OČAMI MIZANTROPA

Konrad Lorenz

 

 

Osm smrtelných hříchů civilizace

 

 

 

4/ BĚH O ZÁVOD SE SEBOU SAMÝM

 

 

       Na začátku první kapitoly jsem vysvětlil, proč je v živých systémech k zachování stálého stavu nepostradatelná funkce regulačních cyklů či negativní zpětné vazby. Vysvětlil jsem také, proč cykly pozitivní zpětné vazby znamenají stálé nebezpečí vzniku lavinovité reakce. Zvláštní případ pozitivní zpětné vazby nastává, když spolu soutěží jedinci téhož druhu prostřednictvím selekce. Na rozdíl od selekce působené faktory zevního prostředí působí vnitrodruhová selekce změny genofondu, které nejen že neposilují vyhlídky druhu na přežití, nýbrž je ve většině případů znatelně oslabují.

 

       Můj učitel Oskar Heinroth ilustroval důsledky vnitrodruhové selekce příkladem křídelních per letek samce bažanta arguse (Argusianus argus). Při námluvách rozestře kohout letky a předvádí je slepici podobně jako páv svůj vějíř, který je tvořen z per zvaných vrchní krovky ocasní. U páva stejně jako u bažanta arguse závisí volba partnera výlučně na slepici, která dává přednost kohoutovi s nejvýraznější ozdobou a nejvytrvalejším dvořením. Zatímco však vějíř páva se při letu složí do víceméně rovného svazku per, který letu příliš nepřekáží, prodloužené samčí letky arguse let téměř znemožňují. Úplné neschopnosti letu zřejmě zabránil selekční tlak v opačném směru vykonávaný pozemními dravci, jejichž činnost tak přebírá nutný regulující účinek.

 

       Oskar Heinroth říkával charakteristickým drsným způsobem: "Hned po letkách kohouta arguse následuje jako nejstupidnější produkt vnitrodruhového výběru pracovní tempo moderního člověka." V době svého vzniku mělo toto tvrzení ještě prorocký charakter, dnes však už skutečnost tuto předpověď daleko překonala. U zmíněného bažanta i u mnoha zvířat s podobnými útvary zabraňují vlivy prostředí tomu, aby byly tyto druhy vnitrodruhovou selekcí vehnány na monstrózní cestu vývoje směrem ke katastrofě. V kulturní evoluci lidstva však žádné takové ozdravující regulační síly nepůsobí. Člověk se ke svému neštěstí naučil ovládat všechny síly svého zevního prostředí, avšak o sobě toho ví tak málo, že je bezmocně vydán na milost ďábelskému působení vnitrodruhového výběru.

 

       Přísloví Homo homini lupus - Člověk člověku vlkem - stejně jako Heinrothova průpovídka nevyjadřuje plně míru věcí. Člověk jakožto jediný selekční faktor dalšího vývoje svého vlastního druhu si naneštěstí působí více škody, než by dokázal ten nejnebezpečnější dravec. Žádný biologický faktor dosud nepůsobil tak jako soutěžení mezi člověkem a člověkem. Toto soutěžení pracuje přímo proti všem tvořivým silám přírody. Nemilosrdnou ďábelskou pěstí komerčních úvah přehlížejících jiné hodnoty jsou ničeny téměř všechny hodnoty, které příroda vytvořila.

 

       Pod tlakem mezilidského soupeření bylo vše, co je dobré a užitečné pro lidstvo jako celek i pro jednotlivého člověka, zcela odsunuto stranou. Drtivá většina lidí si dnes cení pouze toho, co přináší zisk a čím je možno přetrumfnout svého bližního v bezuzdném soutěžení. Každý prostředek sloužící tomuto cíli se klamně zdá být hodnotou. Ničivý blud utilitarismu lze definovat jako záměnu prostředků a cíle. Peníze jsou původně pouhé prostředky. I hovorová řeč to dosud vyjadřuje rčením: "Má na to prostředky". Kolik lidí by však dnes pochopilo, kdybychom se jim pokoušeli vysvětlit, že peníze samy o sobě nemají žádnou hodnotu? Totéž platí o čase: rčení "čas jsou peníze" znamená pro všechny ty, jimž jsou peníze absolutní hodnotou, že každá vteřina ušetřeného času představuje ekvivalentní cenu. Jsme-li schopni postavit letadlo, které přeletí Atlantik za poněkud kratší dobu, pak se nikdo neptá, jakou cenu zaplatíme nezbytným prodloužením rozjezdové dráhy, vyšší rychlostí při odletu a přistání a s tím zvýšeným rizikem, množstvím hluku atd. Všeobecně se soudí, že úspora půlhodiny je hodnotou sama o sobě a že pro ni nemůže být žádná oběť příliš velká. Každý výrobce automobilů si musí dát pozor, aby jeho nejnovější model byl o něco rychlejší než ten předešlý; je třeba pak rozšířit silnice, přestavět zatáčky, to všechno údajně v zájmu bezpečnosti, ale ve skutečnosti jen proto, abychom se mohli řítit ještě rychleji a ještě nebezpečněji.

 

       Musíme se zeptat sami sebe, co škodí po duševní stránce modernímu lidstvu víc, zda jeho zaslepená hrabivost, nebo jeho zničující spěch. Ať to či ono, vládnoucí kruhy všech politických zaměření očividně podporují obojí a stimulují do chorobných rozměrů každou motivaci, která nutí lidi soutěžit. Pokud je mi známo, nebyla dosud provedena žádná hlubinně psychologická analýza této motivace. Pokládám však za pravděpodobné, že kromě touhy po majetku a vyšším sociálním postavení hraje tu také podstatnou roli strach. Strach, že budu předstižen v soutěži, strach z chudoby, strach, že se chybně rozhodnu a nebudu už na vyčerpávající situaci stačit. Úzkost v kterékoli podobě je jistě tím základním faktorem, který podlamuje zdraví moderního člověka, zvyšuje krevní tlak, působí atrofii ledvin, časné srdeční infarkty a jiné rozkošné věci. Člověk spěchá nejen pro svou lačnost; sebelákavější slast by ho nepřiměla k sebepoškozování; spěchá, protože je čímsi hnán. Co ho žene, to může být jedině úzkost.

 

       Úzkostný spěch a spěchající úzkost zbavují člověka jeho nejpodstatnějších vlastností. Jednou z nich je reflexe. Ve své práci Vrozené základy učení jsem v roce 1969 popsal, jaký klíčový význam v tajemném procesu vývoje člověka měl okamžik, kdy bytost zvídavě pátrající v okolním světě objevila najednou v zorném poli sebe sama. Tento objev vlastního já (reflexe) s sebou ještě zdaleka nemusí nést údiv nad nesamozřejmostí samozřejmého, který znamená zrod filozofie. Ale už to, že ruka, která se dotýká a chápe věcí, byla mezi těmito věcmi spatřena a také pochopena jako součást vnějšího světa, muselo vytvořit nové spojení, jehož důsledky byly epochální. Bytost, která dosud neví o vlastním já, není s to rozvinout pojmové myšlení, řeč, svědomí ani morálku založenou na odpovědnosti. Bytosti, která s reflexí přestává, hrozí ztráta všech těchto specificky lidských vlastností a aktivit.

 

       Jedním z nejhorších účinků spěchu nebo úzkosti, která ke spěchu žene, je zřejmá neschopnost moderního člověka strávit byť i jen krátký čas o samotě. Vyhýbá se úzkostně každé možnosti zamyslet se nad sebou a ponořit se do sebe, jako kdyby se obával, že by mu reflexe mohla ukázat děsivou vlastní podobiznu, jak to klasicky popsal Oscar Wilde v Obrazu Doriana Graye. Jediným vysvětlením pro šířící se touhu po rámusu, která je u dnešních nervově labilních lidí paradoxem, je nutnost cosi přehlušit. Když jsme šli jednou s mou ženou lesem, vyrušilo nás znenadání vřískání tranzistorového rádia, které se rychle přibližovalo. Zanedlouho se objevil jeho majitel, asi šestnáctiletý osamělý cyklista a manželka poznamenala: "Asi se bojí, aby neslyšel zpívat ptáky." Domnívám se, že měl jenom strach, aby se na chvilku nesetkal se sebou samým. Proč by se jinak docela intelektuálně nároční lidé dívali raději na bezduché reklamní pořady v televizi, než aby pobyli chvilku ve vlastní společnosti? Zcela jistě, protože jim to pomáhá potlačit reflexi.

 

       Lidé trpí nervovým a duševním přetížením, které na ně soutěž s ostatními lidmi uvaluje. l když jsou od nejranějšího mládí cvičeni v tom, aby ve vší té šílené přemíře soutěžení spatřovali pokrok, jsou to právě ti nejpokrokovější, v jejichž očích je nejvíce paniky. A na infarkt umírají nejdříve právě ti nejvýkonnější, kteří jdou nejvíce s duchem doby.

 

       I kdybychom z neoprávněného optimismu předpokládali, že přelidnění Země nebude stoupat tou měrou, která dnes hrozí, musíme uznat, že samotný ekonomický závod člověka se sebou samým stačí k tomu, aby ho úplně zničil. Každý cyklus s pozitivní zpětnou vazbou vede dříve nebo později ke katastrofě a proces, o němž uvažujeme, obsahuje takových cyklů hned několik. Kromě komerčního vnitrodruhového výběru na stále rychlejší pracovní tempo tu působí další nebezpečný cyklus, na který upozornil v několika knihách Vance Packard a který vede k progresivnímu stupňování lidských potřeb. Každý výrobce se ze zřejmých důvodů snaží u spotřebitele vystupňovat potřebu právě toho zboží, které sám vyrábí. Řada "vědeckých" výzkumných ústavů se zabývá pouze tím, jakými prostředky nejlépe dosáhnout tohoto zvrhlého cíle. Z důvodů uváděných v 1. a 7. kapitole je obří masa konzumentů natolik nesoudná, že se nechá řídit metodami, které vycházejí z výsledků výzkumu reklamy a veřejného mínění. Nikdo například neprotestuje proti tomu, že s každou tubou zubní pasty a s každou žiletkou musí současně zakoupit obal, který slouží pouze reklamě a často stojí mnohem víc než samotný výrobek.

 

       Důsledky přepychu, k němuž vede bludný kruh stoupající nabídky a poptávky, dříve či později zruinují západní svět, zejména Spojené státy. Národy Západu nakonec nebudou schopny obstát v soutěži s národy Východu, méně zhýčkanými a zdravějšími. Kapitalističtí držitelé se drží stále stejné krátkozraké politiky: odměňují spotřebitele vyšší "životní úrovní" za to, že pokračují v nervy drásající a krevní tlak zvyšující soutěži se svými bližními.

 

       Přepych vede ještě k jiným zhoubným jevům, které popíšeme v následující kapitole.