OČAMI MIZANTROPA

Konrad Lorenz

 

 

Osm smrtelných hříchů civilizace

 

 

 

5/ VYHASNUTÍ CITŮ

 

 

       U všech zvířat, která jsou schopna vytvářet podmíněné reakce, k tomu dochází působením dvou vzájemně protichůdných druhů podnětů: za prvé jsou to podněty posilující učení, které jim předcházelo, a za druhé podněty, které ono učení oslabují nebo úplně potlačují. U člověka je působení prvního druhu podnětů spojeno s pocity slasti, působení druhého druhu s pocity nepříjemnými. Také u jiných vyšších živočichů je můžeme bez přehnané antropomorfizace popsat jako odměnu a trest.

 

       Proč pracuje fylogeneticky vyvinutý program tohoto druhu učení s dvěma druhy podnětů a ne jednoduše s jedním? Odpovědi na tuto otázku se různí. Nejvíce se nabízí, že se efektivnost procesu podmiňování zdvojnásobí, je-li organismus schopen vyvodit přiměřené důsledky ne jenom z úspěchu nebo jen z neúspěchu, ale z obou. Jiná možná odpověď zní: jde-li o to udržet organismus mimo dosah škodlivých vlivů a udržet se v podmínkách optimální teploty, světla, vlhkosti atd., pak úplně postačí působení podnětů trestajících. Vidíme skutečně, že všechny snahy organismů po dosažení nějakého optima, to znamená snahy vyhnout se určitému typu nepříjemných podnětů (proto je Wallace Craig nazývá averzemi), se uskutečňují právě tímto způsobem. Chceme-li však u zvířete nacvičit specifický vzorec chování, i kdyby se jednalo třeba jen o prosté vyhledání úzce vymezeného prostoru, bude obtížné toho dosáhnout pouze podněty vyvolávajícími negativní reakce. Snáze přilákáme zvíře na žádané místo pomocí odměny. Wallace Craig upozornil, že evoluce použila metody odměny ve všech případech, kdy se má zvíře naučit vyhledávat velmi specifické podnětové situace, jako například ty, které vedou k páření nebo k příjmu potravy.

 

       Tato vysvětlení podvojného principu odměny a trestu platí jen do jisté míry. Další a určitě nejdůležitější funkce principu příjemné - nepříjemné se nám ukáže teprve tehdy, když tento princip přestane pracovat, a tím způsobí patologickou poruchu. V historii medicíny a fyziologie se často stalo, že na existenci určitého fyziologického mechanismu upozornila teprve jeho porucha vedoucí k jeho onemocnění. Natrénuje-li si zvíře určité chování pomocí posilujícího účinku odměny, naučí se tím snést momentální nepříjemnost pro pozdější uspokojení. Řečeno objektivně, podstupuje bez reakce takové podnětové situace, které by bez předchozího pozitivního podmínění dané chování potlačovaly a odnaučily. Aby získal lákavou kořist, provede pes nebo vlk to, co by jinak dělal jen velmi nerad: poběží trním, skočí do studené vody nebo se vystaví nebezpečím, kterých se prokazatelně bojí. Význam zmíněných mechanismů negativního podmiňování spočívá zřejmě v tom, že tvoří protiváhu procesu posilování. Zabraňují zvířeti, které hledá odměňující podnětovou situaci, aby podstupovalo oběti a rizika nepřiměřená očekávané odměně. Organismus si nemůže dovolit zaplatit cenu, která se nevyplatí. Vlk si nemůže dovolit jít na lov za nejmrazivější bouřlivé noci polární zimy a zaplatit za potravu omrzlou tlapou. Ale za jistých okolností může riziko podstoupit, například je-li zvíře na pokraji vyhladovění a musí vsadit všechno na poslední kartu, pokud chce přežít.

 

       Účelem protichůdného působení odměny a trestu, příjemného a nepříjemného, je zvážit, jakou cenou by byl určitý zisk zaplacen. Zřetelně to vyplývá z toho, že intenzita obou principů se mění podle ekonomické situace organismu. Je-li například všude nadbytek potravy, poklesne její lákavost natolik, že zvířeti nestojí ani pár kroků za to, aby jí dosáhlo. Sebenepatrnější nepříjemný podnět pak dokáže touhu po žrádle blokovat. A naopak, táž přizpůsobivost mechanismu slasti a strasti umožní organismu, aby v nouzi zaplatil za dosažení životně nezbytného cíle i výjimečně vysokou cenu.

 

       Aparát, který u všech vyšších organismů zajišťuje tuto životně důležitou adaptaci chování na "tržní situaci", má bezpochyby také ty základní fyziologické vlastnosti, které najdeme téměř u všech podobně složitých neurosenzorických organizací. Za prvé: podléhá principu přivykání neboli senzorické adaptace, tzn. že kombinace podnětů, která se vyskytuje mnohokrát po sobě, postupně ztrácí svou účinnost. Podstatné přitom je, že prahová hodnota reakcí na jiné, třeba i velmi podobné podnětové situace se nemění. Druhou obecně platnou vlastností zmíněného adaptačního mechanismu je setrvačnost. Když se tento mechanismus například nakupením vysoce nepříjemných podnětů vychýlí z rovnováhy a pak tyto podněty náhle ustanou, nevrací se do normálního klidového stavu postupně tlumenou křivkou, ale přestřelí zprvu na opačnou stranu. Zaznamená tak prosté ukončení nepříjemné zkušenosti jako značnou slast. Pěkně to vystihuje starý rakouský selský žert: "Dneska udělám našemu psisku ohromnou radost: nejdřív ho pořádně ztluču a potom přestanu."

 

       Jak přivykání, tak setrvačnost systému slasti a strasti jsou pro naše další úvahy důležité, protože mohou - ve spojení s některými jeho dalšími vlastnostmi - vést v životních podmínkách moderního civilizovaného člověka k nebezpečným poruchám ekonomie slasti a strasti. Dříve než o těchto poruchách pojednáme, musíme něco říct o zmíněných dalších vlastnostech mechanismu slasti a strasti. Ty se odvozují z ekologických podmínek, které převládaly v době, kdy se tento mechanismus spolu s mnoha dalšími vrozenými programy lidského chování vyvíjel. Život člověka byl v té době obtížný a nebezpečný. Jako lovec a masožravec byl neustále závislý na úlovku, tedy na přízni náhody, téměř stále hladový a nikdy si nebyl potravou jist. Jako tropická bytost postupně pronikající do chladnějších zeměpisných šířek musel značně trpět podnebím a se svými primitivními zbraněmi neměl převahu nad velkými soudobými šelmami; musel žít v trvalém stavu úzkostné bdělosti.

 

       Za těchto podmínek bylo mnohé z toho, co dnes považujeme za hříšné nebo přinejmenším opovrženíhodné, naprosto správnou, ba životně nutnou strategií přežití. Přežírání bylo ctností, neboť když konečně padlo do pasti velké zvíře, nejrozumnější věcí, kterou mohl člověk udělat, bylo nacpat se, jak jen to šlo. Totéž platilo i o smrtelném hříchu lenosti: ulovení kořisti bylo natolik vyčerpávající, že nebylo radno vydávat víc energie, než bylo bezpodmínečně nutné. Nebezpečí obklopující člověka na všech stranách byla natolik hrozivá, že bylo nezodpovědnou pošetilostí podstupovat jakékoli zbytečné riziko a úzkostlivá opatrnost hraničící se zbabělostí byla jedinou rozumnou zásadou veškerého jednání. Krátce řečeno, v dobách, kdy se programovala většina instinktů, které v nás přežívají dodnes, neměli naši předchůdci zapotřebí mužně nebo rytířsky vyhledávat obtíže a nebezpečí, neboť se jim jich dostávalo tak jako tak v míře sotva únosné. Fylogeneticky vyvinutý mechanismus slasti a strasti nutil člověka důsledně se vyhýbat nebezpečím a výdeji energie, kde to jen šlo, což byly tehdy principy naprosto účelné.

 

       Přináší-li tentýž mechanismus v podmínkách moderní civilizace zničující následky, je to způsobeno jeho fylogenetickou konstrukcí a jeho dvěma zmíněnými fyziologickými vlastnostmi, přivykáním a setrvačností. Už v dávných dobách rozeznali i mudrci správně, že není člověku k užitku, je-li jeho usilování o slast a vyhýbání se strastem příliš úspěšné. A už v mnoha vysoce rozvinutých kulturách minulosti byli lidé nanejvýš zběhlí ve vyhýbání se takovým podnětovým situacím, které vyvolávají nepříjemnou zkušenost. To však může vést k nebezpečné změkčilosti, která nejednou dokonce přivodila pád civilizace. Lidé už dávno objevili, že mohou rafinovaným kombinováním podnětů zvýšit účinek situace vyvolávající slast a jejich stálým obměňováním zabránit otupení smyslů přivykáním. Tento objev, k němuž došla každá rozvinutější civilizace, vede k neřesti. Ta však není pro kulturu zdaleka tak destruktivní jako změkčilost, i když moudří lidé, kteří odjakživa kázali proti oběma slabostem, většinou kladli hlavní důraz na neřest.

 

       Vývoj moderní technologie a zvláště farmakologie pomáhá v nevídaném měřítku lidské snaze vyhýbat se nepříjemným zkušenostem. Už si ani plně neuvědomujeme, jak dalece jsme se stali závislými na moderním komfortu; bereme jej jako samozřejmost. Nejskromnější posluhovačka by se okamžitě dotčeně vzbouřila, kdybychom jí nabídli pokoj s vytápěním, osvětlením a hygienickými možnostmi, se kterými by se byla spokojila markýza de Pompadour. I ti z nás, kteří jsou nejpevněji přesvědčeni o přednostech starých zlatých časů a o výchovné hodnotě spartánského života, by své názory pozměnili, kdyby se měli podrobit chirurgické operaci vedené způsobem obvyklým před 2 000 lety.

 

       S postupujícím ovládáním svého okolí změnil moderní člověk tržní situaci své ekonomie slasti a strasti ve směru stále vzrůstající přecitlivělosti ke všem nepříjemným situacím a právě takové otupělosti vůči příjemným zážitkům. Z nejrůznějších důvodů má tento stav zkázonosný efekt.

 

       Rostoucí neochota snášet strasti spolu se sníženou lákavostí slasti má za následek, že lidé ztrácejí schopnost vkládat nepříjemnou práci do díla, které slibuje slast až někdy v budoucnosti. Proto se setkáváme s netrpělivým požadavkem okamžitého uspokojení všech klíčících přání. Naneštěstí je tato touha všemi způsoby podporována výrobci a obchodními podniky a konzumenti si kupodivu neuvědomují, do jaké míry jsou zotročováni například "výhodným" systémem nákupu na splátky.

 

       Ze zřejmých důvodů přináší nutkavá potřeba okamžitého uspokojení zvláště zhoubné následky v oblasti sexuálního chování. Se ztrátou schopnosti sledovat vzdálený cíl mizí i jemně odstupňované vzorce chování při námluvách a tvoření dvojic. Platí to nejen o instinktivních, ale i o kulturně vzniklých vzorcích, tedy nejen o těch vzorcích chování, které se vyvinuly během fylogeneze k tomu, aby udržely pár pohromadě, ale i o specificky lidských normách chování, které plní analogické funkce v civilizovaném životě. Výsledným vzorcem chování je okamžitá kopulace, mnohými dnešními filmy glorifikovaná a vydávaná za normu. Není však výstižné označovat takové chování za zvířecí, neboť u vyšších živočichů je podobné chováni zjevem krajně řídkým. Je charakteristické pouze pro domácí zvířata, protože v zájmu snadného a rychlého rozmnožování vyšlechtil člověk formy zbavené všech vysoce diferencovaných vzorců chování při tvorbě párů.

 

       Jak už bylo řečeno, je vlastností mechanismu ekonomie slasti a strasti setrvačnost a z ní vyplývající efekt kontrastu. Přehnaná touha vyhnout se nepříjemné zkušenosti za každou cenu vede nevyhnutelně k tomu, že se stávají nedosažitelnými jisté formy slasti závislé na kontrastním efektu. Goethův hledač pokladů říká, že skutečný svátek přichází teprve po týdnech dřiny; téhle moudrosti však hrozí zapomenutí. Je to především radost, která se při slabošském vyhýbání se nepříjemnostem stává nedosažitelnou.

 

       Psycholog Helmuth Schulze si povšiml významného faktu, že se ve Freudových pracích nevyskytuje slovo radost; pouze slast. Schulze říká, že když se zpocení a vyčerpaní, s odřenýma rukama a bolavýma nohama dostaneme na vrchol nepřístupné hory a víme, že ještě nebezpečnější a obtížnější sestup leží před námi, neprožíváme slast, ale jednu z největších radostí na světě. Bez zaplacení ceny vytrvalého překonávání nepříjemného můžeme ještě tak dosáhnout slasti, nikoli však radosti, té jiskry boží. Dnešní stále se šířící neochota snášet strast mění přirozené vrcholy a úžlabiny lidského života v uměle zplanýrovanou rovinu, mohutné vlny hor a údolí se stávají sotva znatelným zachvěním a světlo a stín jednotvárnou šedí. Stručně řečeno, tato neochota nést strasti plodí smrtelnou nudu.

 

       Zdá se, že toto vyhasínání citů zvláštní způsobem ohrožuje ty radosti a utrpení, které nezbytně provázejí naše sociální vztahy k partnerům a dětem, k rodičům, příbuzným a přátelům. Dohad vyslovený Oskarem Heinrothem v roce 1910, že naše chování k rodině a přátelům, náš způsob dvoření a vytváření přátelských vztahů jsou procesy čistě vrozené a mnohem původnější, než se obecně věří, se ukázal podle výsledku moderního etologického výzkumu naprosto správným. Dědičné naprogramování všech těchto složitých vzorců chování zahrnuje nejen slast, ale také mnoho utrpení. Přání vyhnout se utrpení znamená odloučení od podstatné složky lidského života. Tato tendence je nebezpečně posilována již popsaným důsledkem přelidnění, totiž snahou nenechat se ničím citově svázat. V některých kulturách projevuje přání vyhnout se smutku za každou cenu své bizarní a zlověstné účinky v postojích ke smrti milované osoby. Ve většině americké populace je reakce na smrt vytěsňována ve freudovském smyslu; zemřelý náhle zmizel, už se o něm nemluví, bylo by to vlastně netaktní a lidé se tedy chovají tak, jako kdyby nebyl nikdy existoval. Ještě děsivější je vystrojení mrtvého, které popisuje Evelyn Waugh ve své kruté satiře Drazí zesnulí. Mrtvola je tam dovedně nalíčena a patří k dobrému tónu obdivovat její atraktivní vzhled.

 

       Ve srovnání s ničivými účinky, jaké má na pravou lidskost tak dalekosáhlé vyhýbání se strasti, jsou následky stejně bezuzdného bažení po slasti téměř neškodné. Dalo by se říct, že moderní civilizovaný člověk je příliš bezkrevný a blazeovaný, než aby vyvinul nějakou význačnou neřest. Protože k neustálému poklesu schopnosti zažívat slast dochází hlavně přivykáním si na silné a stále silnější podnětové situace, nepřekvapuje nás, že otupení lidé vyhledávají stále nové podněty. Člověk tak baží po stále novém téměř ve všech vztazích, které je schopen ve svém okolí navazovat. Pro člověka nakaženého touto civilizační chorobou ztrácí svou přitažlivost vše, co určitou dobu vlastnil, ať už se jedná o pár bot, oblek, auto nebo i přítele, partnera, ba dokonce i vlast. Mnoho Američanů prodá při stěhování bez zaváhání všechny své věci a koupí si nové. Inzeráty cestovních kanceláří opakovaně lákají lidi vyhlídkou, že si na cestách pořídí nové přátele.

 

       Může to znít paradoxně a snad i cynicky, ale zdá se mi, že vztahy k věcem, které lidé jako já jen s lítostí přerušují například při odhození starých kalhot nebo věrné staré dýmky, mají cosi společného s našimi sociálními vazbami k lidským přátelům. Když pomyslím na pocity, se kterými jsem prodával naše staré auto, k němuž mě vázala spousta vzpomínek na krásné cesty, jsem si úplně jist, že jsou kvalitativně podobné těm, které prožívám při rozchodu s přítelem. Ve spojení s neživým objektem je tato reakce samozřejmě zcestná, ale týká-li se vyššího zvířete, například psa, je nejen oprávněná, ale může být přímo měřítkem citového bohatství nebo chudoby člověka. Vnitřně jsem se rozešel s mnoha lidmi, kteří řekli o svém psu: "A pak jsme se přestěhovali do města a museli jsme se ho zbavit."

 

       Nenasytná touha po čemkoli novém je jev, který vřele vítají masoví výrobci a díky ovlivnitelnosti mas, o které budu mluvit v 7. kapitole, ji lze využívat ve velkém měřítku k tučným obchodním ziskům. Schopnost zastarat, která je do zboží přímo vestavěna, je důležitým faktorem v módních trendech šatů a modelů aut.

Závěrem se zamyslíme nad možnostmi, jak změkčilost a vyhasínání citů léčit. Příčinám lze porozumět snadno, ale je obtížné je odstranit. Co nám chybí, jsou přirozené překážky, jejichž překonávání dříve zocelovalo člověka tím, že se naučil snášet strast jako předpoklad dosažení radosti z úspěchu. Hlavní obtíž je v tom, jak už jsem řekl, že tato překážka nám musí stát v cestě přirozeně. Žádné uspokojení nevzejde z překonávání úmyslně vytvořených obtíží. Vychovatel Kurt Hahn dosáhl velkého léčebného úspěchu, když nechal otupělé a znuděné mladé muže pracovat na mořském pobřeží při záchraně tonoucích. Mnoho z nich bylo v těchto zátěžových situacích, které probouzejí nejhlubší vrstvy osobnosti, vyléčeno ze svého pocitu marnosti. Helmuth Schulze s podobným záměrem uváděl své pacienty do vážně ohrožujících, hraničních situací, v nichž bylo střetnutí s opravdovou tvrdostí života tak bezprostřední, že je všechna pošetilá změkčilost přešla.

 

       Ačkoli byly tyto metody úspěšné, nenabízejí žádné obecné řešení problému. Nemůžeme nechat ztroskotat tolik lidí, abychom vyléčili všechny, kdo to potřebují, ani nemůžeme všechny pacienty posadit do větroně a postrašit je tak, aby si uvědomili, jak krásné je přece jen být naživu. Je to zvláštní, ale trvalé vyléčení mohou přinést ty nikoli ojedinělé případy, kdy nuda pramenící ze znecitlivělosti vede k pokusu o sebevraždu, který pak má za následek více či méně vážné trvalé poškození. Zkušený vídeňský učitel slepců mi jednou řekl, že mladí lidé, kteří se při svém sebevražedném pokusu postřelili do hlavy a zůstali navždy slepí, se už nikdy nepokusí vzít si život. Nejen že nadále žijí, ale jsou z nich kupodivu vyrovnaní, ba dokonce šťastní lidé. Vím o podobném případě, kdy mladá dívka v sebevražedném úmyslu vyskočila z okna a zlomila si páteř; ačkoli byla ochrnuta od pasu dolů, žila od té doby důstojně a šťastně. Všichni tito mladí zoufale se nudící lidé se náhle octli před těžko překonatelnou překážkou, a to bezpochyby vrátilo jejich životu cenu.

 

       Obtížných překážek, které musejí být překonány, nemá-li lidstvo zahynout, není málo, a tak se každému nabízí dost příležitostí, jak dokázat svou odvahu a cenu. Je nezbytným, a přitom reálným úkolem výchovy seznámit všechny lidi s těmito překážkami.