OČAMI MIZANTROPA

Konrad Lorenz

 

 

Osm smrtelných hříchů civilizace

 

 

 

8/ NEKRITICKÁ PODDAJNOST

 

 

       Můj učitel Oskar Heinroth byl přírodovědec každým coulem a rád si dělal šoufky z filozofů. Říkával: „To, co si myslíme, je většinou chybné, avšak to, co víme, je správné.“ Tato žádnou teorií poznání nezatížená věta dobře vystihuje proces vývoje veškerého lidského vědění a snad i veškerého vědění v širším smyslu slova vůbec. Nejdříve si něco myslíme; pak to srovnáme se zkušeností a s dalšími smyslovými daty, až nakonec podle toho, shoduje-li se to s nimi nebo ne - rozhodneme o správnosti či chybnosti toho, co jsme mysleli. Toto srovnání závěru, k němuž organismus vnitřně nějakým způsobem dospívá, se zákonitostí, která převažuje ve vnějším světě, je patrně ta nejdůležitější metoda, jíž živý organismus dospívá k poznatkům. Karl Popper a Donald Campbell to nazvali porovnáváním vzorců.

 

       Tento proces získávání znalostí se ve své nejjednodušší, ale v principu úplné podobě odehrává už na nejnižších úrovních života. Ve fyziologii vnímání se s ním setkáme na každém kroku a ve vědomém myšlení člověka nabývá podoby domněnky a následného potvrzení. Nejdříve si něco myslíme, ale ověřujeme-li tuto svou domněnku, zjistíme velmi často, že je nesprávná; teprve když obstojí v několikeré zkoušce, můžeme říct, že co jsme se domnívali, teď už víme. Ve vědě se tomu říká vytváření hypotéz a jejich verifikace.

 

       Tyto dva kroky na cestě za poznáním nejsou bohužel vždy tak zřetelně rozlišitelné a výsledek druhého kroku není zdaleka tak jasný, jak by se mohlo podle Heinrothova výroku zdát. Při stavbě budovy vědění je hypotéza pouze lešením a stavitel ví předem, že ji při uskutečňování svých plánů bude muset opět strhnout. Je to pouhý předběžný předpoklad, který má smysl dělat jen tehdy, existuje-li také praktická možnost hledat fakta k jeho vyvrácení. Hypotéza, která předem vylučuje možnost vlastního vyvrácení, je neověřitelná a pro vědeckou práci tedy také nepoužitelná. Tvůrce hypotézy má být vděčný komukoli, kdo se pokusí o nový důkaz její nedostatečnosti, neboť celé ověření spočívá v tom, že hypotéza vzdoruje pokusům o vyvrácení. Proto se také mluví o pracovních hypotézách, které jsou tím užitečnější, čím více nabízejí příležitosti k ověřovacím pracím: pravděpodobnost správnosti takové hypotézy roste s počtem shromážděných faktů, které se s ní shodují.

 

       Mezi teoretiky poznání je rozšířeno mylné přesvědčení, že hypotéza je definitivně vyvrácena, odporuje-li jí jeden nebo několik faktů. Kdyby tomu tak skutečně bylo, pak by musely být odmítnuty všechny hypotézy, protože stěží najdeme takovou, která by činila všem příslušným faktům zadost. Veškeré naše poznání je vždy jen přiblížením, i když stále postupujícím přiblížením té skutečnosti, která je mimo nás a kterou se snažíme poznat. Hypotéza nemůže být nikdy vyvrácena jedním faktem, který je s ní v rozporu, nýbrž pouze jinou hypotézou vyhovující většímu okruhu fakt než hypotéza původní. Pravda je tedy ta pracovní hypotéza, která nejlépe razí cestu dalším hypotézám schopným vysvětlit více.

 

       Naše myšlení a cítění však není schopno přijmout tento teoreticky nezpochybnitelný fakt. I kdybychom se snažili mít sebevíc na paměti, že všechny naše vědomosti, všechny informace o vnějším světě zprostředkované vnímáním jsou velmi zjednodušeným obrazem, jen zhruba se přibližujícím věcem existujícím o sobě, nemůžeme zabránit, abychom jisté věci nepřijali prostě za pravdivé a abychom nevěřili v absolutní správnost tohoto vědění.

 

       Posuzujeme-li věc z psychologického a především z fenomenologického hlediska, rovná se toto přesvědčení víře v každém smyslu toho slova. Ověří-li vědec hypotézu do té míry, že je hodna názvu teorie a osvědčí-li se tato teorie do té míry, že lze předpokládat změny jen v podružných hypotézách a nikoli změny základní, pak v ni pevně věříme. Toto přesvědčeni je neškodné, neboť takováto dokončená teorie si v rozsahu své platnosti nadále zachovává svou pravdu, i když bude později shledáno, že tento rozsah je omezenější, než se myslelo v době, kdy se teorie razila. To platí například o celé klasické fyzice, která byla kvantovou teorií ve svém rozsahu platnosti omezena, avšak nebyla v pravém smyslu slova vyvrácena.

 

       Stejným způsobem, jakým přijímám teze klasické mechaniky, věřím i celé řadě teorií, jejichž pravděpodobnost se blíží hranici jistoty. Jsem například pevně přesvědčen, že Koperníkův obraz světa je správný; byl bych přinejmenším nesmírně překvapen, kdyby se ukázalo, že má pravdu známá teorie světa jakožto dutiny nebo že se planety plazí po nebeské klenbě podivnými smyčkami, jak se věřilo za Ptolemaiových časů.

 

       Existují však některé věci, ve které věřím stejně pevně jako v prokázané teorie, i když nemám nejmenšího důkazu, že mé přesvědčení je správné. Věřím například, že vesmíru vládne jeden jediný soubor přírodních zákonů, které si neodporují a nejsou nikdy porušeny. Toto přesvědčení, které má pro mne charakter pevného východiska, vylučuje nadpřirozené jevy, a považuji tedy všechny jevy popisované parapsychology a spiritisty za sebeklamy. Tento můj názor je zcela nevědecký. Nadpřirozené jevy by se mohly například vyskytovat velmi zřídka a v malém rozsahu a skutečnost, že jsem se s nimi v přesvědčivé podobě nikdy nesetkal, mě neopravňuje tvrdit, že existují, nebo neexistují. Přiznávám se k ryze náboženské víře, že existuje jen jeden velký zázrak a žádné zázraky v plurálu. Vyjádřil to také básník Kurt Lasswitz, když řekl, že Bůh nepotřebuje zázraky.

 

       Řekl jsem, že na tato přesvědčení, ať jsou podložena vědecky, nebo jen osobním citem, musíme pohlížet jako na víru. Aby člověk zjednal své touze po vědění aspoň zdánlivě základ, nemůže než přijmout jistá fakta jako nezvratná a na nich, jako na známém Archimedově pevném bodu, stavět své závěry. Při tvorbě svých hypotéz vědomě předstíráme jistotu takových základů; jednáme, jakoby byly pravdivé, jen abychom zjistili, co z toho vzejde. Čím déle stavíme na takovýchto fiktivních základech, aniž by se naše stavba zřítila pod tíhou rozporů, tím pravděpodobnější se stává podle principu vzájemného objasňování původní odvážný předpoklad, že ona základní východiska odpovídají skutečnosti.

 

       Hypotetickému předpokladu, že jisté věci jsou prostě pravdivé, se při uskutečňování lidské touhy po vědění nelze vyhnout. K nezbytným motivačním podmínkám zkoumání patří také naděje, že předpoklady

jsou pravdivé, že hypotézy jsou správné. Jen poměrně málo vědců dává přednost postupnému vylučování jednoho vysvětlení za druhým v pokusech, až to jediné, které zůstane, musí nutně obsahovat pravdu. Většina z nás, řekněme si to na rovinu, má své hypotézy ráda. Kdysi jsem už řekl, že je velmi bolestivou, ale současně velmi zdravou a osvěžující ranní rozcvičkou, hodíme-li svou oblíbenou hypotézu přes palubu. Naše náklonnost k hypotéze je samozřejmě ovlivněna také tím, jak dlouho se jí přidržujeme. K navyklým způsobům myšlení lneme stejně silně jako ke každému jinému zvyku, a to zvláště tehdy, když jsme si je neutvářeli sami, ale když jsme je převzali od velkého a uctívaného učitele. Přišel-li tento učitel s nějakým obecněji platným vysvětlením, a proto měl mnoho žáků, je naše lpění posilováno masovým účinkem názoru, který sdílí mnoho lidí.

 

       Na těchto jevech není samo o sobě nic špatného; mají dokonce své oprávnění. Pravděpodobnost dobré pracovní hypotézy skutečně vzrůstá, nezjistí-li se během mnoha let výzkumu žádná fakta, která by jí odporovala. Princip vzájemného objasňování nabývá na účinnosti s ubíhajícím časem. I slova učitele je správné brát velmi vážně, neboť - je-li to odpovědný učitel - vše, co předává svým žákům, přísně zkoumá a důrazně upozorňuje na hypotetickou povahu nejistých tvrzení. Takový učitel důkladně uváží, než své teorie zařadí do výuky. Právě tak nelze ve všech případech zavrhovat, vidí-li někdo potvrzení svého názoru v tom, že ho zastávají i další lidé. Více hlav - více rozumu. Dospěje-li dokonce druhý od jiných východisek ke shodným závěrům, znamená to jednoznačné potvrzení.

 

       Všechny tyto okolnosti, které posilují nějaké přesvědčení, mohou však naneštěstí svědčit i pro falešnou hypotézu. Jak jsem se už zmínil ve třetím odstavci této kapitoly, jsou některé hypotézy vytvořeny takovým způsobem, že příslušné experimenty je nemohou než od samého počátku potvrzovat. Například hypotéza, že reflex je jediným vědecky zkoumatelným způsobem činnosti centrální nervové soustavy, nutí omezit výzkumnou činnost výlučně na experimenty zjišťující reakce ústředního nervstva na změny podmínek. Takto usměrněné experimenty znemožňují odkrýt, že centrální nervová soustava může dělat víc než jen pasivně reagovat na podněty. Potřebujeme jak sebekritiku, tak bohatou fantazii, abychom se vyhnuli podobné chybě znehodnocující naši hypotézu. Jakmile totiž hypotéza přestane být pracovní hypotézou, nepřináší už téměř žádné nové poznatky, může kolem sebe nanejvýš hromadit další a další „informace“ bez skutečného obsahu. Podobné je to i s vírou v učení nějakého velkého mistra: jakkoli je cenná při zakládání školy, tedy i nového výzkumného směru, obsahuje v sobě nebezpečí vzniku doktríny, tedy určitého pevného souboru pouček. Víme ze zkušenosti, že génius, který objevil zásady nového výkladu, má také tendenci přecenit rozsah jeho platnosti. Podlehl jí Jacques Loeb, Ivan Petrovič Pavlov, Sigmund Freud a mnozí jiní velmi významní vědci. Je-li navíc teorie příliš ohebná a nepodněcuje-li příliš snahu vyvrátit ji, pak to spolu s uctíváním mistra může změnit žáky v apoštoly a školu v náboženství a kult, jak se leckde stalo s učením Sigmunda Freuda.

 

       K rozhodujícímu kroku v utváření doktríny v užším smyslu slova však dochází tehdy, když k oběma zmíněným činitelům, proměňujícím teorii v přesvědčení, přistoupí ještě značný počet jejich stoupenců. Dnešními sdělovacími prostředky, novinami, rozhlasem, televizí, lze libovolné učení sířit poměrně snadno, a tak se něco, co není než nepotvrzenou vědeckou hypotézou, snadno stane nejen převládajícím vědeckým názorem, ale ovládne i veřejné mínění.

 

       Od tohoto okamžiku pak vstupují do hry ke škodě věci také všechny ty mechanismy, které jinak slouží k zachování osvědčené tradice, jak jsme o tom pojednali v 6. kapitole. Lidé začínají bojovat za své doktrinářské přesvědčení s houževnatostí a vášnivostí, jaká by byla odůvodněná jen v případě obrany dobře prověřené moudrosti a vědění staré kultury. Kdo se s novým názorem neztotožní, je ocejchován za kacíře, očerněn a pokud možno zdiskreditován. Stává se terčem vysoce specializované davové reakce sociální nenávisti.

 

       Taková doktrína, povýšená na roveň všeobjímajícímu náboženství, poskytuje svým stoupencům subjektivní uspokojení konečného poznání, které má charakter zjevení. Všechna fakta, která ji odporují, jsou popřena, ignorována, či nejčastěji potlačena, ve Freudově smyslu vytěsněna do nevědomí. Ten, kdo je potlačil, reaguje rozhořčeným, vášnivým odporem na každý pokus přivést je zpět do vědomí. Odpor je tím větší, čím větší změnu v názorech by si to vyžádalo, a to především v názoru na sebe samého. „Kdykoli se přívrženci protichůdných doktrín střetnou“, napsal Philip Wylie, „vzniká na obou stranách ta nejsilnější averze; každá z obou stran je přesvědčena, že se ta druhá mýlí, že to jsou pohané, nevěřící barbaři a samí chamtiví vetřelci. Tak zpravidla začíná svatá válka.“

 

       To všechno není nic nového. „Vždy při slavnostech Satanových zášť stranická je právě tím, co vede k hrůzám nejzazším,“ napsal kdysi Goethe. Vskutku ďábelské působení indoktrinace však začíná teprve tehdy, sjednotí-li se zástupy, celé kontinenty, ba dokonce celé lidstvo ve znamení jedné jediné zlé a klamné víry. Právě toto nebezpečí nám hrozí dnes. Když se Wilhelm Wundt koncem minulého století jako první vážně pokusil změnit psychologii ve vědu, neobrátilo se kupodivu toto odvětví k biologii. Přestože byly tehdy Darwinovy poznatky už všeobecně známy, nová experimentální psychologie srovnávací metody a fylogenetické výzkumy nepřijala. Řídila se příkladem fyziky, v níž právě v té době triumfovala atomová teorie. Předpokládala, že chování živých bytostí se musí, jako všechny hmotné věci, skládat z jednotlivých nedělitelných prvků. V té době bylo přirozené považovat reflex za základní prvek chování. Oprávněná snaha zkoumat fyziologické a psychologické procesy souběžně vedla vědce k tomu, aby spojovali fyziologické procesy podmiňování objevené I. P. Pavlovem s psychologickými procesy asociace zkoumanými Wundtem. I tady byla přeceněna použitelnost nově objevených principů. Nepřekvapuje tedy, že tyto vskutku epochální a přesvědčivě se doplňující objevy vedly nejen své objevitele, nýbrž i celý vědecký svět k přesvědčení, že všechno chování živočichů a lidí může být vysvětleno na základě reflexu a podmíněné reakce.

 

       Nebývalý počáteční úspěch učení o reflexech a výzkumů podmíněných reakcí byl oprávněný; svůdná jednoduchost hypotéz a zdánlivě přesné pokusy zjednaly oběma směrům výzkumu postavení vskutku světovládné. Jejich velký vliv na veřejné mínění má však původ v něčem jiném. Jsou-li totiž tyto teorie vztaženy na člověka, rozptylují všechny obavy pramenící z existence instinktivního a nevědomého. Ortodoxní stoupenci doktríny podmíněného reflexu jednoduše tvrdí, že lidská bytost přichází na svět jako nepopsaný list (tabula rasa) a že vše, co člověk myslí, cítí, ví a v co věří, je výsledkem podmiňování.

 

       Tento názor se setkal s všeobecným souhlasem. Mohli se k němu hlásit i lidé věřící, neboť rodí-li se dítě jako tabula rasa, má každý věřící povinnost starat se o to, aby dítě (a pokud možno i všechny děti vůbec) bylo vychováno k takovému náboženství, které on sám považuje za jediné pravé. Toto dogma tedy posiluje každého doktrináře v jeho vlastním přesvědčení, avšak pro smíření různých náboženských doktrín nečiní nic. Američané přitahováni řízným, jednoduchým, snadno pochopitelným a především mechanistickým učením přijali tuto doktrínu téměř bez výjimky, zejména protože se sama falešně prohlašovala za princip osvobozující a demokratický.

 

       Je nespornou etickou pravdou, že všichni lidé mají právo na rovné šance vlastního vývoje. Tuto pravdu lze však až příliš snadno převrátit v nepravdu, že totiž všichni lidé jsou si ve svých možnostech rovnocenní. Behavioristická doktrína zachází ještě dál, když tvrdí, že všichni lidé by byli rovnocenní, kdyby se mohli vyvíjet za stejných vnějších podmínek, a že by se vskutku stali ideálními lidmi, kdyby jen byly tyto podmínky ideální. Z toho plyne, že lidé nemohou, vlastně nesmějí mít žádné zděděné vlastnosti a zejména ne ty, které by určovaly jejich sociální chování a sociální potřeby. Současní vládci diktátorských systémů (Ameriky, Číny a Sovětského svazu – v původním textu) se dojemně shodují v názoru, že neomezená možnost podmiňování člověka je nanejvýš žádoucí. Jejich víra v pseudodemokratickou doktrínu je ve skutečnosti jenom přáním, aby tato doktrína platila. Sami tito manipulátoři nejsou žádnými ďábelskými chytrými nadlidmi, nýbrž až příliš lidskými oběťmi své vlastní nelidské doktríny. Této doktríně je všechno specificky lidské nevítané; a tím se připojuje jako další k procesům ztráty lidskosti popsaným v této knize. To je v zájmu manipulace s masami velmi žádoucí. Heslem je: „Pryč s individualitou!“ Pro kapitalistického velkovýrobce stejně jako pro sovětského funkcionáře je důležitá uniformita lidí; oba se snaží učinit z nich podmiňováním poddajné poddané, kteří se příliš nebudou lišit od toho, co popsal Aldous Huxley v úděsném románě Konec civilizace.

 

       Bludná víra, že za vhodných podmínek lze od člověka cokoli požadovat, že z něho lze cokoli udělat, je příčinou mnoha smrtelných hříchů spáchaných civilizovaným lidstvem proti přírodě, počítaje v to přirozenost člověka, a tedy i proti lidskosti. Je-li celosvětově přijímaná ideologie a z ní vycházející politika založena na jedné velké lži, musí to mít zhoubné důsledky. Pseudodemokratická doktrína, o které právě uvažujeme, má nepochybně velkou vinu na morálním a kulturním úpadku Spojených států, který hrozí strhnout do svého víru celý západní svět.

 

       Alexander Mitscherlich, psycholog a sociolog, který si jinak plně uvědomuje, jak je lidstvo ohroženo poddajným přijímáním falešné stupnice hodnot, napsal k mému překvapení: „Nesmíme si představovat, že lidé jsou dnes ve své individuální seberealizaci omezováni nějakým důmyslným systémem manipulací více než v minulosti.“ Jsem naprosto přesvědčen, že jsou! Nikdy v minulosti nebyly tak velké masy lidstva rozděleny na tak málo etnických skupin; nikdy nebyla masová sugesce tak účinná; nikdy dříve neměli manipulátoři k dispozici tak důmyslné reklamní techniky a tak působivé hromadné sdělovací prostředky jako dnes.

 

       Uvážíme-li základní podobnost cílů, pak nás stěží překvapí, že metody, jimiž se různé establishmenty snaží přetvořit své poddané v ideální představitele amerického způsobu života, v ideální funkcionáře nebo sovětské lidi, anebo v nějaký jiný ideál, jsou kdekoli na světě v podstatě stejné. My, údajně svobodní, civilizovaní lidé Západu, si už ani neuvědomujeme, do jaké míry jsme manipulováni komerčními rozhodnutími velkovýrobců. Cestujeme-li Německou demokratickou republikou nebo Sovětským svazem, zarážejí nás všudypřítomné sugestivní rudé transparenty a plakáty; připomínají „brebentící stroje“ Aldouse Huxleyho, které nepřetržitě a neodbytně drmolí propagandistická hesla. Naproti tomu jsme v těchto zemích příjemně překvapeni nepřítomností neónových reklam a veškeré marnotratnosti. Nic z toho, co by ještě mohlo být užitečné, není zahazováno: do novin se balí zakoupené zboží, prastará auta jsou láskyplně ošetřována. Pak si teprve začneme postupně uvědomovat, že ta velkolepá reklama našich západních výrobců není ve své podstatě nepolitická, nýbrž že svébytným způsobem plní tutéž funkci jako plakáty ve východní Evropě. Můžeme se dohadovat o tom, zda všechno, co hlásají rudé transparenty, je špatné a hloupé. Ale zahazování sotva použitého zboží jen aby bylo možno koupit nové, lavinovitý vzrůst výroby a spotřeby, to je prokazatelně stupidní a prokazatelně špatné - v etickém smyslu. Řemeslná práce je průmyslovou konkurencí likvidována, drobní zemědělci a podnikatelé neobstojí a my všichni jsme nuceni polykat potraviny a oblékat šaty, které nám velkovýroba předkládá jako nejlepší na světě. A co je nejhorší, díky soustavnému podmiňování ani nepozorujeme, že jsme manipulováni.