OČAMI MIZANTROPA

       Tyto čtyři oběti jsou nepatrnou škodou ve srovnání s těmi, které působí postoj současného veřejného mínění k zločinu vůbec. Obecné přesvědčení rovnající se téměř vyznání víry, že totiž při narození jsou si všichni lidé rovni a že všechny etické a morální nedostatky zločince je nutno přičíst na vrub prohřeškům spáchaným při jeho výchově, rozvrací všechno přirozené právní cítění, a to především u delikventa samotného. Ten se pln sebelítosti považuje za oběť společnosti. V jedněch rakouských novinách se nedávno objevil tučný titulek: , „Sedmnáctiletý vraždil ze strachu z rodičů.“ Mladík totiž znásilnil svou desetiletou sestru, a když mu pohrozila, že to řekne rodičům, uškrtil ji. Je možné, že rodiče mají v celé komplexní souvislosti vlivů svůj díl viny, zcela jistě však ne proto, že by mu naháněli příliš strachu.

       Podobným zřetelně patologickým extrémům veřejného mínění lze porozumět jen tehdy, uvědomíme-li si, že toto mínění je tvořeno určitým autoregulačním systémem, který tíhne k silnému kolísání. Veřejné mínění je setrvačné, na nové vlivy reaguje teprve s delším zpožděním. Kromě toho rádo hrubě zjednodušuje a přehání. Proto má opozice kritizující veřejné mínění skoro vždycky pravdu. V názorovém vření se však dopouští extrémních postojů, které by nebyla přijala, kdyby se nesnažila kompenzovat názor opačný. Je-li pak dosud převládající názor opuštěn, což se zpravidla stává dosti náhle, přehoupne se kyvadlo veřejného mínění do stejně přehnaných extrémních postojů dosavadní opozice.

       Současná karikatura liberální demokracie dosáhla v tomto kolísání jednoho z krajních bodů. Není to tak dávno, kdy se kyvadlo nalézalo právě na opačné straně, tam, kde stojí Eichmann, Osvětim, euthanasie, rasová nenávist, genocida a lynčování. Buďme si dobře vědomi toho, že na obou stranách od teoretického středního bodu, ve kterém by se kyvadlo nalézalo, kdyby bylo v klidu, leží skutečné hodnoty. Nalevo je to hodnota svobodného individuálního rozvoje, napravo hodnota zdravé společnosti a kultury. Nehumánní jsou pouze krajnosti, a to v obou směrech. Pohyb kyvadla však pokračuje. Ve Spojených státech už je znát nebezpečí, že revolta mladých a černochů, sama o sobě oprávněná, ale nemírná, je vítanou příležitostí pro pravicové radikály, aby mohli, opět nepoučitelní a neznalí míry, horovat pro zvrat do opačné extrémní polohy. Na těchto ideologických oscilacích je nejhorší to, že nejen nejsou brzděny, ale dokonce tíhnou ke zvětšování rozkmitu, které by mohlo přivodit regulační katastrofu. Je na lidech vědy, aby se pokusili ztlumit toto ďábelské kymácení.

       Jedním z rozporů, do kterých se civilizované lidstvo vmanévrovalo, je skutečnost, že požadavky na lidský postoj vůči každému jednotlivci se rozcházejí se zájmy lidstva jako celku. Náš soucit s asociálním zločincem, jehož méněcennost může být způsobena nezvratným poškozením v raném dětství právě tak jako vrozeným defektem, nám brání chránit ty, kdo takto postiženi nejsou. Použije-li někdo o lidech výrazů „plnohodnotný“ nebo „méněcenný“, upadá ihned v podezření, že je zastáncem plynových komor.

       Ono mysteriózní právní cítění, o němž píše P. H. Sand, je nepochybně geneticky zakotveným systémem reakcí, které nás podněcují k tomu, abychom zakročili proti asociálnímu chování příslušníků našeho druhu. Tyto reakce představují jakousi základní melodii, po staletí neměnnou; jednotlivé kulturní epochy pak komponují na toto téma své variace v podobě morálních a právních kodexů. Toto nereflektované právní cítění se dopouští hrubých chyb se stejnou pravděpodobností jako kterýkoli jiný typ instinktivní reakce. Jestliže se příslušník cizí kultury proviní (například členové první německé výpravy na Novou Guineu porazili posvátnou palmu), je s ním skoncováno se stejným pocitem samolibého oprávnění, jako kdyby příslušník vlastní society překročil její tabu, třeba bez vlastního zavinění.

       Projevy davového hněvu, které tak snadno končí lynčováním, jsou vskutku jedním z nejnehumánnějších vzorců chování, jakého se nyní mohou normální lidé dopouštět. Jsou příčinou ukrutnosti vůči „barbarům“ mimo societu i vůči menšinám uvnitř. Podporují tendenci vytvářet pseudodruhy. Jsou původcem mnoha jiných projekčních fenoménů, sociálním psychologům dobře známých, jako je například hledání obětního beránka po vlastním nezdaru. Všechny tyto a další nanejvýš nebezpečné a amorální impulsy jsou skryty v globálním právním citu, i když není snadné je v něm rozeznat.

       Pro správnou součinnost našich vzorců sociálního chování je však toto právní cítění přes všechna nebezpečí nezbytné, stejně jako je štítná žláza nepostradatelná pro hormonální rovnováhu. Současná tendence zatracovat toto cítění a paralyzovat je naprostou tolerancí je stejně pochybná jako léčba Basedowovy choroby úplným vyříznutím štítné žlázy. Nebezpečné účinky této tendence jsou umocňovány pseudodemokratickou poučkou, totiž že veškeré lidské chování je naučené. Mnohé z našeho buď společensky záchovného, anebo naopak společensky škodlivého chování je vlastně požehnáním nebo prokletím vtištěným nám už v raném dětství rodiči, buď chápavými, odpovědnými a hlavně citově stálými, anebo naopak postrádajícími tyto vlastnosti. Právě tolik, ne-li dokonce více, je však podmíněno geneticky. Víme, že zodpovědná sebekontrola, byť důsledně dodržovaná, dokáže kompenzovat vrozené nedostatečnosti sociálního chování jen v omezené míře.

       Kdo se naučil myslet biologicky, kdo zná sílu instinktivních popudů a poměrnou bezmoc veškeré morální odpovědnosti a dobrých úmyslů a kdo má navíc určitý psychiatrický a hlubinně psychologický vhled do situací vzniku asociálního chování, ten už nemůže delikventa zatracovat ve spravedlivém hněvu jako kdekterý emocionální naivka. V postiženém jedinci vidí spíše politováníhodného pacienta než ďábelského zločince, což je ostatně z hlediska ryze teoretického také zcela správné. Kdo však k tomuto oprávněnému postoji navíc přijme pseudodemokratickou víru v to, že veškeré lidské chování se utváří podmiňováním a že je lze proto neomezeně měnit a korigovat, těžce se prohřeší proti lidskému společenství.

       Abychom pochopili, jaká nebezpečí přináší lidstvu dědičná ztráta některých instinktů, musíme si připomenout, že v podmínkách moderní civilizace nepůsobí ani jediný selekční faktor ve prospěch obyčejné dobroty a slušnosti, leda snad náš vrozený cit pro tyto hodnoty. V komerčním soutěžení západní civilizace jsou dokonce škodlivou přítěží! Ještě štěstí, že podnikatelská úspěšnost nejde vždycky ruku v ruce s vysokou plodností.

       Nezbytnost morálky dobře ilustruje stará židovská anekdota: K dohazovači přijde miliardář a svěří se mu, že by se rád oženil. Dohazovač začne s nadšením chvalozpěv na krásku, která třikrát po sobě získala titul Miss Amerika. Boháč však odmítá: „Sám jsem hezký dost.“ Šikovný dohazovač začne ihned chválit jinou nadějnou nevěstu s několikamiliónovým věnem. "Bohatou nechci", praví boháč, "sám jsem bohatý dost". Dohazovač spustí třetí rejstřík a vypráví o nevěstě, která se v 21 letech stala docentkou matematiky a dnes, ve 24 letech, je už řádnou profesorkou teorie informací. „Chytrou nechci,, opáčí boháč pohrdavě, „sám jsem chytrý dost". Dohazovač zvolá v zoufalství: "Tak jakou proboha chcete?!". „Musí být slušná“, zněla odpověď.

       U domácích zvířat i u divokých druhů chovaných v zajetí vidíme velmi rychlý rozpad vzorců sociálního chování, jakmile ustane specifické působení selekce. U některých druhů ryb s péčí o potomstvo jsou už po několika generacích chovaných v umělém prostředí genetické vlohy pro rodičovské chování porušeny natolik, že se pak mezi tucty sotva najde jediný pár schopný řádně pečovat o vlastní potěr. Tak jako u rozpadu sociálních norem chování vytvářených kulturou, zdá se i v těchto případech, že nejsnáze porušitelné jsou právě ty nejjemnější a vývojově nejmladší mechanismy. Naproti tomu staré všudypřítomné pudy, jako například pud k obživě a k páření, mají spíše tendenci hypertrofovat. Nesmíme však zapomínat, že člověk jako chovatel záměrně selektivně podporuje nemírné žraní i páření bez výběru, zatímco pud agresivní a útěkový mu u zvířat vadí a snaží se ho v chovech potlačit.

       Celkem vzato jsou domácí zvířata vskutku smutnou karikaturou svého pána. Už v dřívějších pracích jsem ukázal, jak vyhraněné je naše estetické hodnocení oněch tělesných změn, k nimž dochází během domestikace zvířat. Úbytek svalů, přebytek tuku, s tím spojené převislé břicho, zkrácení lebeční báze a končetin, to jsou typické známky domestikace a jsou jak u člověka, tak u zvířete vnímány jako ošklivé, zatímco jejich opak je známkou ušlechtilého vzhledu. Obdobně citově hodnotíme typy chování, které domestikace ohrožuje nebo ničí: mateřská láska, statečné sebeobětování v zájmu rodiny a společnosti jsou instinktivně naprogramované formy chování právě tak jako žraní nebo páření; jednoznačně je však vnímáme jako cosi lepšího a ušlechtilejšího.

       Tento vztah mezi ohrožením jednotlivých znaků procesem domestikace a hodnotou, kterou jim přisuzuje naše etické a estetické cítění, je velmi těsný a příliš zřetelný, než aby šla a náhodu. Lze ho vysvětlit pouze předpokladem, že naše hodnotící soudy spočívají na určitých vnitřních mechanismech, jejichž úkolem je zamezit zcela určitým úpadkovým, lidstvo ohrožujícím jevům. Podobně lze předpokládat, že i naše právní cítění vychází z fylogeneticky daných vloh, jejichž funkcí je čelit infiltrování asociálních jedinců do společnosti.

       Syndrom dědičných změn, který vzniká u člověka i u jeho domácích zvířat analogickým způsobem a ze stejných důvodů, je pozoruhodnou kombinací předčasné pohlavní dospělosti a trvalé mladistvé nezralosti. L. Bolk ukázal už před léty, že člověk se mnoha svými somatickými znaky podobá spíše mladistvým formám než dospělým jedincům nejblíže příbuzných živočišných druhů. Dlouhodobé setrvávání v mladistvém stavu se v biologii nazývá neotenií. Bolk ukázal v roce 1926 na tento jev u člověka; zdůraznil však zejména zpomalený lidský vývin a mluví v tomto smyslu o retardaci. Co platí o ontogenezi lidského těla, platí i o vývoji lidského chování. Už dříve jsem se snažil ukázat, že hravá zvídavost člověka, přetrvávající do pozdního věku, jeho otevřenost vůči světu, jak to nazývá Arnold Gehlen, jsou známkami přetrvávající mladosti.