OČAMI MIZANTROPA

 

 

 

 

       Já Ulyxes Mérou, jsem se znovu vydal s rodinou na cestu kosmickou lodí. Můžeme cestovat celé roky bez zastávky. Pěstujeme na lodi zeleninu, ovoce a drůbež. Nic nám nechybí. Možná že jednou najdeme pohostinnou planetu. Je to naše přání, které se skoro bojím vyslovit. Zde však věrně vylíčím, co mě potkalo. Roku 2500 jsem nastoupil na loď s dvěma přáteli, měli jsme v úmyslu dorazit do těch končin kosmu, kde vládne hvězda obří velikosti Betelgeuze.

 

 

       Cesta trvala asi dva roky našeho času, jak předpokládal, během nichž na Zemi nejspíš uběhlo tři a půl století. To byla také jediná nevýhoda tak vzdáleného letu: kdybychom se jednou vrátili na Zemi, našli bychom ji starší o sedm nebo osm set let. Nás to ale vůbec netrápilo. Dokonce jsem se domníval, že perspektiva, že utečeme lidem své generace, je dalším cílem profesora. Často říkával, že ho unavují...

 

 

       Je jisté, že vědec Antelle, aniž byl mizantrop, se o lidi příliš nestaral. Často prohlašoval, že od nich nic velkého nečeká, a to také vysvětluje... „Mizantrop?“ řekla zase překvapené Phyllis. - „Lidi?“ .Jestli mě budeš každou chvíli přerušovat,“ poznamenal Jinn, „nedostanu se nikdy na konec. Snaž se jako já pochopit.“ Phyllis přísahala, že bude až do konce mlčet, a slovo dodržela. ... a to také vysvětluje, proč na loď, kde bylo dostatek místa pro několik rodin, vzal s sebou velké množství rostlin, několik zvířat a jen tři členy posádky: sebe, Arthura Levaina, mladého fyzika s velkou budoucností, svého žáka a mě, Ulyxe Méroua, celkem neznámého novináře, se kterým se profesor náhodou setkal při jednom interviewu.

 

 

       Arthur Levain a já jsme byli ozbrojeni karabinami. Pokud jde o profesora, ten pohrdal mechanickými zbraněmi.

 

 

       „To může být jenom voda,“ zamumlal. Znovu se sklonil, aby ponořil ruku do jezera, když tu jsme spatřili, jak strnul. Vykřikl a ukázal prstem na stopu, kterou objevil v písku. Myslím, že jsem v tu chvíli pocítil nejsilnější rozčilení ve svém životě. Tam, pod žhnoucími paprsky Betelgeuze, která visela nad našimi hlavami jako ohromný červený balón, na úzkém pruhu vlhkého písku se rýsoval obdivuhodně ostrý otisk lidské nohy.

       „Soror je tedy obydlena lidskými tvory,“ zabručel profesor Antelle. V hlase měl záchvěv nevole, jímž se mi v tu chvíli stal méně sympatický.

 

 

       Nakonec jsem se jí podíval do očí. V tu chvíli se probudily mé pozorovací schopnosti a zachvěl jsem se, protože v jejím pohledu bylo něco nového, co jsem neznal. Rozpoznal jsem v něm záhadný a zvláštní stín, který jsme všichni očekávali ve světě tolik vzdáleném od Země. Nebyl jsem ovšem schopen rozpoznat nebo definovat, co je v něm podivného, pouze jsem cítil, že se podstatně liší od lidí našeho druhu. Když si všimla, že je sama zvědavé pozorována, přesněji řečeno, když se můj pohled setkal s jejím, jako by dostala ránu; prudce se otočila, zcela mechanicky jako zvíře, které dostalo strach. Nebyl v tom gestu stud, že jsme ji překvapili. Byl jsem přesvědčen, že by bylo přemrštěné myslet si, že by byla schopna takového pocitu. Prostě byla nerada, že se naše pohledy setkaly; nebo nemohla můj pohled snést.

 

 

       Znovu se stáhla stejným pohybem, jako by jí lidský hlas naháněl hrůzu.

 

 

       Pokusila se o úsměv. Viděl jsem na ní, jak se urputně snaží ovládnout svaly na své nádherné tváři. Pokusila se o to mnohokrát, ale podařila se jí jen jakási bolestivá grimasa. V této obrovské snaze lidské bytosti o projev náklonnosti, která skončila tak uboze, bylo cosi dojemného.

 

 

       Začal jsem jíst a nijak jsem neskrýval své pohrdání ostatními, kteří nebyli s to mě napodobit, přestože viděli, co dělám.

 

 

       „Ubohý člověče," jako by říkala. - ,Jak jsi podivný! Nikdy se nikdo z tvých bratří nechoval jako ty. Podívej se na ostatní lidi. Udělej, co se po tobě žádá, a budeš odměněn."

 

 

       Když mluvila o lidech, věděl jsem, že má na mysli zvířata, která jsou nadána jistou schopností napodobovat, která mají některé analogie v anatomii, ale psychicky jsou ve stadiu embrya a naprosto nemyslící bytosti.

 

 

       „Ti jsou oficiální věda,“ řekla. „Už sis toho všiml a budeš mít ještě příležitost si to ověřit. Učí se spoustě věcí z knih. Dostávají řády. Někteří jsou považováni za věhlasné odborníky v úzce specializovaných oborech, které vyžadují paměť. Ostatek...“ Mávla opovržlivě rukou.

 

 

       Možná jim nedá spát, že nevědí, kdo jsou a odkud kam jdou. Že by je k jakési frenetičnosti v biologickém bádání, které je orientováno tímto zvláštním směrem, vedl právě tento pocit? Těmito otázkami končilo moje horečné noční přemýšlení.

 

 

       Chtivost těchto bytostí mě mrzela a cítil jsem, jak se opět červenám hanbou nad tím, jak se mi tělesně podobají.

 

 

       Pokrytecky jsem se jim přizpůsoboval, abych nevypadal chytřejší, než si on sám přál.

 

 

       Vážený pane předsedo, vznešené gorily, moudří orangutani, chytří šimpanzové, opice! Dovolte člověkovi, aby k vám promluvil! Vím, že moje vzezření je groteskní, že mé tělo je odpuzující, že má zvířecí profil, že smrdím, že mám odporně zabarvenou kůži. Vím, že pohled na toto směšné tělo je pro vás urážkou, ale zároveň vím, že se obracím k nejmoudřejším a nejvzdělanějším z opic, k těm, jejichž duch je schopen se pozdvihnout nad smyslové dojmy a vnímat subtilní podstatu bytosti mimo její ubohou materiální schránku...

 

 

       Jsem si už dnes jist, že kdysi na naší planetě existovala rasa lidských tvorů, nadaných duchem srovnatelným s vaším a s duchem lidí, kteří obývají vaši Zemi, rasa, která zdegenerovala a vrátila se k zvířecímu stadiu...

 

 

       Jednou musela vyšší bytost vystřídat rozumného člověka, který se vyčerpal, vystřídat ho na nějakou dobu a zachovat základní výsledky, jichž dosáhl, asimilovat je po dobu zdánlivé stagnace, než se s novým elánem vydá dál.

 

 

       Ta šimpanzice ví, co je velkorysost! Která žena by byla schopna podobné jemnosti? Pochopila, že si máme co říct, a nechala nás o samotě. Že si máme co říct? Zase jsem zapomněl na Novin ubohý úděl.

 

 

       Rozumní lidé? Lidé nadaní moudrostí? Lidé mající ducha...? Ne, to není možné, to vypravěč přehnal.