Historie není vzestupnou spirálou lidského pokroku a dokonce ani drápáním se krok za krokem do lepšího světa.
Je to nekonečný cyklus v němž na sebe vzájemně působí měnící se znalosti a neměnné lidské potřeby. - J. Gray
Konrad Lorenz
Osm smrtelných hříchů civilizace
7/ ROZCHOD S TRADICÍ
Vývoj lidské kultury vykazuje několik pozoruhodných analogií s fylogenetickým vývojem druhů. Oproti živočichům má však člověk kvalitativně nové schopnosti: například užívání pojmového myšlení a syntaktického jazyka umožnilo lidstvu vytvářet volné symboly a otevřelo dosud neexistující možnost rozšiřovat a předávat individuálně získané znalosti. Vznikla tak kumulativní tradice, která je předpokladem vývoje kultury. Díky „dědění získaných vlastností“ probíhá historický vývoj kultury o mnoho řádů rychleji než fylogeneze druhů.
Procesy, jimiž civilizace získává a uchovává si nové znalosti nezbytné k další existenci, jsou rozdílné od procesů, které vedou k proměnám druhů. Avšak metoda, kterou je znalost, jíž třeba uchovat, vybírána z mnoha nabízených možností, je jak ve vývoji druhů, tak ve vývoji kultur zřejmě táž, totiž výběr po důkladném vyzkoušení. Rozdíl je v tom, že člověk svým stále účinnějším ovládáním přírody vylučuje jeden faktor selekce po druhém. Proto není selekční tlak determinující struktury a funkce kultury tak neúprosný, jako je tomu ve vývoji druhů. Proto také v civilizacích najdeme často cosi, co se sotva objeví u živočišných druhů: různé luxusní struktury, které nejsou a nikdy nebyly důležité pro přežití systému. Člověk si může dovolit vléct s sebou víc neužitečného balastu než jakékoli divoce žijící zvíře.
Je pozoruhodné, že je to zřejmě pouze sám proces selekce, který rozhoduje, co vejde do trvalého fondu znalosti civilizace jako tradiční posvátné obyčeje a zvyky. Zdá se totiž, že i vynálezy a objevy, ke kterým se dospělo rozumem a racionálním zkoumáním, nabývají po delší době předávání z generace na generaci rituálního, ba dokonce náboženského charakteru. Vrátím se k tomuto tématu v příští kapitole. Prozkoumáme-li obvyklé sociální normy nějaké civilizace tak, jak existují v daném okamžiku, aniž bychom je podrobovali historickým srovnáním, pak nemůžeme rozlišit mezi těmi, které vznikly náhodou jako pověry, a těmi, které za svůj původ vděčí ryzímu úsudku a objevu. Můžeme dokonce říct, že cokoli, co je kulturou tradováno dlouhou dobu, nabývá nakonec povahy pověry nebo doktríny.
Zpočátku se může zdát, že jde o konstrukční chybu onoho mechanismu, který pro lidské civilizace získává a uchovává vědomosti. Po dobré úvaze však zjistíme, že krajně konzervativní uchovávání toho, co již bylo jednou úspěšně vyzkoušeno, je životně důležitou vlastností mechanismu, který v kulturní evoluci plní úkol analogický úkolu genomu ve vývoji druhů. Podržení dosavadních zkušeností je totiž ještě důležitější než získávání nových. Musíme si uvědomit, že bez velmi soustředěného zkoumání nemůžeme vědět, které zvyky a obyčeje předané nám tradicí naši kultury jsou postradatelnou, zastaralou pověrou a které jsou nepostradatelným kulturním dědictvím. Dokonce ani v případě norem chování, jejichž nedobrý účinek se zdá být očividný, jako je lov lebek u různých kmenů na Borneu a Nové Guineji, nemůžeme předvídat, jaký zpětný vliv by mělo jejich vymýcení na systém norem sociálního chování, které udržuje danou kulturní skupinu pohromadě. Systém tohoto druhu představuje obrazně řečeno kostru dané kultury a bez náležitého porozumění jejím mnohonásobným interakcím je extrémně riskantní vyjmout jen tak libovolně některou z jejích částí.
K velmi škodlivým důsledkům vede chybné přesvědčení, že jen rozumově pochopitelné, nebo dokonce jen vědecky dokazatelné náleží k trvalému vědění lidstva. Tento názor povzbuzuje „vědecky osvícenou“ mládež, aby hodila přes palubu ohromnou zásobu vědění a moudrosti obsaženou v tradicích každé staré civilizace a v učeních velkých světových náboženství. Každý, kdo je přesvědčen, že to vše už pozbylo veškeré platnosti, si pěstuje další ne méně nebezpečnou iluzi: totiž že věda může vytvořit celou kulturu se vším všudy z ničeho, jen pomocí pouhého rozumu. Tato představa je jen o něco méně slabomyslná než názor, že naše znalosti už stačí k tomu, abychom dokázali zlepšit lidstvo zásahy do jeho genetické výbavy. Každá kultura představuje zrovna tak velkou zásobárnu selekcí nahromaděného vědění jako nějaký živočišný druh. A žádný živočišný druh jsme, jak známo, nikdy vyrobit nedovedli.
Mimořádné podceňování iracionálního kulturního fondu našeho vědění a stejné přeceňování všeho toho, co je člověk jako Homo faber schopen pomocí svého rozumu vytvořit, to nejsou jediné faktory, které hrozí zničit naši civilizaci; nejsou to dokonce ani faktory rozhodující. Domýšlivá osvícenost sama o sobě není důvodem k nevraživému postoji vůči dochované tradici. Ta by reagovala nanejvýš jako třeba biolog vůči staré babce, která vehementně tvrdí, že blechy vznikají, když se močí do pilin. V postoji mnohých příslušníků mladší generace k rodičům najdeme značnou dávku přezíravého pohrdání, ale ani špetku shovívavosti. Revolta moderní mládeže je nesena nenávistí, a to nenávistí velmi podobnou té nejnebezpečnější a nejobtížněji překonatelné - nenávisti nacionální. Jinak řečeno, dnešní rebelující mládí reaguje na starší generaci stejným způsobem, jakým kulturní či etnická skupina reaguje na skupinu cizí, nepřátelskou.
Byl to Erik Erikson, který jako první poukázal na dalekosáhlé analogie mezi divergentním vývojem nezávislých etnických skupin v kulturní historii na jedné straně a divergentním vývojem subspecií, druhů a rodů během fylogeneze na straně druhé. Rity a normy sociálního chování, jak se historicky vyvinuly, udržují na jedné straně menší a větší kulturní jednotky integrované, ale na druhé straně je také jednu od druhé oddělují. Určité manýry, zvláštní skupinový dialekt, způsob oblékání atd. se mohou stát symbolem společenství, který všichni členové milují a hájí tak, jakoby přímo hájili skupinu svých nejlepších přátel. Jak jsem uvedl ve své dřívější práci, kráčí tato veliká úcta k vlastním symbolům ruku v ruce se snižováním symbolů kterékoli jiné srovnatelné kulturní jednotky. Čím déle se dvě etnické skupiny vyvíjely nezávisle na sobě, tím větší jsou rozdíly mezi nimi. Z těchto rozdílností můžeme rekonstruovat proces jejich vývoje, stejně jako provádíme rekonstrukci evoluce podle rozdílů mezi živočišnými druhy. V obou případech můžeme s jistotou předpokládat, že znaky více rozšířené, vlastní větším jednotkám, jsou starší.
Kterákoli jasně ohraničená kulturní skupina má sklon považovat se skutečně za oddělený druh potud, že neuznává členy jiných srovnatelných jednotek jako plnohodnotné lidi. V mnoha domorodých jazycích výraz pro svůj vlastní kmen znamená prostě „člověk“. Zabít člena sousedního kmene pak není žádná vražda! Tento důsledek oddělování se je velmi nebezpečný: zábrany vůči zabití bližního jsou tím z velké části potlačeny, zatímco vnitrodruhová agrese, která může být vyvolána jen příslušníky vlastního druhu, zůstává aktivní. „Nepřátelé“ v nás vzbuzují zuřivost, jakou mohou vzbudit jen druzí lidé, nikdy ani ten nejukrutnější dravec. Po „nepřátelích“ můžeme klidně střílet, vždyť to nejsou žádní skuteční lidé. Podporovat takový postoj patří samozřejmě mezi osvědčené techniky všech podněcovatelů války.
Je velmi zneklidňujícím faktem, že dnešní mladá generace začíná zacházet s generací starší, jako by to byla nějaká cizí skupina. Projevuje se to různým způsobem. U vzájemně nepřátelských a soupeřících etnických skupin vídáme zvlášť zdůrazněnou rozlišnost národních krojů. Ve střední Evropě užívání místních krojů většinou zaniklo. Udrželo se v plné míře jen v těch maďarských krajích, kde jsou maďarské a slovenské vesnice blízko sebe. Místní obyvatelé hrdě nosí své kroje se zřejmým úmyslem provokovat členy druhé etnické skupiny. Příslušníci mnohých spontánně vytvořených skupin revoltující mládeže dělají přesně totéž.
Je až překvapující, jak pevně se u nich ujal zvyk nosit uniformy přes vyhlašovaný odpor ke všemu vojenskému. Nejrůznější podskupiny jako beatnici, hippies, Teddy Boys, Rockers, Hell's Angels a další jsou pro zasvěcené svými uniformami rozeznatelní stejně snadno, jako pluky bývalé c. k. rakouské armády.
Ve svých zvycích a způsobech chování se revoltující mládež snaží o co nejostřejší odlišení od rodičovské generace, a to ne snad ignorováním jejich způsobů chování, ale tak, že si všímají každé podrobnosti a dělají pravý opak. To je jeden z výkladů sexuálních výstřelků u skupin lidí, které jinak mají podle všech známek spíš sníženou úroveň sexuální potence. Intenzivní přání prolomit všechna rodičovská veta je jediným výkladem chování rebelujících studentů Vídeňské univerzity, kteří močili a káleli na veřejnosti.
Tito mladí lidé si vůbec nejsou vědomi, proč se tak podivně ba bizarně chovají a uvádějí pro to rozličné, často i přesvědčivě znějící rozumné výklady. Protestují proti rodičovské lhostejnosti vůči chudým a hladovým, proti válce ve Vietnamu, proti despotismu univerzitního výboru, proti veškerým establishmentům všeho druhu. Pozoruhodně zřídka však protestují proti znásilnění Československa Sovětským svazem. Ve skutečnosti je však útok namířen šmahem proti všem starším, bez ohledu na jejich politické vyznání. Extrémně levicoví studenti útočí na extrémně levicové profesory téměř stejně často jako na profesory extrémně pravicové. Pod vedením Daniela Cohn-Bendita uráželi zuřiví komunističtí studenti Herberta Marcuse, obviňujíce ho nesmyslným způsobem mimo jiné, že je placeným agentem CIA. Tento útok nebyl motivován jeho odlišnou politickou orientací, ale výlučně tím, že patřil k jiné generaci.
Starší generace stejně nejasně a podvědomě cítí, co tyto protesty mají ve skutečnosti znamenat: nenávistné urážky a vyhlášení války. Dochází pak k rychlé a nebezpečné eskalaci nenávisti, svou podstatou podobné nenávisti mezi rozdílnými etnickými skupinami, čili nenávisti nacionální. I když jsem etolog, je mi zatěžko nereagovat zlostně, vidím-li fešácký modrý kabát blahobytného komunisty Cohn-Bendita. Výraz těchto lidí je dostatečně výmluvný a říká nám, že jim jde právě o toto. Vyhlídka na vzájemné porozumění je díky tomu všemu téměř nulová.
Ve své knížce Takzvané zlo (Das sogenannte Bose, 1963) jsem pojednal o pravděpodobných etologických příčinách války mezi generacemi. Omezím se zde proto na nejdůležitější body. Celý tento okruh problémů vyplývá z funkční poruchy vývojového procesu, k němuž dochází u člověka v době puberty. Během této fáze se mladý člověk začíná vyprošťovat z rodinných tradic, kriticky je prověřuje a rozhlíží se kolem po nových ideálech a po nové skupině, k níž by se mohl připojit a jejíž zákony by mohl přijmout za své. Volbu tohoto objektu ovlivňuje, zejména u mladých mužů, instinktivní přání bojovat za dobrou věc. V této fázi se staré tradice jeví jako nezajímavé a všechno nové je přitažlivé. Mohli bychom mluvit o fyziologické neofilii.
Pro zachování druhu má tento proces nesporně velkou hodnotu, a proto byl také během fylogeneze začleněn do lidského chování. Má zajišťovat určitou pružnost při jinak mechanickém předávání kulturně podmíněných norem chování. Nabízí se příklad kraba, který musí shodit svůj pevný vnější krunýř, aby mohl růst. Podobně jako ve všech pevných strukturách také v kulturním přenosu musí být nepostradatelná podpůrná funkce zaplacena určitou ztrátou volnosti, a naopak odbourávání, ke kterému nutně dochází při každé přestavbě, přináší s sebou jistá nebezpečí, protože mezi rozrušením a znovuvýstavbou vzniká nutně období nepevnosti a bezbrannosti. Platí to v obou případech: jako u kraba s novým krunýřem, tak i u člověka v pubertě.
Za normálních okolností je období fyziologické neofilie následováno oživením lásky ke starým tradicím; tento proces může postupovat velmi pomalu, ale většina z nás starších dosvědčí, že člověk má v šedesáti o názorech svých otců mnohem vyšší mínění než v osmnácti. Psycholog Alexander Mitscherlich nazval tento jev výstižně pozdní poslušností. Fyziologická neofilie a pozdní poslušnost spolu vytvářejí systém, jehož druhově záchovnou funkcí je vyloučit vyloženě zastaralé prvky překážející novému vývoji a zachovat přitom zásadní a nepostradatelné struktury dané kultury. Protože fungování tohoto systému je nutně závislé na velkém počtu vnějších a vnitřních faktorů, je také pochopitelné, že jej lze snadno vyvést z rovnováhy.
Ustrnutí vývoje, ať už způsobené vlivy prostředí nebo vlivy genetickými, může mít velmi rozdílné důsledky podle toho, v které vývojové fázi k němu došlo. Zastaví-li se vývoj v raném dětství, může to vést k pevné vazbě na rodiče a k tvrdošíjnému lpění na tradicích starší generace. Takoví lidé vycházejí špatně se svými vrstevníky a jsou z nich často podivíni. Nenormální setrvávání ve fázi pubertální neofilie vede k charakteristické opožděné zatrpklosti vůči rodičům dávno zemřelým a k jinému druhu podivínství. Oba dva jevy jsou dobře známy psychoanalytikům.
Poruchy, které vedou k nenávisti a boji mezi generacemi, mají však jiné příčiny, a to dvojího druhu. Zaprvé se s každou generací zvětšuje rozsah nutných adaptivních změn v kulturním fondu při jeho přenosu na další pokolení. V dobách Abrahámových byly nutné změny chování přejímaného synem od otce tak nepostřehnutelné, že někteří lidé té doby shledávali nemožným rozlišit svou vlastní osobnost od osobnosti svého otce, jak popisuje Thomas Mann ve svém podivuhodném psychologickém románu Josef a bratři jeho. Je to nejdokonalejší forma identifikace, jakou lze nalézt. Rychlost vývoje, jakou vnutila dnešní kultuře technologie, působí, že velká část tradičních hodnot, stále respektovaných jednou generací, je kritickou mládeží považována právem za zastaralou. Zmíněná klamná představa, že totiž člověk, když si usmyslí, může vydupat ze země novou kulturu podle vlastního rozumu, vede k chorobné myšlence, že by bylo nejlepší zničit úplně veškerou rodičovskou kulturu, aby bylo možno začít stvořitelsky znovu stavět. To by bylo skutečně možné, ale pak bychom museli začít někde před kromaňoncem!
Dnešní mládež má však pro své pokusy o vymýcení rodičovské kultury ještě jiné důvody. Všechny ty změny, kterým podléhá struktura rodiny pod tlakem rostoucí technizace lidské společnosti, oslabují svazky mezi rodiči a dětmi. Začíná to už v kojeneckém věku. Matka dnes nemůže věnovat všechen svůj čas malému dítěti, a to vede ve větší nebo menší míře k jevu, který René Spitz nazval hospitalismem. Jeho nejhorším projevem je těžko napravitelné nebo úplně nezvratné oslabení schopnosti navazovat kontakt s lidmi. Tato porucha se navíc nebezpečně kombinuje s již popsanou netečností k ohrožení druhého.
V pozdějším věku působí rušivě zejména na vývoj chlapců to, že nemají v otci vzor. S výjimkou synů farmářů a řemeslníků chlapci téměř nikdy nevidí svého otce při práci a ani nemají možnost mu pomáhat. Nemohou tak zřetelně pocítit převahu dospělého muže. Současná rodina také postrádá mezi svými členy hierarchii, která původně zajišťovala starému muži respekt ostatních. Pětiletý chlapec sice nemůže zhodnotit převahu svého čtyřicetiletého otce, ale zapůsobí na něj síla desetiletého bratra a porozumí také respektu, který chová tento bratr vůči dalšímu, patnáctiletému. Podvědomě nakonec dospěje ke správnému závěru, všimne-li si, jak patnáctiletý uznává svého otce, neboť ten už je dostatečně chytrý na to, aby poznal duchovní převahu dospělého.
Uznání nadřazeného postavení druhého neznamená překážku pro lásku. Každý si jistě vzpomene, že jako dítě měl rád lidi, ke kterým vzhlížel a kterým se jednoznačně podřizoval, a to dokonce více než lidi sobě rovné nebo podřízené. Pamatuji si jasně, co jsem v dětství cítil ke svému o čtyři roky staršímu příteli Emmanuelu la Rocheovi, který vládl přísně, ale spravedlivě jako suverénní náčelník naší divoké partě desetiletých až šestnáctiletých kluků. Byl to nejen obdiv a touha získat jeho uznání pro vlastní hrdinské kousky, ale také láska. Jednalo se nepochybně o tentýž cit, který jsem později pociťoval k uctívaným starším přátelům a učitelům. Jedním z největších zločinů pseudodemokratické doktríny je to, že považuje přirozený vztah nadřazenosti a podřazenosti mezi dvěma lidmi za frustrující překážku vší vřelosti. Bez takovéto hierarchie by se nemohla vyvinout ani ta nejpřirozenější forma lidské lásky, která normálně spojuje členy rodiny: tisíce dětí se stalo nešťastnými neurotiky právě tou známou „nefrustrující“ výchovnou metodou.
Vyložil jsem už v knize o agresi, že se dítě ve skupině, která není hierarchizovaná, ocitá vlastně v situaci zcela nepřirozené. Nemůže potlačit vlastní instinktivní touhu po dosažení vyššího postavení, a poněvadž rodiče nekladou žádný odpor, začne je pochopitelně tyranizovat. Ocitá se tak v roli vůdce skupiny, ve které mu vůbec není dobře, protože bez silnějšího nadřízeného se cítí nechráněno ve světě veskrze nepřátelském – „nefrustrované“ děti totiž po právu nemá nikdo v oblibě. Takové dítě je pak pochopitelně podrážděné a prorokováním rodičů si přímo koleduje o pohlavky. Přitom však nenaráží na instinktivně očekávanou a podvědomě vlastně kýženou protiagresi, nýbrž na klidně pronášené pseudoracionální fráze, které se před ním tyčí jako čalouněná zeď.
Nikdo se ale nikdy nebude identifikovat s otrockým slabochem a nikdo nepřipustí, aby mu taková osoba určovala normy chování. Tím spíše se nebude nikomu chtít uznat za kulturní hodnotu to, co takový člověk uctívá. Jen když člověka z celé duše miluji a zároveň ho uznávám, budu schopen přejmout jeho kulturní tradici za svou. Drtivé většině dnešních mladých lidí taková „postava otce“ evidentně schází. Vlastní otec v této roli až příliš často selhává a masový provoz na školách a univerzitách bráni tomu, aby si mladý člověk našel náhradu v uctívaném učiteli.
K těmto ryze etologickým důvodům odmítání rodičovské kultury přistupují u mnoha inteligentních mladých lidi ještě důvody ryze etické. V naší současné západní civilizaci s jejím hromadným životem, s pustošením přírody, sebeničivou honbou za penězi při naprosté slepotě vůči hodnotám, s děsivým citovým zbídačením a s ohlupujícím poklonkováním poučkám má zásada „Nic nenapodobovat!“ očividně své oprávnění; bohužel se však přitom zapomíná i na hlubokou pravdu a moudrost, která je naší kultuře stále ještě vlastní. Dnešní mládež má vskutku pádné a rozumné důvody k tomu, aby vyhlásila válku veškerému establishmentu. Je však těžké odhadnout, jaké procento těchto rebelů, včetně studentů, se bouří právě z těchto principiálních důvodů. To, k čemu ve skutečnosti při hromadných nepokojích dochází, je očividně motivováno jinými nevědomými etologickými impulsy, mezi nimiž stojí nepochybně na prvním místě etnická nenávist. Ti mladí, kteří jednají s rozmyslem a vědí proč, jsou méně násilní. Navenek ale bohužel při těchto bouřích převládají primitivní neurotické projevy. Rozumní mladí lidé nejsou zřejmě z falešné solidarity schopni distancovat se od těch, kdo jednají pudově. V diskusích se studenty jsem nabyl dojmu, že podíl rozumně uvažujících není tak malý, jak by se podle vnějšího průběhu rebelií zdálo.
Při celkovém posuzování situace však nezapomínejme, že rozumové úvahy zůstávají pohnutkami daleko slabšími, než je elementární instinktivní prasíla agrese stojící ve skutečnosti v pozadí. A ještě větší chybou by bylo zapomínat na důsledky vyplývající z úplného zavržení rodičovské tradice pro mladé lidi samotné. Tyto důsledky mohou být ničivé. Ve fázi fyziologické neofilie je dospívající mladý člověk posedlý touhou připojit se k nějaké etnické skupině a především se podílet na její kolektivní agresi. Toto nutkání je stejně silné jako kterýkoli jiný fylogeneticky naprogramovaný pud, například hlad nebo sexualita. Podobně jako u sexuality může se v nejlepším případě podařit toto nutkání upoutat pomocí náhledu a procesu učení na určitý objekt. Nikdy však nemůže být rozumem úplně zvládnuto, nebo dokonce potlačeno. Pokud se to zdánlivě daří, ohrožujeme ve skutečnosti duševní zdraví dotyčného člověka.
Normální chování v tomto věku, tj. takové, které prospívá systému dané kultury, vypadá asi tak, že se mladí dané etnické skupiny sdružují, aby prosazovali některé nové ideály a prováděli přitom odpovídající podstatné reformy tradičních norem chování, aniž by však házeli přes palubu celý odkaz rodičovské kultury. Mladý člověk se tak identifikuje s mladou skupinou uvnitř staré kultury. Ve své nejhlubší podstatě je člověk tvorem přirozeně kulturním a může tedy nalézt úplně uspokojující identifikaci jen s kulturou a v kultuře. Je-li mu to výše popsanými překážkami znemožněno, uspokojí své puzení ke skupinové příslušnosti stejným způsobem, jakým by odreagoval například neuspokojený sexuální pud: na náhradním objektu. Při zkoumání instinktivního chování se už dávno přišlo na to, že nahromaděné pudy se vybíjejí bez rozlišení i na objektech očividně nepatřičných. Stěží pro to najdeme vhodnější příklad, než jsou mladí lidé toužící po skupinové příslušnosti. Jakákoli skupina je lepší než žádná, dokonce i ta nejtragičtější ze všech komunit, totiž komunita narkomanů. Psychiatr Artistide Esser, odborník v této oblasti, ukázal, že kromě nudy, o které se mluvilo v 5. kapitole, je to především touha patřit do nějaké skupiny, která přivádí k drogám stále větší počet mladých lidí.
Schází-li skupina, k níž by bylo možno patřit, stále ještě zbývá možnost podle potřeby si ji vytvořit. Částečně nebo zcela kriminální gangy mladých, jak je například výstižně zobrazil muzikál West Side Story, představují zjednodušené schéma etnické skupiny; na rozdíl od přirozeně vzniklé nepatologické skupiny jí bohužel chybí zděděná kultura. A jak bylo v muzikálu ukázáno, vytváří se často dva gangy současně, a to s tím cílem, aby si byly navzájem objektem kolektivní agrese. I z Anglie šedesátých let známe podobné příklady. Tyto doplňující se skupiny zaměřené svou agresivitou vzájemně na sebe lze pořád ještě snášet snáze než například jednu skupinu hamburských rockerů, jejíž příslušnici si vytkli za svůj životní cíl násilí na starých a bezbranných lidech.
Citové vzrušeni potlačuje rozumné uvažování; hypotalamus blokuje mozkovou kůru. O žádné jiné emoci neplatí tento výrok tak jako o kolektivní etnické nenávisti, kterou až příliš dobře známe jako nenávist nacionální. Musíme si jasně uvědomit, že nenávist mladých ke staré generaci pramení z týchž zdrojů. Nenávist je horší než úplná slepota a hluchota, cokoli se jí snažíme sdělit, pokroutí a převrátí v pravý opak. Snadno lze předvídat, že ať se budeme snažit jakýmkoli způsobem mladým vysvětlit, aby neničili své vlastní nejcennější dědictví, bude to vždycky považováno za prohnaný pokus hájit nenáviděný establishment. Nenávist činí lidi nejen slepými a hluchými, nýbrž i neuvěřitelně hloupými. Bude těžké prokázat těm, kdo nás nenávidí, onen dobrý skutek, kterého je jim tolik zapotřebí. Bude těžké jim vštípit, že to, co vzniklo během vývoje naší kultury, je stejně nepostradatelné a obdivuhodné jako to, co se vyvinulo během vývoje druhů. A bude těžké jim vysvětlit, že plamen kultury lze sfouknout stejně snadno jako plamen svíčky.
