmetika, reklama, tanec, pop-music – tam všude najdeme tohoto společného jmenovatele.
O sexu každý lže.
Robert A. Heinlein
POPULAČNÍ VÝVOJ A GLOBÁLNÍ PROBLÉMY
Na konci poslední doby ledové (wurmské) kolem roku 10 000 př.n.l. žilo na světě asi čtyři miliony lidí. Porodnost i úmrtnost byla vysoká, průměrný věk dožití byl nízký – kolem 30 let – a zvyšoval se jen velmi pomalu. Změny v zemědělství, k nimž došlo okolo roku 5 000 př.n.l. přinesly výraznější vzrůst počtu obyvatelstva. Na počátku našeho letopočtu žilo na Zemi asi 260 mil. lidí. I přes ojedinělé poklesy (jeden přišel kolem roku 400 s rozpadem antické společnosti, jiný zavinil mor ve 14. století), počet obyvatel stále mírně stoupal. Na konci pátého století žilo na Zemi 430 milionů, k 500 milionů se počet obyvatel přiblížil kolem roku 1500.
V té době se úmrtnost snížila, zatímco porodnost zůstala na vysoké úrovni a výsledkem byl stále rychlejší růst počtu obyvatelstva. Začátkem 20. století už celkové množství činilo 1625 milionů, na jeho konci pak již 6 260 milionů. Při pokračování těchto trendů by do roku 2030 světová populace narostla na 9 miliard.
Některé problémy v naší zemi řešíme už dlouho (např. církevní majetek, státní maturity aj.), od „sametové revoluce“. Za tu dobu vzrostl počet lidí na Zemi o 1,5 miliardy. Je to tolik, kolik má celá Evropa, celá Severní Amerika, Rusko a Japonsko dohromady. To už je ale jiný svět!
Exponenciální růst populace je hlavním faktorem současného světového vývoje. Celkový počet lidí na Zemi po mnoho tisíciletí nepřesáhl jednu miliardu, za posledních sto let však stoupl na šest miliard a dále roste. Populační růst s sebou nese prudký růst dalších problémů (eroze půdy, růst pouští, kácení lesů, zamoření vody toxickými látkami, znečištění oceánů, ztráta různých živočišných a rostlinných druhů, nedostatek palivového dříví, vyčerpávání zásob nafty a různých minerálních zdrojů, splachování půdy do řek a vodních nádrží, přerůstání lidských obydlí na ornou půdu, pokles hladiny spodní vody, zmenšující se plocha nedotčené přírody, globální oteplování, radioaktivní odpady, kyselý déšť atd., atd.). Každý problém násobený šest miliardami nabývá hrozivých rozměrů (třeba jedna ryba jako denní dávka potravy pro člověka znamená 6 miliard ryb ulovených každý den apod.).
Exponenciálně vzrůstající počet osob potřebuje neméně exponenciálně rostoucí produkci potravy, těžbu surovin, stavbu obydlí, komunikací atd. Lidstvo spotřebovalo po 2. světové válce více přírodních zdrojů, než za celou předcházející historii. Celosvětová úroveň spotřeby a výroby dnes převyšuje ekologickou kapacitu Země o 25%. Atmosféra Země se zahřívá.
Pětina světové populace žije v rozvinutých zemích, nadbytečně vyrábí, spotřebovává a znečišťuje. Zbylé čtyři pětiny žijí v rozvojových zemích a většinou v chudobě. Pod hranicí chudoby (2 USD na den) žije 3,6 miliardy lidí. Nejedná se pouze o obtížné přežití s tak malou finanční částkou, ale i o další negativní faktory, kterými jsou nedostupnost čisté pitné vodě (1,1 miliardy lidí) a nedostupnost základní zdravotní péče (2,4 miliardy lidí). Hlad a chudoba si denně vyžádají 25 tisíc životů.
Lidé nikdy nedovedli myslet víc než zhruba rok či dva dopředu - ale teprve teď
se jim to stává osudným. Nejpozoruhodnější mezi všemi zmíněnými i jinými nebezpečími
je to, že lidé to všechno masově odmítají vzít na vědomí, že jim je všechno jedno…
Lidstvo se považuje za šest miliard individuí, z nichž každé tragikomicky myslí
na pár let svého individuálního prodloužení života neskonale víc než na osud lidstva.
Milan Machovec, 2002
GAIA
James Lovelock před třiceti lety vytvořil teorii, že planeta Země má globální systém ekologické rovnováhy. Nazval ho Gaia a jeho teorie je dnes už běžně přijímána. Z hlediska systémového přístupu Lovelock konstatuje: “Lidstvo se na Zemi chová v jistém smyslu jako patogenní organismus nebo jako buňky nádoru či neoplazmy. Rozmnožili jsme se do té míry, že naše přítomnost způsobuje systémům Gaia postřehnutelné poruchy … lidský druh je teď tak početný, že představuje vážnou planetární chorobu. Gaia trpí roztroušenou primatemaiou – lidským morem.”
Největší hrozbou, jaké kdy lidstvo dosud čelilo, je asi globální oteplování. Je nebezpečí, že v nadcházejících desetiletích začne být v důsledku stoupající teploty nemožné pěstovat plodiny na většině naší planety. Miliardy lidí tak přijdou o potraviny, ale také o vodu. Stoupající hladina moří zaplaví nízko ležící oblasti, jako je např. Bangladéš, kde nyní žijí stamiliony lidí. Obrovské množství uprchlíků před ekologickou katastrofou nezvládnou žádné státy.
Mezivládní panel OSN pro podnebné změny (IPCC) konstatoval, že do roku 2100 má globální teplota stoupnout až o 5,8 stupňů, ve vyšších zeměpisných šířkách to může být až o 8 stupňů. Svět si dosud myslí, že globální oteplování je zvládnutelné, podle Lovelocka však už je katastrofa neodvratitelná: "Dnes je prostě už na jakoukoliv akci příliš pozdě. Možná, kdybychom něco začali dělat tak v roce 1967, mohlo to pomoci. Ale teď už nemáme čas. Než toto století skončí, miliardy lidí zemřou a hrstka těch, kteří přežijí, bude žít v Arktidě, kde podnebí zůstane přijatelné."
Své tvrzení vysvětluje tím, že Gaia obsahuje množství mechanismů zpětné vazby, které v minulosti působily v součinnosti tak, že Zemi ochlazovaly. Nyní však tytéž mechanismy budou přispívat v důsledku lidské činnosti k oteplování. Podle Lovelocka to znamená, že škodlivý důsledek lidské činnosti nebude lineární, ale je pravděpodobné, že dojde k jeho rychlému znásobení.
Lovelock zejména upozorňuje, že globální oteplování je v současnosti zpomalováno umělou clonou znečištění ovzduší - vrstvou prachu v atmosféře kolem severní polokoule, která vzniká v důsledku průmyslové činnosti. Tato vrstva znečištění chrání zemi před slunečními paprsky prostřednictvím tzv. "globálního stmívání"- snižuje to teplotu planety o několik stupňů. Pokud by z jakýchkoliv důvodů došlo k poklesu znečišťování ovzduší průmyslem, globální teplota by se najednou podstatně zvýšila.
Nyní už Lovelock nepožaduje opatření proti globálnímu oteplování, ale apeluje na světové vlády, aby začaly připravovat krizové scénáře pro přežití. "Musíme si uvědomit, jak rychle dojde k těmto podnebným změnám a jak málo času nám zbývá. Každá komunita a každý národ si bude muset najít nejefektivnější způsob, jak nejlépe využít zbylých zdrojů na podporu civilizace, jak dlouho to jen bude možné."
Vždycky jsem se těšil z toho, že už se katastrofy nedožiju.
A teď mám strach, že se jí ještě dožiju.
Jan Keller
Co jsme?
SLEPÁ ULIČKA VÝVOJE?
Jsem rozhodnut zasvětit celý svůj zbývající život vyjasnění jediné otázky – proč lidé, i když vědí, co je správné a prospěšné, přesto jednají špatně, sobě ke škodě.
Sokrates
Jaký má lidstvo smysl své existence? Život bez chorob a problémů do sta let, zvyšování životní úrovně, cesty do vesmíru? Nikdo cíle lidstva neformuluje, ale jedno je jisté: Již alespoň dvě stě let nás ovládá náboženství růstu Růstu vycházející ze základní teze, že smyslem života je nahromadit co nejvíce statků a zažít co nejvíce materiální slasti.
Základní postulát, že více se rovná lépe, se vztahuje na čím dál tím větší počet oblastí. Tržní principy se postupně začínají uplatňovat na veškeré společenské dění. Politika, vzdělání, životní styl, to vše se řídí dle kritéria výhodnosti a výnosnosti, zákony nabídky a poptávky. Politika se stává populistickou, vzdělání se zaměřuje směrem k pozdějšímu ekonomickému využití a lidé se navzájem využívají k vlastnímu prospěchu. Veškeré společenské a politické snažení se orientuje na dosažení a udržení co nejrychlejšího tempa ekonomického růstu. Jeho důsledkem je neustálé zrychlování, zplošťování a materializování života, jdoucí ruku v ruce se ztrátami osobních vztahů, znečišťování přírody a bagatelizace těchto faktů.
Environmentální problémy jsou brány jako vedlejší účinky ekonomického růstu, které jsou ale v jeho rámci ospravedlnitelné. Chce-li totiž společnost jako celek neustále zvyšovat svou materiální úroveň, je třeba, aby někde brala zdroje. A jedním ze základních zdrojů je příroda. Abychom mohli žít „lépe“, musíme více vyrábět, více těžit, více znečišťovat. Následky jsou pak z velké části trvalé, což znamená, že současná situace je neudržitelná. Jednou totiž přírodní zdroje zákonitě musí dojít, je jen otázkou kdy. Se zrychlujícím se ekonomickým růstem se tak životnost zdrojů geometricky zkracuje. Ve stále stejně konečném prostoru (Země) všechno hrozně roste (exponenciálně), čas se zahušťuje (virus času) a všeho je mnoho.
Nejdůležitější problémy nadcházejících desetiletí jsou svou povahou globální, a proto i jejich řešení by mělo být na globální úrovni. Faktory, které řešení brání, se zdají být všude na světě podobné a jsou z velké části nezávislé na národnosti a kultuře. Mezinárodní panel uvádí jako nejzávažnější tyto:
-
Nezájem o potřeby budoucích generací
-
Starání se o blaho jedné skupiny či jednoho národa
-
Korupce představitelů rozhodovací sféry (politiků)
-
Plýtvání
-
Nenasytnost a sobeckost
Vzhledem k individuálnímu i skupinovému egoismu se nedaří dojít k řešení globálních problému spontánně, mohlo by být vynuceno pouze nějakou globální vládou s rozsáhlými pravomocemi. Ustavení takové vlády je sice teoreticky představitelné, ale prakticky neproveditelné.
Globální řízení založené na objektivním vědeckém poznání by možná mohlo naši civilizaci zachránit. Ale kdo by ho připustil? A existuje skutečně něco jako objektivní vědecké poznání? I my vědci jsme jen lidé podléhající duchu své doby. I my máme své individuální a skupinové zájmy a aspirace, které se snažíme prosadit.
K řešení věcí veřejných si volíme politiky, kteří by tuto službu měli profesionálně vykonávat. Ale oni jsou ovlivněni duchem doby stejně jako my všichni. Zabývají se obvykle okamžitými problémy, “hasí požáry”; politik uvažující v dimenzi dekád je velkou výjimkou. Politici hrají hry s jinými politiky, svými konkurenty, myslí především na sebe a své příští zvolení.
Kdo z politiků je ochoten říci lidem pravdu? Politici, hlásající dnes dobrovolnou skromnost a odříkání v zájmu udržitelné budoucnosti, mají mnohem menší šanci na zvolení než ti, kteří budou slibovat více štěstí (spotřeby) teď hned. Tento trend může ještě více vzrůstat vlivem stárnutí světové populace (Již dnes hlasují důchodci v USA proti výdajům na školství, výzkum a infrastrukturu).
Je například současné zadlužování státu jev specifický, anebo naopak velmi zákonitá fáze ve spirále vývoje, jak ji v 18. století popsal Alex Fraser? “Demokracie nemůže existovat jako permanentní forma vlády. Může existovat pouze do té doby, než voliči objeví, že si mohou odhlasovat velkorysé výhody na účet státní pokladny. Od této chvíle hlasuje většina vždy pro kandidáty, kteří slibují nejvíce požitků z veřejných financí. Proto demokracie vždy zkolabuje kvůli nedostatku finanční odpovědnosti a je vždy vystřídána diktaturou. … Národy procházely následujícími stádii: od otroctví k víře, od víry k odvaze, od odvahy ke svobodě, od svobody k hojnosti, od hojnosti k sobectví, od sobectví k sebeuspokojení, od sebeuspokojení k apatii, od apatie k závislosti, od závislosti zpět k otroctví.”
Zatímco mnozí z nás sní o jakémsi lepším světě, dealeři drog, pašeráci lidí a zloději plutonia mají jiné cíle. Hladovějící a pronásledovaní tohoto světa řeší pouze otázku holého biologického přežití. Těžko se všichni shodneme. Kýžený život v míru, svornosti, štěstí a souznění s přírodou bychom museli vést v nějakém jiném světě.
TRAGÉDIE SPOLEČNÉ PASTVINY
Představme si společnou obecní pastvinu, na kterou mají stejný přístup všichni sedláci z vesnice. Pastvina je schopná uživit sto ovcí. Každý sedlák má zájem pást na společném pozemku ovcí co nejvíce, ale díky přirozeným mezím, které vytvářejí nemoci, války a jiné katastrofy, celkový stav ovcí zůstává v mezích udržitelnosti. Pastvina uživí sto ovcí, deset sedláků na ní pase po deseti ovcích.
Jenže přirozené meze mohou zmizet. Zlepšuje se lékařství, ubývá válek i jiných katastrof a každý sedlák se ocitne v pokušení přidat na obecnou pastvinu alespoň jednu ovci navíc. Když to udělají všichni, sto deset ovcí pastvina neuživí. Ovce jí vypasou, zničí a následně pomřou hlady. - Tuto metaforu lze zobecnit na jakýkoli zdroj, k němuž je volný a neřízený přístup. Omezené možnosti nejsou slučitelné s neomezenými nároky.
Pro současnou společnost je charakteristický zvětšující se rozpor mezi individuálním a veřejným zájmem: jsme racionální jedinci v iracionální společnosti, a čím racionálněji se chováme jako jednotlivci, tím iracionálnější jsme kolektivně. V době globalizace, obrovského nárůstu obyvatelstva a s tím souvisejícím nárůstem urbanizace, průmyslu, transportu, se veřejným statkem postupně stává celá planeta Země. Pokud se každý jednotlivec snaží realizovat svůj zisk v rámci společnosti, jejíž pravidla umožňují levné využívání veřejných statků, jako je voda, vzduch a země, lidstvo nutně směřuje ke katastrofě.
V současné době neustále narůstá rozpor mezi potřebou rozsáhlé celosvětové akce na záchranu naší civilizace a schopností lidstva se na nějaké společné akci dohodnout. Problém není v komunikačních technologiích, ty už naopak propojily celý svět. O letecké nehodě na druhé straně zeměkoule se dozvíme všichni za pár minut. Některé události (Olympijské hry, volbu Miss World) sledují na svých obrazovkách současně miliardy lidí. A přesto k sobě nemáme blíž. “Lidstvo” je pojem, který sice užíváme, ale pro naše myšlení, cítění a jednání má pranepatrný vliv.
KE KOŘENŮM NAŠEHO CHOVÁNÍ
Podle výroku jednoho starého opičáka z Planety opic představuje lidstvo zvláštní směs geniality a naprostého idiotství. Nechceme-li zůstat intelektuálně příliš pozadu za citovanou opicí, měli bychom se snažit pochopit, proč tomu tak vlastně je.
Jan Keller, Nedomyšlená společnost
Lidé jsou savci a primáti a jako takoví sdílejí mnohé ze základních principů chování s ostatními savci a primáty. Naše etika je v prvé řadě založena na zkušenosti. Pravidla chování, která se v průběhu fylogeneze i kulturního vývoje osvědčila, jsou v nás ukotvena velmi hluboko. Děti na celém světě se rodí již vybaveny všemi vlastnostmi, které umožnily jejich předkům přežít.
Milion let strávil člověk a jeho předchůdci v malých, jasně ohraničených a vymezených skupinách lovců a sběračů, čítajících obvykle několik desítek jedinců. Tento způsob života nás utvářel. Všechny naše vrozené programy chování se vyvinuly jako adaptace na prostředí během dlouhé doby, která tvoří 98 % naší historie.
Zvykli jsme si pečovat o děti, udržovat oheň, rvát se se zvířaty, přežít zimu, ale nezvykli jsme si pečovat o přírodu. Lovec a sběrač starší doby kamenné neměl s přírodou žádné slitování. Lovil a sbíral, mýtil a vypaloval, kdykoliv se mu to zdálo vhodné. Škody, které tím napáchal, se držely v jistých mezích, protože lidí nebylo mnoho, a proto nebyl ani důvod se omezovat. Lidstvo se vyvíjelo z malé skupiny na relativně ohromné planetě a teď je nás šest miliard na maličké planetě.
Za krátký časový úsek civilizačního vývoje posledních deseti tisíc let jsme se po biologické stránce nezměnili. Prodělali jsme sice enormní kulturní vývoj; naše emoce, pudy a způsob myšlení však zůstaly při starém. V těchto ohledech se nelišíme od našeho předka, lovce sobů z doby ledové, jsme však s naší mentalitou doby kamenné „přesazeni“ do moderní společnosti.
Člověk je naprogramován, aby spolupracoval s vlastními příbuznými a do jisté míry i s nepříbuznými jedinci, ovšem jen ve skupinách určité velikosti. A také k tomu, aby hleděl do nepříliš vzdálené budoucnosti. Proč by se naši předkové zajímali o to, co se stane za padesát let? Museli řešit mnohem důležitější, aktuálnější úkoly. Jsme zajatci archaického myšlení, které operuje jen s bezprostředními příčinami a následky. Náš rozum je sice schopen vyvodit, že ničení životního prostředí povede nakonec k naší záhubě, bezprostředně se nás to již týkat nebude, proto nám to nevadí. Na učení systémem pokus – omyl nám dnes už nezbývá čas.
Vedeni rukou přírodního výběru, snažíme se dál šířit vlastní geny a geny svého kmene. Lidská neschopnost vidět dál než za horizont několika příštích let se vymstí, stejně jako skutečnost, že nejsme programováni ke spolupráci mimo určité úzké struktury. Naše lovecko-sběračská morálka není příliš dokonalým vybavením pro třetí tisíciletí. Globální problémy vyžadují rozsáhlejší spolupráci. Člověk ne že nechce, ale není toho v současném stupni vývoje schopen.
Už jen nějaký bůh nás ještě může zachránit.
Nám zbývá jediná možnost - připravovat v myšlení a básnění pohotovost
pro ukázání se boha anebo pro nepřítomnost boha v zániku.
Martin Heidegger, 1966
KAPACITA KANÁLU
V kognitivní psychologii existuje pojem kapacita kanálu, popisující velikost prostoru v našem mozku pro určité druhy informací. Jednou takovou konstantou je „magické číslo sedm“ (George Miller), vyjadřující míru lidské schopnosti rozlišit, zapamatovat tóny, barvy, chutě, čísla. Tato přirozená mez se ukazuje opakovaně v různých jednoduchých testech.
Číslo dvanáct zas vyjadřuje obvyklý rozsah naší skupiny soucítění – nám blízkých osob, jímž věnujeme nejvíc pozornosti, s nimiž komunikujeme osobně, telefonicky, elektronicky, myslíme na ně a děláme si o ně starosti. Kdybychom na seznamu měli osob dvojnásobek, mohli bychom věnovat každému jen polovinu času a už bychom se všemi nebyli tak blízcí. Být něčí skutečný přítel vyžaduje určitou minimální časovou investici a citovou energii. V určitém bodě, někde mezi 10 a 15 lidmi, začne taková zátěž překračovat naše možnosti, stejně jako je nad naše možnosti rozeznat příliš mnoho tónů.
Nejzajímavější přirozenou mezí je naše kapacita sociálního kanálu. Britský antropolog Robin Dunbar tvrdí, že mozky se vyvíjejí a zvětšují proto, aby zvládly složitost větších sociálních skupin. Objevil korelaci mezi velikostí mozkové kůry opice a velikostí skupiny, ve které žije. Dokonce sestavil rovnici, do které dosazuje objem mozkové kůry a z ní mu pak vychází předpokládaná maximální velikost skupiny pro dané zvíře.
Lidé společensky žijí v největších skupinách ze všech primátů, protože jsme jediní savci s mozky dost velkými na to, abychom zvládli všechny složitosti takového sociálního uspořádání. Pro homo sapiens také vychází největší odhad velikosti skupiny - 147,8, čili přibližně 150. Číslo tak 150 zřejmě představuje maximální počet jedinců, s nimiž můžeme mít opravdu společenský vztah, který spočívá v tom, že víme dobře, kdo tito lidé jsou a jaký je jejich vztah k nám.
Při studiu antropologické literatury Dunbar pak na číslo 150 opakovaně narážel. Například studiem 21 různých společenstev lovců a sběračů zjistil, že průměrný počet obyvatel v jejich vesnicích byl 148,8.
K organizaci větší skupiny lidí musíme obvykle zavádět hierarchii, formální pravidla a předpisy. Pod hranicí 150 lze však téhož dosáhnout neformálně. Lidé jednají na základě osobní loajality a přímých mezilidských kontaktů. Při práci v menší skupině, kde se každý s každým zná, působí skupinový tlak, který je mnohem silnější než postava šéfa. Lidé chtějí splnit, co se od nich očekává. U větších skupin to kvůli překročení kapacity sociálního kanálu není možné. Když je lidí mnoho, začnou si být navzájem cizí a semknuté společenství se vytrácí.
Již zakladatelé ekonomie ve druhé polovině 18. století rozpoznali, že člověk, má-li mít prospěch ze spolupráce s jinými, musí být obstoupen pravidly správného chování, musí jimi být neustále zatlačován do mezí, které si není s to sám uložit. Pokud počet členů nějaké skupiny není zcela malý nebo pokud nebudou zavedeny donucovací prostředky či jiné formy nátlaku, racionální jednotlivci budou jednat vždy pouze ve svém individuálním a nikoli kolektivním zájmu.
HOMOGAMIE
Jedinci téhož biologického druhu vytvářejí často skupiny, smečky, stáda. Příslušnost k takové skupině s sebou přináší řadu výhod i nevýhod: na jedné straně relativní bezpečí, jistotu, solidaritu a pomoc jiných členů, na druhé straně povinnost dodržovat vnitřní řád skupiny, kázeň, podřízenost, poslušnost a oddanost.
Nepříliš jinak je tomu i u lidí. Bojíme se osamělosti, a tak každý rád někam patříme – vyhledáváme lidi sobě podobné. S těmi, kdo mají stejné zájmy a záliby, stejné názory a představy o světě jako my, se cítíme uvolněně, bez napětí a nejistoty, obav a podezření, klidně a bezstarostně. Je snazší organizovat naše životy tak, abychom maximalizovali styk s lidmi, kteří se nám podobají a minimalizovali styk s lidmi, kteří se od nás liší. Tento způsob, který činí naše životy pohodlnější, vede však tzv. homogamii (Maslow). Lidstvo je dnes rozděleno do nesmírného množství izolovaných, vzájemně uzavřených skupin, které spolu nemají nic společného.
Čím více jsou si lidé blízcí ve svých zájmech, ve svých snahách, tím spíše nalézají společný jazyk, tím spíše se shodnou. Mají společně sdílený základní okruh názorů, představ, postojů a hodnot – referenční rámec; řídí se jím sebejistě a bez pochybností. Žije-li člověk dlouho v jednom prostředí, stává se pro něj celým světem a neuvažuje o jiném. Co se odehrává v dané skupině, je pro ni vždy mnohonásobně významnější než cokoli jinde na světě. Povodeň se dvěma tisíci obětí kdesi se zdá být méně významnou než zlomená noha člena skupiny.
Při duševní činnosti se také běžně pohybujeme v rámci nějakého intelektuálního systému a naše činnost spočívá v tom, že se do něj snažíme zavést co nejdokonalejší řád místo chaosu, zaplnit bílá místa, odstranit rozpory a nesrovnalosti. Když člověk ve svém oboru něco dokáže, je za to odměněn („Není příjemnějšího zvuku než slova chvály“ Xenofón) a má tak motivaci udělat příště něco podobného. Opět získá odměnu atd. Stává se tak postupně úspěšným specialistou, ale bohužel též rutinérem, jehož symbolický vesmír se smrskává a získává tvrdou, neprostupnou skořápku.
Skladem sebepřesnějších, dílčích vědeckých poznatků celek nikdy znovu nevytvoříme. Ale oni se o to ani vědci nepokoušejí. „Všichni jsou odborníky ve svém malém oboru a očekávají, co potřebují od jiných odborníků. Všichni žijí, jakoby byl celek řízen z jednoho místa. Ale na tom místě nestojí žádný odborník. Tam nenalézají nic.“ (Karl Jaspers)
Lidská bytost by měla být schopná vyměnit plenku, naplánovat invazi, zabít vepře,
zajmout loď, navrhnut budovu, psát sonety, vyrovnat účty, postavit zeď, srovnat
zlomenou kost, utěšit umírajícího, vykonat rozkaz, dát rozkaz, spolupracovat, jednat sám,
řešit rovnice, analyzovat nový problém, kydat hnůj, naprogramovat počítač, uvařit
chutné jídlo, bít se zdatně, zemřít chrabře. Specializace patří hmyzu.
Robert A. Heinlein
INFORMAČNÍ LAVINA
Toho i toho je mnoho,
toho i toho je moc…
Zdeněk Svěrák
Pocit nevolnosti je všudypřítomný, je úporný, i když není nijak silný. Ne není nám zle, jen je všeho moc – informací, jídla, odpadků, lidí, obalů, knih, znaků, politických programů, míst, kam odletět na dovolenou, nabídek půjčky a příliš horkých dní v roce. … Mnoho znaků, málo označovaného, mnoho významů, málo významného, mnoho částí, málo celků, mnoho faktů, málo kontextů, mnoho kopií, málo originálů, mnoho obrazů, málo zobrazeného, mnoho promluv, málo domluv, mnoho cílů, málo smyslu, mnoho representantů, málo representovaného, mnoho odpovědí, málo otázek.
Václav Bělohradský, Společnost nevolnosti
Ročně se na světě vyprodukuje 5 exabytů (1018 bytů) informací, která se ukládají na datová média, nejčastěji magnetické hard disky (95 %). Jak velký je to objem? - Kongresová knihovna ve Washingtonu má sedmnáct milionů knih, což obnáší 136 terabytů (1012 bytů) informací. Pět exabytů vyprodukované informace ve světě pak představuje 37 tisíc knihoven rozsahu Kongresové knihovny.
Na jednu osobu (při počtu 6,3 miliardy obyvatel planety) to pak představuje 800 megabytů informací, což by v papírové podobě byl sloupec vysoký 9 metrů. Na webu je možné najít informace rozsahu sedmnácti Kongresových knihoven (všechna data jsou z výzkumu z roku 2002, roční nárůst se odhaduje na 30 %).
Kapacita našich kanálů je omezená. S rostoucím objemem produkovaných informací k nám dorazí jen velmi malý, dost náhodný výsek a my tak ztrácíme schopnost vidět souvislosti, stáváme se snáze manipulovatelní. Osvojujeme si masu informací, které nepotřebujeme, zatímco nikdy neobjevíme informace, jež mohou zcela změnit náš život.
Nikdo neví, jak si poradit s nebývalým zrychlením produkce vědy, která nás zahlcuje. Každý z milionů univerzitních profesorů musí alespoň jednou za dva roky vydat novou knihu a v každé z nich "objeví" cosi nového. Kdo to všechno přečte? Kdo odseparuje bláboly od smysluplných věcí?
S rostoucí explozí informací zdánlivě paradoxně méně čteme. Z toho, co druzí napíší, nás zajímá především to, co bychom mohli sami ve své práci použít. Diskuse bývá často jen soubojem a měřením sil, v postmoderním informačním chaosu se vytrácí upřímné hledání pravdy v dialogu. To, co se ve světě vědy cení, není hloubka, ale priorita a formální dokonalost.
Patronem pravdy bývala kdysi církev, garanci posléze převzala novověká věda. Dnes o tom, co lidé budou považovat za pravdivé, rozhoduje trh a média. I vynikající literární díla - pokud vzniknou - hynou v nepřeberné produkci, vítězí dobře inzerovaný kýč a bulvár. Před manipulující reklamou není úniku.
Současný lidský život je rozptylováním člověka, rozptýlením v čase, prostoru, touze,
vědění a činnosti. Moderní lidství je rozptýlené lidství do množství úlomků a samostatných
logických světů, které spolu vzájemně nekomunikují. Každé rozptýlení zmenšuje vědomí.
Současné lidství ztrácí skutečné vědomí a to je nebezpečnější než atomová bomba.
René Alleau
ČÍM MÍŇ VÍŠ, TÍM LÍP SPÍŠ
Pouze trpící bytosti chtějí pravdu.
Člověk je jako ostatní zvířata,
chce potravu a úspěch
a ženy,
nikoliv pravdu.
Pouze když mysl trýzněna vnitřním napětím
si zoufá nad štěstím:
pak nenávidí svou životní klec
a hledá něco víc.
Robinson Jeffers
Terorismus se stává stále nebezpečnějším, rozšířenějším a obtížněji předvídatelným. Chemické, biologické a nukleární zbraně se stanou pravděpodobně v průběhu příštích let dostupnými i pro jednotlivce. Současné zásoby zbraní (asi 31 tisíc jaderných hlavic s větší působností než ta hirošimská) by mohly mnohonásobně vyhubit celé lidstvo. Ale odzbrojení je ze všech problémů, před kterými naše civilizace stojí, problém ještě tak nejsnáze řešitelný (Osm smrtelných hříchů podle Konráda Lorenze: Přelidnění, devastace prostředí, běh o závod se sebou samým, vyhasnutí citů, genetický úpadek, rozchod s tradicí, nekritická poddajnost, jaderné zbraně).
Lidé pro svůj život víru v pokrok potřebují. S představou budoucnosti, že všechno dobré už bylo a teď už bude jenom hůř, ztrácí život svou perspektivu a dynamiku. Z tohoto hlediska jsou výše uvedená fakta alarmující, ale popravdě řečeno, ne zas tak příliš. Vychází stovky knih, v jejichž názvu se vyskytuje slovo “konec”. Z toho, co se píše, jakoby odcházel celý svět, který známe. Dokonce se objevil speciální výraz - “endismus”
Informace o stavu našeho světa se běžně objevují v médiích uprostřed záplavy jiných hrůz; každý, kdo chce, může se vše snadno dozvědět. Lidé si se zájmem negativní vizi přečtou stejně tak, jako se pobaví hororem v televizi. Ale nic víc. Je jim to vzdálené a abstraktní, přemýšlet o tom je nepříjemné. O takových věcech se ani běžně veřejně nemluví, je to stejné společenské tabu jako třeba smrt.
Když má všechno stejný pohyb,
nepohybuje se zdánlivě nic –
jako na lodi.
Ženou-li se do bezuzdnosti všichni,
jako by se nehnal nikdo.
Ten, kdo se zastaví,
jako pevný bod
vyjeví bezhlavý hon ostatních.
Blaise Pascal
Je lepší bláznit s druhými, než zůstat moudrým zcela sám.
Baltazar Gracian
ŽIVOT NA TITANIKU
Není sporu o tom, že naše civilizace se pomalu potápí. K tomu není třeba snášet další důkazy. Výše jsem se snažil hledat odpověď na otázku, proč se tomu lidstvo nesnaží zabránit. Odpověď zní: Člověk jako živočišný druh je na Zemi krátce, nestihl se vyvinout, jeho genetické vybavení mu neumožňuje adaptaci na rychle se měnící svět. Rozsáhlejší, systematičtější a dlouhodobější spolupráce není lidstvo schopno. „Zdá se, že ztroskotal pokus přírody přivést na Zem rozumnou bytost.“ (Nils Bohr).
Loď se pomalu potápí, ale zatím nic nepociťujeme, to čeká na naše děti a vnoučata. Oni to moc netuší a slastně si užívají ještě víc než my. Duchem doby je hédonismus, objektem zájmu to, co je příjemné, maximalizace slasti s minimem strasti. Jako bychom si přišli na tuhle planetu jenom užívat, „olizovat život“.
Podle Lovelockovy předpovědi bude ke konci tohoto století žít na Zemi asi 500 mil. lidí, tj. méně než desetina současného stavu. Neudržitelný stav lze v Evropě očekávat již během následujících 20 - 30 let. Hrozí nebezpečí, že život našich dětí a jejich dětí bude krátký, nešťastný a plný zoufalství. Zajímavá je Lovelockova poznámka o tom, že dnes je atmosféra podobná jako v roce 1938: Všichni věděli, že situace je špatná a že by se mělo něco dělat, ale nevěděli co. Když válka vypukla, najednou z toho chaosu jasně vykrystalizovaly bojové fronty. Ač to bylo sebetěžší, život měl zas nějaký směr a cíl.
Na ideu lidského pokroku už můžeme dnes rezignovat, naší hlavní starostí
by mělo být přežití. „To nejzlovolnější, na co lze vůbec pomyslet, je lidstvo, které
nechá své potomky na holičkách“ (Hannes Keller)
Dnes, víc než kdy jindy v historii, stojí lidstvo na křižovatce. Jedna cesta vede do zoufalství a naprosté beznaděje. Druhá do totálního zničení. Modleme se, abychom v sobě našli
moudrost zvolit si tu správnou.
Woody Allen
Kam jít?
MŮJ ŽIVOT
Odkud přicházíš? – Z krůpěje páchnoucí.
Kam spěješ? – Do hniloby a rozkladu hmoty.
Před kým účty skládati budeš? – Před králem všech králů, Bohem nejsvětějším.
Talmud
Nevím, proč jsem se narodil a proč právě teď. - No, narodil jsem se určitě proto, že se předtím pomilovali mí rodiče. Ti se zas narodili jejich rodičům. A ti jsou zas plodem svých rodičů. Když takhle postupujeme zpátky, je možné si spočítat, že od založení Karlovy university se muselo pomilovat 20 milionů lidí, abych já dnes na ní mohl učit. To je hodně, mám vůči nim nějakou zodpovědnost, neměl bych je zklamat.:-)
Ve srovnání s celou historií lidstva je délka mého života zcela nepatrným, zanedbatelným okamžikem. Náš individuální život je náhodný souběh jednoho jediného životního cyklu s jedním jediným úsekem historie. Nemáme jinou možnost než vycházet z podmínek světa, do kterého jsme se narodili. Svět kolem mne mi může připadat cizí, nesmyslný. Kritizuji ho, mám od něj odstup. A přesto je to svět mého života! Celý můj život se odehraje v jistém omezeném časoprostorovém rámci. Jsem uvězněn mezi dva mezníky – narození a smrt – a nikdy na svou kůži nepoznám, co bylo před mým narozením a co bude po mé smrti. Jsem nicotný v prostoru, čase i množství, kapička bílkoviny v obrovském vesmíru, která si uvědomuje svou jepičí existenci.
Tenhle svět, to nejsou kulisy, které bych mohl odstrčit, kterým bych se mohl vyhnout a vejít tak do svého vlastního světa. Mohu si cokoliv vysnít, přece už žádný jiný svět ve svém životě nepoznám. Život není to, co chceme, ale co skutečně žijeme, takže ta absurdita je s mým životem už neoddělitelně a nezvratně spojena a já se musím naučit s ní a v ní žít. Mezi mnou a světem není rozdíl, jsme jedno.
Jste ti, kdo žádali o seslání na zem proto,
abyste mohli udělat něco pozoruhodného,
něco, co je pro vás důležité,
co byste nemohli udělat nikde jinde
a nikdy jindy.
Richard Bach, Příručka mesiáše
OTEVŘENÁ MYSL
Jestliže chci jet z Prahy do Krkonoš, vezmu si český autoatlas a hledám zhruba na severovýchod od Prahy. Zjistím, na kterých stránkách mám hledat dál. Vidím na mapě města a vzdálenosti, cesta se mi projasňuje a konkretizuje. Protože jsem se rozhodl pro jeden určitý cíl, nedívám se již na jiné stránky mapy. Vím totiž, ve kterém směru chci hledat. Jeden směr tak automaticky vylučuje všechny ostatní.
Podobně mysl, která je činná v jednom určitém, daném směru už vylučuje všechny ostatní pohledy a směry. Jestliže chci něco konkrétního najít, mám-li nějakou apriorní představu cíle, tím samotným faktem už je směr dán. Jdu v tom směru, má mysl tak získala zaměřenost, ale ztratila otevřenost.
Každý vědec se dívá v jednom určitém směru, každý odborník, specialista, každý, kdo cílevědomě pěstuje nějaký svůj výjimečný talent či nadání. Lidi jednostranně zaměřené, specialisty oddané nějakému fragmentu naše dnešní civilizace potřebuje a uznává, odměňuje a vyznamenává. Ale lidé „…za celý život zhlédnou jen zlomek jsoucna a jako dým letí rychle do všech stran a každý věří jenom tomu kousku, který zná a chlubí se, že objevil všechno.“ (Empedokles z Agrigentu, 490 – 430 př.n.l.).
Jestliže se člověk trvale pohybuje v nějakém určitém zaměření, podle nějakého určitého rozvrhu, vzoru, pak pomalu ztrácí schopnost vidět celek skutečnosti. Lpění na vědomostech jej omezuje a spoutává. Kdo „zná“, nemůže už spatřit nic nového. Pošetilci věří, že vědí, moudří vědí, že věří.
Mistra Na-jina navštívil univerzitní profesor a dotazoval se o Zenu. Na-jin přitom podával čaj. Nalil svému hostu plný šálek a stále pokračoval v nalévání. Profesor sledoval, jak šálek přetéká, až už se nemohl udržet: „Je to plné! Už se tam nic nevejde!“ - „Jako ten šálek,“ řekl Na-jin, „jste i vy plný svých názorů a spekulací. Jak vám mám ukázat Zen, když jste ještě nevyprázdnil svůj šálek?“
Pravdu buď vidíte, nebo nevidíte.
Vidět znamená jednat.
Jiddu Krišnamurti
BLIŽNÍ
Žádný člověk není ostrov jen sám pro sebe –
každý je kus nějakého kontinentu,
část nějaké pevniny – jestliže moře
spláchne hroudu, je Evropa menší,
jako by to byl nějaký mys, jako by
to byl statek tvých přátel nebo tvůj -
smrtí každého člověka je mne méně,
neboť jsem část lidstva.
A proto se nikdy nedávej ptát,
komu zvoní hrana.
Zvoní tobě.
John Donne
To, co nás spojuje, je nekonečně významnější než to, co nás dělí. Jsme všichni bytostmi, které se právě nacházejí v onom nepravděpodobném záchvěvu bytí mezi dvojím nekonečným nebytím. Svou připoutanost těla k zemi změnit nemůžeme, ale zbývá ještě prostor mezi námi – společenství lidí se stejným údělem.
Je snazší škrtnout jiné lidi z rozvrhu vlastního života, než se s jejich existencí nějak pozitivně vyrovnávat. Druhý člověk je v každém případě někdo jiný než já. Každý člověk je jedinečná bytost, jaká tu ještě nikdy nebyla a už nikdy nebude. Má svou vlastní duši, která je jiná než moje. Svou existencí, svým myšlením a jednáním se staví proti mně, ruší můj klid. Jeho odlišnost je nepříjemná, nesrozumitelná a je příliš namáhavé zabývat se její oprávněností. Zlo je nedostatek empatie.
Naše názory o druhých lidech, národech, duchovních a politických soustavách atd. se dají obvykle shrnout do několika hesel a předsudků. Takto svého bližního, který je vždy jiný než my, vůbec nevidíme. Bližní je vážná skutečnost, se kterou se musíme setkat a vyrovnat. Buďme proto vděčni všem, kdo jsou ochotni riskovat naši rozladěnost a zlobu, a přesto otevírají nesouhlasem uzavřenost našeho myšlení, omezenost našeho poznání.
Nalezněte odvahu klást otázky a vyjádřit, co skutečně chcete. Komunikujte s ostatními
tak jasně, jak jenom dovedete, abyste se vyhnuli nedorozuměním, smutku a dramatům.
Pouze touto jedinou dohodou dokážete zcela změnit svůj život.
Don Miguel Ruiz. Čtyři dohody
SMYSL ŽIVOTA A SMRTI
Není důvodu k překvapení: přeci jsme vždycky věděli, že civilizace zanikají a život končí smrtí.
Robinson Jeffers
Člověk je jediný živočich, který si uvědomuje (má schopnost si uvědomit) svoji existenci, plynutí času, svoje stáří i svou smrt. Tuto schopnost nemá žádný jiný živočich na světě. Otázka je, zda je o co stát. - Friedrich Nietzsche píše o stesku, který občas vypluje na povrch při pohledu na pasoucí se krávy. Co by se mělo stát, aby člověk získal onen klid bytosti, která nemá minulost ani budoucnost, nepociťuje žádnou starost ani nejistotu, nemá paměť ani představivost, ale zná jen daný okamžik a chuť žvýkané trávy?
Život směřuje ke smrti, která všechno zničí. Může mít tedy život smysl? - Představme si druhou možnost: kdyby náš život byl časově neomezený. Kdybychom byli nesmrtelní, mohli bychom právem odsunovat každé jednání do nekonečna: nezáleželo by na tom, zda něco vykonáme hned, zítra, nebo za deset let. Takto však, tváří v tvář své konečnosti, se nacházíme pod nátlakem, abychom využili času svého života a nenechali bez užitku kolem sebe projít jedinečné nevratné příležitosti.
Konečnost, pomíjivost je tedy nejen podstatný znak lidského života, ale zakládá i jeho smysl. Každý z nás dostal do vínku v průměru tak 30 tisíc dní. To jak taky jediné, co má každý. Jak s tímto kapitálem člověk naloží, je především otázkou vlastních rozhodnutí. „Jen v té míře jsme, v jaké míře jsme činní – jinak neznamenáme ve vesmíru v podstatě nic víc než nějaký zmrzlý kámen.“ (Milan Machovec)
Naše konečnost je realita, jejíž uvědomování má dalekosáhlé důsledky. Ve chvíli, kdy začneme brát život „smrtelně vážně“, splaskne rázem naše nafouknuté ego a jsme hned maličcí, seříznuti na pravější míru. Teprve vědomí smrti dává našemu životu sílu, plnost, obsah.
Když nevím, kolik času mám ještě před sebou, měl bych být stále připraven, jako by to byl můj poslední okamžik: Chci-li ještě něco vykonat, musím to vykonat nyní. Je třeba klást první věci skutečně na první místo. Nemohu po sobě zanechat ani příliš velké resty, dluhy, věci nerozřešené, nehotové. Nemohu se utápět ve váhání a pochybnostech, ale okamžitě se rozhodovat. Není ani mnoho času na pocity viny a výčitky svědomí.
Život a smrt ve skutečnosti nestojí proti sobě jako nesmiřitelné protiklady. Žití a umírání spolu souvisí a to, že jsme je rozdělili, nám způsobuje utrpení. Nemusíme čekat, až nás smrt zaskočí. Budeme-li dostatečně pozorní, uvidíme, že stejně již v každém okamžiku něčemu umíráme a něco umírá nám. Podaří-li se nám to plně uvědomit, otevírá se nám možnost, abychom v každém okamžiku viděli svět jasně a čistě – jako poprvé, jako naposledy. V takové chvíli si skutečně uvědomíme krásu přírody, lidí, věcí. Krása totiž nespočívá ve věcech samých, ale v našem vztahu k nim a díváme-li se očima smrti, vidíme svět krásný a milováníhodný. „Krásu vidím jako všudypřítomnost smrti a líbeznosti, usměvavý smutek, který objevujeme v přírodě a ve všech věcech, mystické spojení, jaké pociťuje básník – výrazem takové krásy může být popelnice na odpadky ozářená paprsky slunce nebo třeba růže pohozená ve stoce. El Greco tu krásu viděl v ukřižovaném Spasiteli.“(Charles Chaplin). Pak uvidíme sami sebe bez jakékoli iluze a uvědomíme si, že nejsme nic a že i v tom je krása.
Na otázku, zda se bojí smrti, odpověděl Albert Einstein: „Ne, jsem tak spojen se vším živým, že je mi jedno, kde v tomto nekonečném proudu začíná nebo končí konkrétní existence.“ Pod rozmanitým povrchem jsme všichni pouze projevy jediného bytí, jako vlny jediného oceánu. Moudrost neznamená všechno vědět. Vyřešení otázky smyslu života nespočívá v nějaké odpovědi, ale spíš ve vymizení této otázky vůbec.
Ostatní zvířata nepotřebují smysl života. V rozporu se sebou samým se lidské zvíře
bez něho neobejde. Nemohli bychom připustit, že cílem života je prostě vidět?
John Gray
Tohle je v podstatě můj dojem ze života… je plný osamělosti, bídy, utrpení
a neštěstí – a všechno to nějak moc rychle uteče.
Woody Allen
Epilog - ZEMĚ VE VESMÍRU
Dvě věci naplňují mysl vždy novým a rostoucím obdivem a úctou, čím častěji se jimi zabývá: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.
Immanuel Kant
Živé organismy se na Zemi vyskytují ve vrstvě silné asi 20 km. Vezmeme-li jako model zeměkoule jablko o průměru 12 cm, pak proporcionálně je slupka jablka asi desetkrát silnější než celá biosféra. Takže všechny naše problémy a civilizační krize si lze v tomto měřítku představit nanejvýš jako vrstvičku plísně na slupce jablka.
My v této tenké vrstvě žijeme, hádáme se, vyvražďujeme se a ohromně se nadýmáme a při tom zapomínáme, že přeneseni do rozměrů jablka, nejsme ani tak velcí jako bakterie, možná spíš jen jako nejmenší viry. A to naše jablko visí v bezmezném prostoru, jehož model v měřítku jablka nemůžeme vůbec vytvořit. Stopy naší činnosti, trvající tisíce let, nejsou už ze vzdálenosti 300 km od Země patrné.
Ve Velké Británii 16 expertů na evoluci předpovídalo, jak bude vypadat život na Zemi za několik milionů let. Všichni se shodli na tom, že lidstvo ve vzdálené budoucnosti vyhyne. Po vymření lidstva by naši planetu měli ovládnout obří olihně žijící na souši, inteligentní opice a půlmetroví hlemýždi. Nový druh inteligentních opic se vyvine z paviánů, mořské ryby žijící na útesech budou schopné létat i plavat a v Evropě pokryté ledem bude pánem bílý sibiřský tygr. - Na ročním kalendáři Země se zítra (tj. 8 června) už s člověkem nesetkáme.
Pracujte, jako byste nepotřebovali žádné peníze;
Milujte, jako by vás nikdy nikdo nezranil;
Tančete, jako by se nikdo nedíval;
Zpívejte, jako kdyby nikdo neposlouchal;
Žijte, jako kdyby byl Ráj na Zemi.
Konec
