OČAMI MIZANTROPA

Konrad Lorenz

 

 

Osm smrtelných hříchů civilizace

 

 

 

3/ DEVASTACE PROSTŘEDÍ

 

 

       Lidé podlehli široce rozšířenému, avšak mylnému názoru, že příroda je nevyčerpatelná. Každý druh živočicha, rostliny či houby - neboť všechny tyto tři typy organismů hrají v přírodě nezastupitelnou roli - je přizpůsoben svému prostředí. Do tohoto prostředí patří nejen anorganické složky toho kterého místa, ale právě tak i všichni jeho ostatní živí obyvatelé. Všichni živí tvorové nějakého biotopu jsou tedy na sebe vzájemně adaptováni. Platí to i o těch, mezi kterými zdánlivě panuje nepřátelství, jako třeba mezi dravcem a kořistí, požírajícím a požíraným. Při bližším posouzení je zřejmé, že tito tvorové, pohlížíme-li na ně jako na druhy a ne jako na jedince, si navzájem neškodí a někdy dokonce je jejich vazba v zájmu obou. Požírající má pochopitelně žhavý zájem na pokračující existenci druhu, který ho živí, ať je to živočich nebo rostlina. Ostatně dravec není nikdy schopen vyhubit lovené zvíře, neboť poslední pár dravců by zemřel hladem již dávno před tím, než by na poslední pár kořisti vůbec narazil. Klesne-li populační hustota kořisti pod jistou úroveň, dravec vyhyne, což se také naštěstí stalo většině velrybářských koncernů. Když přišel domácí pes dingo do Austrálie a tam zdivočel, nevyhubil žádný druh kořisti, kterým se sám živil, zato však oba velké vačnaté dravce, vakovlka z rodu Thylacinus a ďábla medvědovitého z rodu Sarcophilus. Tito vačnatci, vyzbrojení strašlivými zuby, byli v boji dingovi nepoměrně nadřazeni, ale se svým primitivním mozkem potřebovali mnohem vyšší hustotu kořisti než chytřejší divoký pes. Nebyli dingem ukousáni k smrti, ale zahynuli hladem zahubeni v soutěži.

 

       Jen vzácně je rozmnožování určitého živočicha regulováno přímo množstvím dosažitelné potravy. To by totiž bylo neekonomické stejně pro dravce jako pro kořist. Pro rybáře, který žije z výtěžku vodní nádrže, platí moudrá rada: lovit vždy jen do té míry, aby zbylé ryby právě ještě plodily maximum potomstva a nahrazovaly tak vylovené množství. Takové optimum lze však určit jen velmi složitými maximo-minimálními výpočty: bude-li lovit příliš málo, zůstává jezero přeplněno a dorůstá jen málo plůdku; loví-li moc, zůstane příliš málo dospělých ryb, které nestačí zplodit takové množství potomstva, jaké by nádrž dobře uživila. Jak ukázal V. C. Wynne-Edwards ve své knize Animal Dispersion in Relation to Social Behavior (Vliv socálního chování živočichů na jejich rozšíření), mnoho živočišných druhů hospodaří podobně. Kromě vyznačování teritorií zabraňujícího příliš těsnému soužití mají ještě různé další vzorce chování, které brání nadměrné exploataci využitelné potravní základny.

 

       Není žádnou vzácností, že pro požíraný druh je přítomnost požírajícího vyslovenou výhodou. Tempo rozmnožování rostlin a živočichů sloužících jako potrava je nastaveno na spotřebu konzumenta, takže kdyby tento faktor odpadl, došlo by k narušení jejich životní rovnováhy. Velké zlomy v početnosti, které pozorujeme u rychle se množících hlodavců bezprostředně po dosažení nejvyšší hustoty populace, jsou pro přežití druhu mnohem nebezpečnější než vyvážené udržování střední míry zajišťované probírkou přespočetných zvířat dravci. Avšak symbióza požíraného s požírajícím zachází často mnohem dále. Pro četné trávy je prospěšné, když jsou nakrátko okusovány nebo také sešlapávány velkými kopytníky. Na našich trávnících napodobujeme tento proces trvalým sečením a válcováním. Jakmile tyto zásahy ustanou, jsou zmíněné druhy trav brzy nahrazeny jinými, které takové zacházení nesnášejí, ale jinak jsou průbojnější. Mezi dvěma formami života může být zkrátka týž vztah vzájemné závislosti, jaký existuje mezi člověkem a jeho domácími zvířaty či kulturními rostlinami. Zákony, jimiž se tyto interakce řídí, jsou často velmi podobné zákonům lidské ekonomiky - jak to také zní v termínu, kterým označila biologická věda nauku o těchto interakcích: jmenuje se ekologie. Jeden ekonomický pojem, o kterém si řekneme víc později, se ale v ekologii zvířat a rostlin nevyskytuje - totiž drancování.

 

       Interakce mnoha druhů živočichů, rostlin a hub obývajících jednu lokalitu a tvořících živé společenství čili biocenózu jsou nesmírně rozmanité a složité. Adaptace různých druhů organismů, které bylo dosaženo během doby, jejíž trvání odpovídá geologickým epochám a ne měřítkům lidských dějin, vedla ke stavu rovnováhy, která je právě tak obdivuhodná jako snadno narušitelná. Proti nevyhnutelným poruchám působeným vlivy počasí a podobnými faktory zajišťuje tuto rovnováhu řada regulačních procesů. Žádná z pomalých změn vyvolaných například evolucí druhů nebo pozvolnou změnou klimatu nemůže ohrozit rovnováhu ekosystému. Náhlé vlivy, i když navenek nepatrné, mohou však mít nečekaně velké, ba katastrofální následky. Zdánlivě neškodný druh živočicha zavlečený do cizího prostředí může doslova zpustošit rozsáhlé oblasti, jako v Austrálii králíci. Tam se provinil zásahem do rovnováhy ekosystému člověk. K podobným následkům může vzácněji dojít i bez jeho zásahu.

 

       Ekologie člověka se mění několikrát rychleji než ekologie ostatních organismů: Tempo diktuje technologický pokrok, který nabírá obrátky geometrickou řadou. Pod tímto tlakem se člověk nemůže vyhnout zásadním změnám v prostředí, a tak působí až příliš často úplné zhroucení biocenóz, ve kterých a ze kterých žije. Výjimkou z tohoto pravidla je několik málo divokých kmenů, například někteří jihoameričtí Indiáni, kteří žijí v pralese jako sběrači a lovci, nebo obyvatelé některých ostrovů Oceánie, kteří se trochu věnují zemědělství, ale hlavně se živí kokosovými ořechy a mořskými živočichy. Tyto lidské kultury ovlivňují své biotopy, podobně jako to dělají jiné živočišné druhy. To je jeden teoreticky možný způsob, jak může žít člověk v rovnováze se svým biotopem. Nebo si jako rolník a chovatel dobytka vytvoří úplně novou biocenózu přizpůsobenou svým potřebám, která může být v zásadě stejně životaschopná jako ta, která vznikla bez jeho přičinění. To platí pro některé staré rolnické kultury, ve kterých lidé vlastní po mnoho generací tutéž zemi, mají ji rádi a na základě celkem dobrých ekologických znalostí získaných v praxi vracejí půdě, co z ní berou.

 

       Zemědělec totiž ví něco, co celé civilizované lidstvo, zdá se, zapomnělo: že zdroje pro život na celé planetě nejsou nevyčerpatelné. Až když se v Americe v důsledku větrné eroze, která následovala po drancování, proměnily široké rozlohy orné půdy v poušť, když se z velkých oblastí odlesněním staly nehostinné krasové skály, když vyhynul bezpočet užitečných živočišných druhů, byl tento fakt znovu uznán, především protože velké podniky zemědělského, rybářského a velrybářského průmyslu začaly jeho důsledky bolestně pociťovat z komerčního hlediska.

 

       Chvat dnešních dnů neponechává lidem čas na to, aby si předem promysleli a ověřili, co se chystají dělat. A pak jsou ještě naivně hrdí na to, že jsou muži činu, a zatím ve skutečnosti přírodu a sebe samé ničí. Zločiny se dnes dějí všude, kde se používají chemické prostředky, například při ničení hmyzu v zemědělství a ovocnářství, ale se stejnou krátkozrakostí také ve farmakologii. Imunologové mají vážné pochyby o běžně užívaných lécích. Některá odvětví chemického průmyslu nevybíravě těží z touhy po okamžitém uspokojení požadavků a distribuují s lehkomyslností až zločinnou prostředky, jejichž dlouhodobý účinek nelze vůbec předvídat. Co se týče budoucnosti zemědělství z hlediska ekologie, panuje téměř neuvěřitelná bezstarostnost a totéž platí pro oblast medicíny. Kritici, kteří varovali před neuváženým používáním jedů, byli nejhanebnějším způsobem zdiskreditováni a umlčeni.

 

       Když civilizované lidstvo ve slepém vandalismu ničí živou přírodu, jež ho obklopuje a živí, ohrožuje samo sebe ekologickým zruinováním. Patrně si začne uvědomovat své chyby, až když je pocítí ekonomicky, to však už bude nejspíš pozdě. Nejméně ze všeho si všímá toho, jak dalece poškozuje tento barbarský proces jeho mysl. Všeobecné a rychle se šířící odcizení civilizovaného člověka živé přírodě nese velký díl viny na jeho vzrůstajícím estetickém a etickém úpadku. Kde by se v dospívajícím člověku vzala úcta před čímkoli, když všechno, co kolem sebe vidí, je lidský výrobek, a to levný a ošklivý výrobek? Dokonce i pohled na hvězdnou oblohu zastiňují lidem ve městech mrakodrapy a chemicky znečištěná atmosféra. Pak není možno se divit, že postup civilizace jde ruku v ruce s politováníhodným znetvářením měst a venkova. Srovnejme staré jádro jakéhokoli evropského města s jeho moderní periférií nebo srovnejme toto předměstí, tuhle hanbu civilizace zakusující se do okolního venkova, s vesnicemi, které ještě nebyly napadeny. Objektivně nahlíženo a matematicky namísto esteticky vzato spočívá rozdíl v zásadě ve ztrátě informace.

 

       Buňka zhoubného nádoru ztratila tu genetickou informaci, kterou potřebuje, aby byla schopna hrát svou roli jako užitečný člen zájmové komunity celého těla. Zhoubná buňka se tak chová jako jednobuněčný živočich nebo lépe řečeno jako mladá embryonální buňka. Chybějí jí speciální struktury a bezohledně a neohraničeně se rozmnožuje, takže nádorová tkáň prorůstá do dosud zdravé sousední tkáně a ničí ji. Podobnosti mezi obrazem městské periférie a nádorem jsou očividné. V obou případech obsahují dosud zdravé části mnoho velmi různých, ale jemně diferencovaných a vzájemně se doplňujících struktur, které vděčí za svou moudrou vyrovnanost informacím nashromážděným během dlouhého vývoje; zato v prostorech zpustošených nádorem nebo moderní technologií dominuje v obraze jen několik málo extrémně jednoduchých konstrukcí. Letecký snímek moderního předměstí, jehož monotónní domy byly navrženy architekty bez kulturního citu, bez valného přemýšlení a ve spěchu soupeření, se beznadějně podobá histologickému obrazu kompletně uniformních, strukturálně chudých nádorových buněk. Proces, v němž lidstvo závodí se sebou samým, předmět příští kapitoly, má na stavbu obydlí zničující účinek. Nejen komerční důvody, že totiž hromadně vyráběné stavební součásti vyjdou levněji, ale i všenivelizující móda vedou k tomu, že na okrajích měst všech civilizovaných zemí vyrůstají po statisících masové příbytky, které jsou od sebe k rozeznání jen podle čísla a nezaslouží si jméno domy, protože jsou to přinejlepším baterie kotců pro užitkové lidi, máme-li užit výraz analogický termínu užitková zvířata.

 

       Chovat nosné slepice v bateriích platí oprávněně za krutost ke zvířatům a hanbu naší kultury. Zato připisovat stejný osud lidem je bez omezení dovoleno, ačkoli právě člověk snáší takové doslova nelidské zacházení nejhůř. Aby si normální člověk mohl cenit sebe sama, právem požaduje zachování své individuality. Není fylogeneticky konstruován jako mravenec nebo termit., který je anonymním a zaměnitelným prvkem mezi milióny prvků absolutně podobných - takovou existenci nesnese. Stačí se pozorně podívat na zahrádkářskou kolonii a sledovat, jaký výraz tam nalézá snaha člověka vyjádřit svou osobnost. Obyvatelům kotců pro užitkové lidi zbývá jen jedna cesta, jak si zachovat sebeúctu: zapudit existenci mnoha stejných spolutrpitelů ze svého vědomí, uzavřít se před svými sousedy do ulity. V mnoha obřích panelácích byly mezi balkóny jednotlivých bytů postaveny zástěny, za kterými se soused stává neviditelným. Člověk se s ním nemůže a nechce stýkat "přes plot", příliš se obává, že v něm spatří obraz svého vlastního zoufalství. Žití v masách tak vede k osamělosti a lhostejnosti vůči bližnímu.

 

       Estetické a etické cítění jsou zřejmě spolu úzce spjaty a lidé, kteří musejí žít v popsaných podmínkách, trpí nepochybně zakrněním obou. Zdá se, že jak krása přírody, tak i krása okolního kulturního prostředí vytvořeného člověkem jsou nutné k tomu, aby lidé zůstali duševně a duchovně zdraví. Totální slepota ducha k čemukoli krásnému, která se všude tak rapidně rozmáhá, je duševním onemocněním, jež je nutno brát vážně, protože ruku v ruce s ní jde necitlivost k tomu, co je eticky zavrženíhodné.

 

       U lidí rozhodujících o výstavbě ulice, elektrárny či továrny, kterou bude navždy zničena krása celého rozlehlého kusu země, nehrají estetické úvahy vůbec žádnou roli. Všichni, od předsedy obecní rady malé vesničky až po ministra financí velkého státu, jsou naprosto zajedno v tom, že kráse přírody nesmí být obětován žádný ekonomický, neřkuli politický prospěch. Těch pár ochránců přírody a vědců, jejichž oči vidí hrozící zkázu, je úplně bezmocných. Pár parcel nahoře u lesa, které patří obecní radě, stoupne v ceně, dovedeme-li k nim silnici; a tak bublající potok vinoucí se klikatě vesnicí bude sveden do roury, srovnán a překryt betonem a překrásná venkovská cesta se stane ponurou předměstskou ulicí.