OČAMI MIZANTROPA

Konrad Lorenz

 

 

Osm smrtelných hříchů civilizace

 

 

 

1/ STRUKTURÁLNÍ VLASTNOSTI A FUNKČNÍ PORUCHY ŽIVÝCH SYSTÉMŮ

 

 

       Etologie jako samostatné odvětví vědy vznikla tím, že do výzkumu zvířecího a lidského chování byl zaveden způsob zkoumání a metody, které byly samozřejmé a závazné ve všech ostatních biologických disciplinách už od dob Darwina. Nápadné opoždění tohoto kroku bylo způsobeno sledem událostí v historii výzkumu chování, o kterých se ještě zmíníme v 8. kapitole o indoktrinaci. Etologie pohlíží na zvířecí a lidské chování jako na jednu z funkcí organismu a organismus je systém, jehož existence i osobitá podoba jsou dílem historického vývoje. Ten se odehrál během vývoje druhů, ve vývinu jedince a u člověka také během kulturních dějin. Budeme-li se ptát po příčině, proč je tento systém utvářen právě jistým způsobem a ne jinak, můžeme nalézt legitimní odpověď pouze v přirozeném výkladu zmíněného vývoje.

 

       Mezi příčinami veškeré organické evoluce hraje vedle procesů mutace a rekombinace genů - největší roli přirozený výběr, selekce. Selekce vede k přizpůsobení neboli adaptaci, což je poznávací proces, kterým si organismus přivlastňuje životně důležité údaje o prostředí, jinými slovy, kterým získává o prostředí znalosti.

Pro živé organismy jsou charakteristické struktury a funkce vzniklé adaptací; v anorganickém světě nic takového nenajdeme. Tato skutečnost vnucuje badateli jeden typ otázky, kterou fyzik ani chemik nezná: "k čemu?" Když ji klade biolog, nehledá tím teleologický smysl, ale ptá se mnohem skromněji po hodnotě, kterou má daný znak pro zachování druhu. Ptáme-li se "k čemu má kočka zahnuté drápy?" a odpovídáme-li "k chytání myší", ptáme se prostě, která funkce, důležitá pro udržení druhu, tento typ drápů u kočky vyšlechtila.

 

       Strávil jsem téměř celý život jako vědec tím, že jsem znovu a znovu podroboval této otázce nejpodivnější struktury a vzorce chování různých zvířat a nacházel jsem stále a stále tutéž přesvědčující odpověď, a proto tíhnu k názoru, že složité a mnohdy nepravděpodobně vyhlížející formy tělesné stavby a chování vznikly výlučně procesem selekce a adaptace. Pochybnosti mě však přepadnou, vztáhnu-li otázku „k čemu?" na jisté pravidelně pozorovatelné vzorce chování civilizovaných lidí. K čemu slouží lidstvu jeho bezmezné množení, k čemu honba volné soutěže stupňovaná k šílenství, k čemu narůstající, stále strašlivější zbrojení, k čemu rostoucí změkčilost lidí ve městech atd.? Bližší zkoumání však ukazuje, že všechny tyto dysfunkce jsou ve skutečnosti poruchami jistých speciálních mechanismů chování, které byly původně pro přežití druhu významné. Jinak řečeno, je třeba je chápat jako jevy patologické.

 

       Analýza organického systému, který je základem sociálního chování člověka, je nejobtížnějším a nejctižádostivějším úkolem, jaký si přírodověda může vytyčit, neboť jde o zdaleka nejsložitější systém na Zemi. Zdálo by se, že tento beztak obtížný podnik se stává holou nemožností, je-li navíc lidské chování mnohostranně a nepředvídatelným způsobem překryto a změněno patologickými jevy. Naštěstí tomu tak není. Patologická porucha zdaleka není nepřekonatelnou překážkou analýzy organického systému, naopak je často klíčem, který nám umožní mu porozumět. Z dějin fyziologie známe mnoho případů, kdy si badatel uvědomil důležitost organického systému až poté, kdy jeho patologická porucha vyvolala chorobu.

 

       Když se E. T. Kocher pokusil léčit Basedowovu chorobu odstraněním štítné žlázy, způsobil nejprve křeče, neboť se štítnou žlázou odstranil také příštítná tělíska, která regulují metabolismus vápníku. Když tuto chybu napravil, vyvolával stále ještě příliš radikálním vyjmutím štítné žlázy syndrom, který nazval cachexia thyreopriva. Tento syndrom vykazoval určitou podobnost s myxedémem, formou slabomyslnosti často se vyskytující v alpských údolích, kde je v pitné vodě nedostatek jódu. Z těchto a podobných výsledků vyplynulo, že endokrinní žlázy vytvářejí systém, ve kterém je doslova všechno spojeno se vším příčinnými vazbami. Každý ze sekretů endokrinních žláz působí zcela specificky na celý organismus, přitom může ovlivňovat jeho metabolismus, růst, chování atp. Proto jsou tyto sekrety nazývány hormony (z řeckého horméin=pobízet). Působení dvou hormonů může být přesně protichůdné, svým způsobem analogické působení dvou svalů, které uvedou kloub interakcí sil do žádané pozice a udržují ho v ní. Pokud je hormonální rovnováha zachována, nejsou dílčí funkce endokrinního systému patrné. Je-li však harmonie akcí a reakcí sebeméně narušena, celkový stav organismu se odchyluje od žádané správné hodnoty a dochází k onemocnění. Nadbytek hormonu štítné žlázy působí Basedowovu chorobu, jeho nedostatek vyvolá myxedém.

 

       Endokrinní systém a historie jeho zkoumání nám poskytuje cenný návod, jak nejlépe postupovat při našem pokusu a porozumět celému systému popudů ovlivňujících lidské chování. Je však jasné, že tento systém je strukturován ve srovnání s endokrinní soustavou mnohem složitěji, protože ta je jeho systémem. Je zřejmé, že člověk má v sobě obrovitý počet nezávislých zdrojů popudů. Značnou část z nich lze odvodit od behaviorálních programů fylogenetického původu, od instinktů.

 

       Označovat člověka za "bytost oslabených instinktů", jak jsem to dělal dřív, je zavádějící. Na jedné straně je pravda, že se dlouhé a do sebe uzavřené řetězce vrozených vzorců chování mohou souběžně s fylogenetickým rozvojem schopností učení a vhledu rozpadat v tom smyslu, že se ztrácí závazné spojení mezi jejich částmi, a ty jsou pak jednajícímu subjektu jednotlivě k dispozici. P. Leyhausen to přesvědčivě ukázal svými pokusy na kočkovitých šelmách. Na druhé straně však ukázal, že současně s tím se každý z těchto fragmentů chování stává autonomním pudem, neboť si vytváří apetenční chování směřující k jeho vlastní realizaci.

 

       Je nesporné, že u člověka nejsou instinktivní pohyby pevně pospojovány do dlouhých řetězců. Pokud se však odvážíme extrapolovat z nálezů u vysoce vyvinutých savců, neměli bychom u člověka čekat méně ryze instinktivních popudů než u jiných živočichů, nýbrž naopak víc. Při našem pokusu o analýzu systému musíme v každém případě s touto možnosti počítat.

 

       Zvláště důležité je to při výzkumu chování, které je zřetelně patologicky narušené. Psychiatr Ronald Hargreaves mně v jednom dopisu napsal, že při pokusech porozumět duševní poruše postupuje metodou dvou otázek a táže se zaprvé, jaký je normální význam (teď narušeného) systému pro zachování druhu, a za druhé, jaká je povaha poruchy, a zejména zda byla způsobena nadměrnou anebo nedostatečnou funkcí některého dílčího systému. Dílčí systémy organického systému se vzájemně ovlivňují tak těsně, že je obtížné vést dělicí čáru mezi jejich funkcemi; žádnou z těchto funkcí si nemůžeme představit v normální podobě bez přihlédnutí ke všem ostatním. To je to, co mínil Paul Weiss, když ve své duchaplné knize (The Living System: Determinism Stratified) píše o podřízených systémech: "Systém je všechno, co je natolik jednotné, aby si zasloužilo jméno."

 

       Velké množství lidských popudů je natolik jednotných, že jim hovorový jazyk dal jméno. Slova jako nenávist, láska, přátelství, vztek, věrnost, náklonnost, nedůvěra, důvěra atd. označují stavy odpovídající sklonům ke zcela specifickým vzorcům chování, podobně jak to činí výrazy užívané ve vědeckém výzkumu chování, například agresivita, dominantní pud, teritorialita atd. nebo všechna tzv. vyladění: vyladění k hnízdění, k námluvám, k odletu. Citlivosti naší přirozené mluvy při vyjadřování hlubokých psychologických souvislostí můžeme důvěřovat stejně dobře jako intuici vědce pozorujícího zvířata. Můžeme předpokládat a zprvu to může být jen pracovní hypotéza, že každý z těchto pojmů označujících stav lidské mysli a připravenost k určitým činnostem odpovídá nějakému pudu jako systému; prozatím není tak podstatné, do jaké míry odvozuje ten který pud svou sílu z fylogenetických nebo z kulturních zdrojů.

 

       Můžeme předpokládat, že každý z těchto pudů je článkem v dobře uspořádaném, harmonicky pracujícím systému a jako takový je nepostradatelný. Otázka, zda jsou nenávist, láska, věrnost, nedůvěra atd. "dobré" nebo "špatné", je položena bez jakéhokoli porozumění pro chod celku jako systému a je právě tak hloupá, jako kdyby se někdo ptal, jestli je tedy štítná žláza dobrá nebo špatná. Běžná představa, že zmíněné funkce mohou být tříděny na dobré a špatné, že láska, věrnost a důvěra jsou dobré samy o sobě, zatímco nenávist, nevěrnost a nedůvěra jsou samy o sobě špatné, má svůj původ jen v tom, že v naší společnosti je obecný nedostatek prvého a přebytek druhého. Příliš velká láska kazí spoustu nadějných dětí, "věrnost hodná Nibelungů" povýšená na absolutní hodnotu přinesla pekelné důsledky. Erik Erikson nedávno přesvědčivě prokázal nepostradatelnost nedůvěry.

 

       Jedna ze strukturálních vlastností, společných všem vysoce integrovaným organickým systémům, je regulace pomocí tzv. zpětnovazebních cyklů či homeostáz. Abychom si ujasnili jejich činnost, představme si ústrojí utvořené z řady systémů. Systémy své funkce navzájem posilují, a to tak, že systém A podporuje činnost systému B, systém B systému C atd., až nakonec Z zesiluje výkon A. Takový kruh pozitivní zpětné vazby je v nejlepším případě ve stavu labilní rovnováhy. Sebemenší zesílení jediné činnosti musí vést k lavinovitému nárůstu všech systémových funkcí a naopak nejmenší zeslabení k poklesu veškeré aktivity. V technice je už dlouho známo, že takovou nestálou soustavu je možno proměnit ve stálou tím, že se do okruhu zavede jediný článek, jehož působení na další článek v řetězci se zmenšuje úměrně tomu, jak narůstá síla působení článku předcházejícího. Tak je vytvořen regulační okruh, homeostáza či negativní zpětná vazba. Je to jeden z mála procesů, které byly vynalezeny techniky dříve, než je biologové odhalili v organickém světě.

 

       V živé přírodě existuje nesmírné množství regulačních okruhů. Jsou pro uchování života natolik nepostradatelné, že si stěží můžeme představit jeho počátek bez současného vynálezu regulačního okruhu. Okruhy s pozitivní zpětnou vazbou jsou v přírodě vzácné, a pokud se tam vyskytnou, pak jde pouze o rychle narůstající a rychle se vyčerpávající procesy jako třeba lavina nebo stepní požár. Těmto jevům se podobají některé patologické poruchy lidské společnosti připomínající příslovečného červeného kohouta jako zlého pána.

 

       Pod vlivem negativní zpětné vazby regulačního okruhu už není nutné, aby činnost každého ze zúčastněných subsystémů byla udržována přesně na určité úrovni. Malé zesílení nebo zeslabení funkce je snadno vyrovnáno. K nebezpečnému narušení celé soustavy dojde jen tehdy, stupňuje-li nebo zeslabí-li se některá dílčí funkce do té míry, že to homeostáza už nestačí vyrovnat, nebo je-li porušen regulační systém samotný. V následujících kapitolách se seznámíme s příklady obou těchto stavů.