OČAMI MIZANTROPA

Konrad Lorenz

 

 

Osm smrtelných hříchů civilizace

 

 

 

2/ PŘELIDNĚNÍ

 

 

       Ve zdravém organismu sotva najdeme okruh s pozitivní zpětnou vazbou. Jen život jako celek si může dopřávat - zatím, zdá se, beztrestně - této marnotratnosti. Organický život se postavil do cesty proudu rozplývající se světové energie jako podivuhodná přehrada; požírá negativní entropii, chvatně shromažďuje energii, a tím roste. Proces růstu opět umožňuje organickému životu strhávat na sebe stále více energie a dělá to tím rychleji, čím více jí už uchvátil. Tento proces zatím nepřebujel do katastrofy jenom díky tomu, že nelítostné síly anorganického světa, zákony pravděpodobnosti, udržují rozmnožování živých bytostí v mezích, a také protože byly vytvořeny regulační okruhy mezi různými druhy živých organismů. V příští kapitole pojednávající o ničení našeho životního prostředí stručně vysvětlím, jak tyto cykly působí. Nejdřív ale promluvím o bezmezném rozmnožování lidí, neboť některé jevy, kterými se budu zabývat později, patří mezi jeho následky.

 

       Všechny poznatky a statky, které člověk získal tak, že pronikl k podstatě přírody, jež ho obklopuje, pokroky v technologii, v chemických a lékařských vědách, všechno to mělo lidské utrpení ulehčovat, a zatím děsivým a paradoxním způsobem připravuje lidstvu záhubu. Lidstvu hrozí, že se zadusí, což se živým systémům téměř nikdy nestane. Nejstrašnější je, že v této apokalypse jako první zřejmě vezmou za své ty nejvyšší a nejušlechtilejší vlastnosti a schopnosti člověka, právě ty, které jsou právem vnímány jako specificky lidské.

 

       My, kteří žijeme v hustě osídlených kulturních zemích nebo přímo ve velkoměstech, si už ani neuvědomujeme, jak málo máme srdečné, vřelé náklonnosti k druhým lidem. Lidé jsou pohostinní a přátelští, když není jejich kapacita pro sociální kontakty stále přetěžována. Abychom si to uvědomili, musíme jít do vskutku řídce obydlené země, kde sousedy dělí několik kilometrů špatné cesty a navštívit jejich příbytek nepozváni. Uvědomil jsem si to při jednom nezapomenutelném zážitku. Hostil jsem americký manželský pár, povoláním ochránce přírody. Jejich dům leží úplně o samotě v lesích Wisconsinu. Když jsme se právě chystali zasednout k večeři ozval se zvonek u dveří a já jsem zlostně zvolal: „Kdo to už zase otravuje!“ Šokoval jsem tím své hosty víc, než kdybych vyřkl nejhorší oplzlost. Bylo pro ně pohoršující, že někdo může reagovat na zvonění zvonku jinak než s radostí.

 

       Natěsnání lidských mas v moderních velkoměstech nese určitě velký díl viny na tom, že ve fantasmagorii lidských podob, jak se věčně mění, překrývají a mizí, už nedokážeme spatřit tvář bližního. Naše láska k bližnímu se v masách bližních, kteří jsou příliš blízko, rozplyne beze stopy. Kdo chce ještě vůbec projevovat srdečný a vřelý cit k lidem, musí se soustředit na malý počet přátel, neboť nejsme utvářeni tak, abychom mohli milovat všechny lidi, jakkoli je takový požadavek správný a etický. Musíme si tedy vybírat, to znamená, že si musíme vůči některým jiným lidem, kteří by si právě tak zasloužili naše přátelství, udržovat odstup.

 

       Jedna z hlavních starostí některých velkoměstských lidí dnes je, aby se nenechali citově zatáhnout do problémů druhých. Takovému jednání se nikdo z nás nemůže beze zbytku vyhnout, ale lpí na něm už nádech nelidskosti. Připomíná staré americké plantážníky, kteří zacházeli se svými "domácími" černochy jako s lidmi, zato s otroky pracujícími na plantážích při nejlepším jako s hodnotnými domácími zvířaty. Když tato záměrná clona proti lidským kontaktům zesílí, vede spolu s citovým zploštěním, o kterém pohovořím později, k hrozivým projevům naprosté neúčasti, o kterých se denně dozvídáme z novin. Čím větší přelidnění, tím naléhavější nutností je pro jedince stranit se citové účasti, a tak se v největších velkoměstech loupí, vraždí a znásilňuje za denního světla na živých ulicích, aniž by kolemjdoucí zasáhli.

 

       Nahuštění mnoha lidí v těsném prostoru vede nejen skrze vyčerpání a rozmělnění mezilidských vztahů nepřímo k projevům odlidštění, ale bezprostředně také vyvolává agresivní chování. Víme z mnoha pokusů na zvířatech, že vnitrodruhová agrese může být vystupňována zvýšením počtu živočichů v daném prostoru. Kdo nebyl válečným zajatcem nebo osobně nezažil podobné nucené stěsnání lidí, nedovede si představit, jaké intenzity dosahuje za takových okolností malicherná popudlivost. Právě když se člověk chce držet na uzdě a snaží se každý den a každou hodinu chovat zdvořile - to znamená přátelsky - k lidem, se kterými spřátelen není, stupňuje se jeho stav k utrpení. Všeobecná nevlídnost, kterou můžeme pozorovat ve všech velkoměstech, je jasně úměrná hustotě lidských mas nakupených na tom kterém místě. Například na velkých nádražích nebo na konečné autobusů v New Yorku dosahuje úděsného stupně. Přelidnění přispívá nepřímo ke všem chorobným stavům a projevům rozpadu, o kterých budeme hovořit v sedmi následujících kapitolách.

 

       Víru, že by se snad vhodným vytrvalým působením ve formě "podmiňování" podařilo vytvořit nový typ lidí odolných proti účinkům přelidnění, považuji za nebezpečné bláznovství.