OČAMI MIZANTROPA

Biologické druhy nevytváří příroda, ale člověk. Příroda tvoří jen konkrétní individua, žádné abstrakce. Člověk vymyslel pojem biologických druhů a mezi nimi pojem druhu homo sapiens zobecněním, to jest utvořením umělých obecnějších celků, vyznačujících se určitými společnými vlastnostmi. Při výběru vlastností, které se staly kriterii pro rozlišování tak zvaných druhů sehrál svou roli mýtus vývoje. Bylo by samozřejmě možné zvolit kriteria zcela jiná. V podstatě se jedná o pouhé konvence, které si jen moderní mozkoví fenomeni, nemající představu o procesu svého vlastního myšlení, mohou plést s přírodními zákony.

Tito zapřísáhlí empirici, pohrdající veškerými spekulacemi a důvěřující jen tomu, o čem se lze přesvědčit pozorováním a experimentem, čmuchalové, prohlašující hrdě za jediný právoplatný zdroj poznání svůj čumák, budou asi velice udiveni, obviníme-li je z platonismu - víry v reálnou existenci ideálních objektů, označovaných obecnými pojmy.

Z konvence o druzích se pak vytvoří etická norma. Je třeba milovat člověka moudrého a ostatní ať se jdou vycpat. Je dovoleno je zabíjet, žrát i průmyslově vyrábět. O další tvory se postarají milovníci přírody - láskyplně jim do lesa donášejí krmivo a jejich výskyt regulují odstřelem.

Ale vždyť přece milujeme svá domácí zvířátka, pejsky a kočičky! Když zestárnou a onemocní, musíme je ovšem dát utratit. Dostanou bezbolestnou injekci a my si koupíme nové.

A co takhle utratit dědečka? Mongolové prý dříve vyháněli nemocné dědečky do stepi, aby je sežrali vlci. Když se dědečkové vrátili, nechali je zase rok žít. Ti barbaři zřejmě vůbec nic nevěděli o druhu homo sapiens. Teprve za sovětské vlády, která jim přinesla osvětu vzdělání, upustili od tohoto svého zlozvyku.

Zatímco láska k většímu stádu je podle křesťansko-darwinovské etické konvence nesmysl, shovívavě tolerovaný podivínům, láska k menšímu stádu je hřích. Diferencovaná společenství mají prý velmi nebezpečný sklon považovat se za oddělený druh. V mnoha domorodých jazycích označuje výraz "člověk" pouze příslušníka vlastního kmene.

Této zvrhlosti se říká pseudodruhovost.

Smůla je v tom, že žádná pseudodruhovost neexistuje - to by napřed musela existovat druhovost. Homo sapiens se nevyskytuje v přírodě, ale pouze v biologii. Je skutečně smutné, že o ní domorodci dosud neslyšeli, pak by se jistě zřekli svých nekulturních bludů.
 

Jestliže biologie akceptuje vývoj druhů jako cosi přirozeného a pozitivního, je povinností historie hodnotit stejně i vývoj kulturně historický. Druhy se v biologickém vývoji postupně odlišují znaky biologickými, lidé kulturními. Má snad Francouzům narůst třetí oko a Němcům oháňka, aby se stali různými druhy? Takzvaná pseudodruhovost je stejně oprávněná a ospravedlnitelná jako druhovost. Jestliže je vývojová diferenciace nutná a správná, pak jí musí být vždy a se všemi důsledky, i tehdy, zdá-li se to nebezpečné filantropisujícím moralistům.

Proč ale akceptovat vývojový mýtus? Abstraktně vzato, můžeme tvorstvo klasifikovat podle nejrozmanitějších jiných kriterií a v souladu s nimi vytvořit i etické normy. Proč bychom například nemohli zastávat názor, že lásku zaslouží pouze tvorové, jejichž hlava má větší průměr než tři centimetry?
 

Celý tento humanismus, na nějž jsou tak pyšní evropští intelektuálové, se ve srovnání s jinými etikami, například buddhismem, jeví jako pokrytectví a sprostota.

Lidoop přežil chytrostí. Ruku prodloužil klackem a tím se dopustil první podlosti.

Zákeřnost, která byla původně nutností, se později stala zvykem. Účel světí prostředky.

Taková krysa byl primitivní člověk a ve většině svých exemplářů je jí dodnes.

Bezectnost má nesmazatelně zapsáno ve všech tazích tváře. Proto je tak ošklivý.

Jen velmi málo lidí překonalo krysí stadium. Ty je třeba označit jako člověka ušlechtilého, jiný biologický druh.

Nadčlověk? Před člověkem stojí zatím mnohem skromnější úkol: překonat svou opičí přirozenost. To platí i pro ty nejlepší. Je třeba překonat opičení se, předvádění se, stádní opičácké pudy a opičí zbabělost.

Někteří Indové a výjimečně Evropané dosáhli pozoruhodných výsledků. V posledním bodě je třeba připomenout severoamerické Indiány.

Většina všech dob vždy beznadějně až po uši vězela ve svém opičáctví.

Názorným historickým dokladem této pravdy je existence módy.

Olysalé zvíře, které si na své vypelichané tělo navěšuje kousky hadrů, natřásá se před zrcadlem a vážně přemýšlí, zda mu to sluší nebo nesluší - co může být směšnějšího a hloupějšího?

Všechny ty opice se navíc řídí podle neustále se měnících, ale závazných kriterií. Jedna nebo několik opiček si vymyslí, jak ty kousky hadrů mají správně vypadat, aby byly hezké elegantní, a ostatní opičky je v tom fanatickou oddaností následují.

Všichni se svorně rozplývají, jaká je to krása.

Běda rozumnému člověku, který by se zasmál. Ihned se stává opicím podezřelý, stihne ho výsměch, pohrdání, společenská katastrofa.

Ten hlupák ani neví, co se nosí! Jak je chudinka nemoderní! Zbytky své srsti na hlavě má rozcuchané jako nějaký divoch. Zřejmě nějaký "genius". Kazisvět, který ani neví, že člověk se liší od zvířete zakrýváním své nahoty a znalostí vkusu. Je to prostě opice.

Tak opice označí za opici každého, kdo odmítá opicí být.

Člověk váhá mezi smíchem, pláčem a blitím.

Módu nemůžeme odbýt mávnutím ruky jako něco bezvýznamného. Je to historický fenomén, jímž člověk mimoděk odhaluje své základní vlastnosti a kvalitu.

Nahlédněme tedy do evropské historie. Vidíme, že člověk se v poměru k módě nijak nezměnil. Infantilní okrašlovací pudy ho provázejí od pravěku do dneška. Časy, kdy móda neexistovala jsou podezřelé tím, že na ni zřejmě nebylo. Už v gotice se však Evropan začíná znovu intenzivně fintit.

Dalo by se ocenit, kdyby si každý vymýšlel svou vlastní, soukromou módu. Bylo by sice i tak ubohé věnovat svou pozornost záležitosti tak vnější a nízké, ale ani na to se evropský člověk nikdy nezmohl. Opičení po druhých si nedá vzít. Pomocí hadrů chce člověk sám sebe přesvědčit, že je něco jiného než zvíře.

Člověk je zvíře, které si namlouvá, že jím není.

Přes všechny svoje velkoleposti však zůstává bestiální, zbabělou, lstivou, pokryteckou, hloupou a ošklivou opicí.

Přiznávám se, hnusím si člověka. Třeba proto, že rozlišuje užitečná a neužitečná zvířata. Dokonce to učí děti ve škole.

Sám zvíře, které žere a kálí, má tu drzost pohrdat ostatními a shlížet na ně arogantně shůry.

Jak si může osobovat právo, aby se cenil jeho život, když si sám necení života jiných tvorů?
 

A ještě si to posvětí náboženstvím!
 

Když sám má trpět, stěžuje si pánubohu na nespravedlnost.

Jak může žádat spravedlnost nespravedlivý? Jak si může člověk, který zabíjí a žere jiné tvory osobovat právo označit někoho ze svých řad za vraha a zločince?