OČAMI MIZANTROPA

       Buddha se neobyčejně opatrně a soustavně kategorii lásky vyhýbá. To by svědčilo o tom, že o této alternativní etické devize vážně uvažoval a neshledal pro ni zakotvení. Buddhistická etika jakožto ideová struktura je neobyčejně jemná, a v důsledku toho je různými buddhistickými filosofy, a zejména pak západními interprety z nouze doktrinalizována. Na první pohled je patrný rozpor mezi prvním Buddhovým vystoupením v Benáresu (sotva se vrátil jako kostlivec z džungle po svých na život a na smrt bojovaných meditačních cvičeních) a jeho pozdějším učením o soucítění (často definovaným jako všeobjímající soucítění).

       Jako filosof se pochopitelně hledím dobrat racionálního jádra, eventuálně zjistit, do jaké míry je Buddha prostým lidem přetlumočil jen náznakově.

       Nemaje ve své době ku pomoci nic lepšího než tradiční nauku o inkarnacích a obávaje se, že materialistické stanovisko by opravdu zbytečně vedlo k etickému nihilismu (tento nihilismus by byl tak jako tak zcela bezperspektivní), dokázal Buddha tvrdě popřít existenci duše, ale „odplaty" v podobě učení o pseudoreinkarnacích zachovává. Aby se vlk nažral a koza zůstala celá, na to ovšem Buddha nebyl. Pro sebe musel mít racionální řešení. Po svých osobních zkušenostech je zřejmě nemusel nijak vymýšlet: to, co věděl, bylo zřejmě opravdu to, oč se opřela mahájána. (Však on zas takový rozpor mezi mahájánou a hínajánou není.) Totiž: mezi nirvánou a samsárou vskutku není nejmenšího rozdílu. Skutečnost je, a to nepřetržitě proměnná, vše v ní nepřetržitě pomíjí, a za takových okolností posléze — filosoficky a ontologicky — vše záleží na tom, jak to recipient pojme. Buddhisté — stejně jako džinisté — nikdy nepopírali, že nejlepší ze všeho je sebrat se a odejít do bezdomoví či prosedět celý život o samotě při meditaci (Buddha to ovšem s vyzýváním k meditaci nijak moc nepřeháněl a nic moc v ní neviděl, vlastně pro něj sloužila jen k osvojení si „uklidněné mysli" — peace of mind, neboť jakkoli se vložit do jakékoli aktivity vede podle Buddhy zásadně spíše ke zhoršení situace ne snad jen samotného iniciátora, ale právě v prvé řadě ostatních bytostí.) Rovněž však buddhisté nikdy nepopírali, že při i takovéto praxi je primární povinností neubližovat a současně bez vyzvání pomáhat trpícím, kde vidím, že je třeba (ne ovšem vykořisťovatelům, kteří „trpí", když na ně vykořisťovaní málo dřou — šlo přece o zásadní a prudké odmítnutí kastovního systému!). Nechme stranou to, že s postupem času bylo stále obtížnější najít někde místo k bezdomovectví a že zejména buddhističtí laici museli chtě nechtě také žít, pracovat a starat se jako ostatní lidé. Buddhističtí mniši, vázáni jinak dost přísnými regulemi, směli jen nastavovat misku na jídlo (a jíst všecko, co dostali), nesměli žebrat, ale ani mít peníze či cennosti, za něž by si co koupili, ale neměli také za povinnost si darované jít odpracovat — poněkud tvrdě, leč realisticky řečeno: žili jako společenští paraziti. (Ovšem křesťanští poustevníci, islámští súfijové a taoističtí mudrci jakbysmet.)

       Nejvyšší etickou kategorií tedy buddhistům nebyla láska (k čemu, ke komu a proč?), nýbrž jen soucítění. Nebyla-li k němu konkrétní příležitost, mohli si je snad imaginovat, ale také nemuseli, tzv. lhostejnost (nevzrušenost) byla tomuto postoji bližší. Zkoumám-li kategorii soucítění u Buddhy a u racionálních buddhistických filosofů (jichž je většina), dospívám k názoru, který, nejsa profesionálním buddhologem, nebudu nikomu nijak vnucovat (nejméně ze všech indoktrinovaným buddhistům), že filosoficky tu jde „prostě" o důsledné a soustavné domyšlení a dotváření Buddhova velikého naučení o potřebě bdělosti. Zintenzívnělá bdělost mne může snadno dovést k tomu, abych si velice citlivě povšiml, že strast („utrpení") je skutečně všudypřítomná (srov. Heideggerovu formulaci „starost má člověka"), neboť vše živé navzájem tvrdě zápolí a i rozpad skály či vysychání pramene mohu poznávat jako proces, který je na úrovni strasti. (Zformalizovaná bdělost vede džinistické mnichy k tomu, aby chodili nazí a aby před sebou zametali cestu — tedy nešlápli náhodou na nejakého mravence — a pili vodu přes roušku — aby nespolkli ani mikroskopický organismus.) Zintenzivnělá racionální bdělost mi odhalí, že ze samsáry není východiska než jen ve zvniternělém stavu meditačního vedomí. Jelikož však i toto vedomí je pomíjivé (nezůstávám v něm po smrti nemaje duši a ono nezůstává nijak samostatně individualizované v proměnách), učím se vidět absolutní stejnost samsáry a nirvány, a pak ovšem se musím vážně zamyslet nad mezemi možností všeho mého jednání (včetně eventuálního dosažení nirvány) a přitakat Buddhovu poučení o „lhostejnosti" (nevzrušování se). Poznám-li, že sice vskutku já jakožto já nepřežije) přirozených 75 let a pak má svatý pokoj (a to ovšem ať jednám tak či onak!), že však samsára a v ní i všecka moje rozptýlená karma (zase — ar je jakákoli) pokračuje dále a rozplozuje se — alespoň po eóny věků —, pak získám „lhostejnost" i k tomu, jak se mi právě — či v budoucnu — vede. Doktrinální scholastické spekulace o tom, že mám mít na zřeteli „budoucí tělo" (příští pseudoreinkarnaci), tak jako mám na zřeteli (měl bych mít) svoje tělo dnes večer či zítra, jsou prostě jen pragmatickým žvástem, který s etikou nemá nic společného ani za pětník, a ještě k tomu jsou prováděny způsobem argumentace ad hominem. Většina lidí nehledí ani na své vlastní tělo „zítřejší", jakmile dnes se může dobře najíst a napít, a „tělo budoucí" je ještě méně zajímavé. Buddha nebyl tak bláhový, aby v tomto viděl víc než velice málo účinnou protézu. Pravý hluboký důvod buddhistického soucítění je jen v tom, že jelikož jsme na tom všichni stejně, ať už dnes nebo za tisíc let, prostě vskutku není co jiného dělat, než pokud možno co nejčastěji a nejvíce naše všeobecné trápení zmírňovat, pomáhat si v něm aktivně realizovaným soucitem (každý podle svých vloh). Není žádné peklo — a není tedy třeba čeho se bát — není ale také žádné spasení — není prostě nikdy úniku. Buddha odmítá odpovídat na otázky, proč a jak tomu tak je. Člověk to buď neví, anebo ví, protože pochopil, že není pekla ani spasení, že je toliko pomíjivost jako skutečný dar a nepřetržitá zodpovědnost za sebe i za druhé jako jediná funkční reakce na tvrdý, ale posléze humanizující, kultivující prožitek skutečnosti, jejíž cena není v tom, že nás odmění, ale právě v tom, že poskytuje příležitost k „Dokonalému poznání", jež je bez hranic a nevyčerpatelné, tak jako skutečnost se nevrací a je nepřetržitá. Nepochybuji o tom, že pro ty blby, co píšou a čtou příručky typu „Buddhismem ke štěstí", jsou tato slova stejně popouzející jako pro křesťana neochota uznat vzkříšení o Velkém pátku.