OČAMI MIZANTROPA

LAO-C'

Tao te ťing

 

 

(1) (2) (3) (4)

 

 

1.

Tao, které lze postihnout slovy,

není věčné a neměnné tao;

jméno, které lze pojmenovat,

není věčné a neměnné jméno.

 

Bezejmenné je prapočátkem nebe a země.

Pojmenované je matkou všeho stvoření.

 

Proto ten, kdo zůstává bez žádosti,

proniká k jádru této tajemnosti;

kdo je naplněn žádostmi,

postihuje jen vnější tvářnost věcí.

 

To obojí - ač má rozličná jména -

vyvěrá ze stejného prapůvodu.

Stejnost - toť hlubina záhadnosti.

Záhada všech záhad, brána veškeré tajemnosti.

 

2.
Každý na světě poznává krásné jako krásné,
a tím (poznává) i ošklivé.

Každý poznává dobré jako dobré,
a tím (poznává) i zlé.

Tak jsoucí a nejsoucí se navzájem plodí,
těžké a snadné se navzájem tvoří,
dlouhé a krátké se navzájem měří,
vysoké a nízké se navzájem pojí,
zvuky a tóny se navzájem slučují,
předtím a potom se navzájem sledují.

Proto moudrý jedná, aniž zasahuje,
poučuje, aniž mluví.

Tvorstvo - jednou dané - neodmítá.
Vytváří, aniž co vlastní,

působí, aniž na čem závisí,
dovršuje, aniž na čem lpí.
Právě proto, že na ničem neulpívá,
nic ho neopouští.
 

3.
Nevynášejte vznešené -
a lidé se nebudou svářit;
nevychvalujte těžko dostupné -
a lidé nebudou krást;
nevystavujte žádoucí -
a lidská srdce nebudou rozjitřena.

Proto: vládne-li moudrý,
vyprazdňuje srdce lidí
a naplňuje jejich mysl;
oslabuje ctižádost lidí
a zpevňuje jejich páteř.
Bez ustání usiluje,
aby lidé byli bez chtivosti a zchytralosti;
stará se,
aby ti, kdož jsou zchytralí,
se neodvážili zasahovat.

Jednáme-li, aniž zasahujeme,
nic není bez vlády.
 

4.
Tao - ač prázdné - působí-li,
jako by bylo nevyčerpatelné.
Je tak propastné!
Jako by bylo praotcem všech věcí!

Zmírňuje svou ostrost,
pořádá svůj chaos,
tlumí svou oslnivou zář,
ztotožňuje se se svým prachem.

Je tak nezměrné!
Jako by trvalo od věků!
Nevím, koho je synem.

Zdá se, že bylo dříve než Nejvyšší.
 

5.
Nebesa a země neprojevují lidumilnost,
tvorstvo je pro ně tolik
co slaměný (obětní) pes.

Moudrý neprojevuje lidumilnost,
lidstvo je pro něho tolik
co slaměný (obětní) pes.

Prostor mezi nebem a zemí -
zdaž není jako kovářský měch?
Je prázdný - a nezbortí se,
je v stálém pohybu - a stále více vydává.

Leč: přemíra slov svůj počet vyčerpá.
Není proto lépe zachovávat "míru věcí"?
 

6.
Duch hlubiny nikdy neumírá.
To je, co nazýváme tajemnou matkou zrodu.

Branou tajemného zrodu je to,
co nazýváme kořenem nebe a země.

Nepřetržitě a bez ustání trvá
a působí bez úsilí.
 

7.
Nebe stále trvá,
země trvale zůstává.
Nebe a země jsou stálé a trvalé,
protože nežijí ze sebe;
proto mohou žít ustavičně.

To je, proč moudrý
opomíjí sebe - a tím se prosazuje,
zbavuje se sebe - a tím se zachovává.

Zdaž ne právě tím, že je bez osobních zájmů,
může všechny své zájmy uskutečňovat?
 

8.
Nejvyšší dobro je jako voda:
dobrotivě prospívá všemu tvorstvu
a s nikým není ve sváru.
Spokojuje se s nejnižšími místy,
o něž nikdo z lidí nedbá;
tím se blíží věčnému tao.

Obydlí je dobré, má-li polohu.
Srdce je dobré, má-li hloubku.
Štědrost je dobrá, má-li laskavost.
Řeč je dobrá, má-li věrnost.
Vláda je dobrá, má-li pořádek.
Činnost je dobrá, má-li způsobilost.
Pohyb je dobrý, má-li vhodnost.

Toliko tam, kde není sváru,
není pohrom ani příkoří.
 

9.
Chceš-li podržet něco do krajnosti plné,
lépe, když toho necháš.
Chceš-li podržet něco do krajnosti ostré,
nadlouho to nezachováš.

Máš-li síň plnou zlata a drahokamů,
nic ti ji nemůže uchránit.
Máš-li moc a bohatství - a k tomu zpupnost,
nemůžeš ujít vlastní zkáze.

Dovršit dílo,
splnit své poslání
a stáhnout se do ústraní -
toť cesta nebeského tao.
 

10.
Kdo soustřeďuje svou duševní sílu k tomu,
aby objímal jedno,
může zůstat nerozpolcen.

Kdo soustřeďuje svou životní energii k tomu,
aby dosáhl mírnosti a poddajnosti,
může zůstat jako novorozené děcko.

Kdo opatruje a chrání před poskvrnou
hlubinu svého nitra,
může zůstat bez úhony.

Kdo s láskou k svému lidu
řídí vládu v zemi,
může zůstat bez zasahování.

Ať brána nebes se otvírá nebo zavírá,
může zůstat klidný jako samice u ptáčat.

Ať jasnozřivě proniká do všech končin světa,
může zůstat bez vědomostí.

Plodí vše, živí vše.

Vytvářet - a nevlastnit,
působit - a nezáviset,
být v čele - a neovládat,
to je, co nazývám tajemnou ctností.
 

11.
Třicet loukotí spojených v jedno dává kolo,
leč "nic" mezi nimi tvoří použitelnost vozu.

Hlína se hněte a tvoří nádoby,
leč "nic" jejich vnitřku tvoří použitelnost nádob.

Staví se dům a vysekávají se okna a dveře,
leč "nic" jeho otvorů tvoří použitelnost domu.

Tak v tom, co jest, spočívá prospěšnost,
v tom, co není, spočívá užitečnost.
 

12.
Změť pěti barev oslepuje oko,
změť pěti tónů ohlušuje ucho,
změť pěti chutí otupuje ústa.

Honba a prudký cval
rozněcují lidská srdce.
Vzácné a drahé věci
Zavádějí člověka na scestí.

To je, proč moudrý
je soustředěn na to, co je v jeho vnitru,
nikoli na to, co postřehuje smysly.
Podržuje jedno a odmítá druhé.
 

13.
Přízeň je zahanbující jako strach,
pocta je velké soužení pro tělo.

Co znamená: přízeň je zahanbující jako strach ?
Přízeň stahuje dolů;
dosáhneš-li jí, máš strach,
pozbudeš-li jí, máš strach.
To je, proč pravím:
přízeň je zahanbující jako strach.

Co znamená: pocta je velké soužení pro tělo ?
Mám velké soužení, protože mám tělo.
Kdybych neměl tělo,
jaké soužení bych mohl mít ?

Proto:
Kdo cení své já jako veškerenstvo,
tomu možno svěřit svět.
Kdo miluje své já pro veškerenstvo,
tomu možno odevzdat svět.
 

14.
Patříš na ně - a nevidíš je;
proto se nazývá nepatrné.
Nasloucháš mu - a neslyšíš je;
proto se nazývá nevýrazné.
Chceš je uchopit - a nezachytíš je;
proto se nazývá neurčité.

Toto trojí nelze dále probádat.
Směšuje se a prolíná vjedno.
Jeho nejvyšší část není jasná,
jeho nejnižší část není temná.
Je nepřetržité a neustálé,
je nepojmenovatelné.

Vždy znovu se vrací k původní nebytnosti.
To je, proč se nazývá
tvar beztvarého, obraz nezobrazeného.
Proto se nazývá neurčitelné.

Jdeš-li mu vstříc - nevidíš jeho tvář,
sleduješ-li je - nevidíš jeho záď.
 

15.
Ti, kdož v dávných dobách prosluli jako mudrci,
byli nesmírně jemní, odtažití a obdivuhodně pronikaví.
Byli tak hlubocí, že je můžeme jen stěží pochopit.
Protože nejsme s to je plně poznat,
snažíme se je alespoň přibližně znázornit.

Jak byli obezřelí !
Jako ten, kdo v zimě přechází řeku.
Jak byli ostražití !
Jako ten, kdo se hrozí ze všech stran sousedů.
Jak byli zdrženliví !
Jako ten, kdo je hostem na návštěvě.
Jak byli nevyzpytatelní !
Jako tající tříšť ledu.
Jak byli strozí !
Jako holý peň stromu.
Jak byli všeobsáhlí !
Jako širé údolí.
Jak byli nezbadatelní !
Jako zkalená tůň.
Kdo je schopen zkalené klidem zčistit
a postupně vyjasnit ?
Kdo je schopen klidné pohybem vzrušit
a postupně oživit ?

Kdo v sobě chrání toto tao,
nedychtí být naplňován.
Právě proto, že není přeplněn,
může se spotřebovávat,
aniž potřebuje obnovy.
 

16.
Dosáhnout vrcholu prázdna !
Požívat plnosti klidu !
V společném procesu rodí se všechno tvorstvo,
a vše, jak pozoruji, se znovu vrací zpět.

Každý tvor rozkvétá a roste do plnosti
a každý se znovu vrací k svému prazákladu.
Návrat k prazákladu znamená plnost klidu.
To je, čemu se říká naplnit své určení.

Naplnit své určení - znamená věčnost.
Znát věčnost - znamená osvícenost.
Neznat věčnost - znamená zaslepenost a zkázu.

Kdo zná věčnost, obsahuje všeobsáhlost,
kdo má všeobsáhlost, obsahuje nestrannost,
kdo má nestrannost, obsahuje důstojenství královské.

Královské důstojenství vede k nebesům,
nebesa vedou k tao,
tao vede k věčnému trvání.

Pak zánik těla není hrozbou.
 

17.
V době dávných velkých vládců
lid sotva věděl, že je má.
Jejich nástupce lid ctil a miloval,
k dalším hleděl se strachem,
od dalších se s pohrdáním odvracel.

Tam, kde chybí důvěra,
povstává nedůvěra.

Jak uvážlivá a vzácná jsou to slova !
Když dílo bylo dokončeno,
práce ve svůj čas vykonány,
všechen lid si svorně říkal:
jsme a žijeme jako příroda.
 

18.
Kde je opuštěno svrchované tao,
objevuje se lidumilnost a spravedlnost.
Kde vládne chytrost a obratnost,
objevuje se pokrytectví a klam.
Kde nejsou v souladu příbuzenské vztahy,
objevuje se synovská úcta a bratrská láska.
Kde je země ve zmatcích a nepořádku,
objevuje se loajálnost a věrnost.
 

19.
Zanechte svatosti,
odhoďte učenost -
a prospěch lidu se zestonásobí !

Zanechte lidumilnosti,
odhoďte spravedlnost -
a lid se vrátí k synovské úctě a lásce !

Zanechte zchytralosti,
odhoďte ziskuchtivost -
a nebude zlodějů ani banditů !

Z těchto tří (věcí) lze soudit,
že to, čemu se říká "vzdělanost",
samo nestačí.

Hleďte si proto udržet to,
co k vám přináleží:
projevujte prostotu,
uchovávejte neporušenost,
omezujte jednostrannost,
brzděte žádostivost!
 

20.
Odložte učenost - a budete bez starostí !

Souhlas a přitakání - čím se od sebe liší ?
Dobré a zlé - jaký je mezi nimi rozdíl ?
Avšak: čeho se lid hrozí,
toho se nelze nehrozit.

Ó jaká bezútěšnost ! A její meze dosud nelze dohlédnout !
Davy se radují z veselí,
jako by slavily obětní hostinu,
jako by stoupaly k terasám o příchodu jara !

Já jediný zůstávám tichý a neúčastný,
jako bych byl bez tvaru a znaku,
jako dítě vzešlé z lůna, které se dosud neusmálo.
Ztracen jako poutník, který nemá kde spočinout.

Všichni lidé jsou naplněni a v nadbytku,
jen já jediný jako bych byl zapomenut !

Běda ! Mé srdce je prázdné jako srdce pomatence !
Jsem tak nevědomý a zmatený !

Lidé tohoto světa jsou plni světla,
jen já jediný jsem jako v temnotách !
Lidé tohoto světa jsou čilí a obratní,
jen já jediný jsem zemdlený a netečný !

Jsem pustý jako moře, zmítán a hnán -
jako bych neměl kde zakotvit !
Lidé tohoto světa jsou schopní a prospěšní,
jen já jediný jsem bezcenný a k ničemu !

Já jediný se liším od ostatních,
neboť ctím a velebím Matku - živitelku všeho.
 

21.
Velká ctnost ve svém projevu
zcela a výhradně sleduje tao.
Tao - co do své povahy -
je neurčitelné a nepostižitelné.

Nepostižitelné a neurčitelné -
v němž spočívají všechny tvary !
Neurčitelné a nepostižitelné -
v němž spočívají všechny věci !
Temné a neproniknutelné -
v němž spočívá jádro veškernosti !

Toto jádro - toť naprostá pravost,
v němž spočívá plnost spolehnutí.
Od pradávna dodnes jeho jméno nepomíjí,
aby dozíralo na zrod všech věcí.

Odkud vím, že takový je zrod všech věcí ?
Právě skrze toto.
 

22.
Co je neúplné, dojde úplnosti.
Co je křivé, bude narovnáno,
co je vyhloubené, bude naplněno,
co je vetché, bude obnoveno;
kdo žádá málo, obdrží mnoho,
kdo žádá mnoho, sejde na scestí.

To je, proč moudrý se upíná na jedno,
a stává se příkladem světa.
Nevystavuje se na odiv,
a proto září.
Nepokládá se za dokonalého,
a proto je slaven.
Neprosazuje se,
a proto dochází uznání.
Nevyvyšuje se,
a proto vyniká.
Nebojuje a nesoupeří,
a proto není na světě nikdo,
kdo by se odvážil s ním měřit.

Jestliže staří říkali:
"Co je neúplné, dojde úplnosti" -
zdaž to byla jen prázdná slova ?

Vpravdě, dovršujíce úplnost,
vracíme se k prazákladu.
 

23.
Být úsporný ve slovech - odpovídá přírodě.
Prudký vichr netrvá po celé ráno,
prudký déšť netrvá po celý den.

Kdo způsobuje tyto věci ?
Nebe a země.
Když ani nebe a země se nemohou projevovat bez přestání
oč méně pak člověk !

Proto ten, kdo své počínání spojuje s tao,
obsahuje tao, ztotožňuje se s tao.
Kdo své počínání spojuje s ctností,
ztotožňuje se s ctností.
Kdo své počínání spojuje s újmou,

ztotožňuje se s újmou.
Kdo je ztotožněn s tao,
toho i tao přijímá se zalíbením.
Kdo je ztotožněn s ctností,
toho i ctnost přijímá se zalíbením.
Kdo je ztotožněn s újmou,
toho i újma přijímá se zalíbením.

Tam, kde chybí důvěra,
povstává nedůvěra.
 

24.
Kdo vystupuje na špičky,
nemůže pevně stát.
Kdo kráčí strojeně,
nemůže dlouho jít.

Kdo se vystavuje na odiv,
nemůže zářit.
Kdo se pokládá za dokonalého,
nemůže být oslavován.

Kdo se prosazuje,
nemůže být uznáván.
Kdo se vyvyšuje,
nemůže vynikat.

Pro tao je jako výkal a odpadky,
jež v každém budí odpor a hnus.
Proto ten, kdo obsahuje tao,
u toho neprodlévá.
 

25.
Existuje cosi - mlžné a beztvaré,
a přece hotové a dovršené.
Povstalo před nebem a zemí.

Je tak tiché ! Tak pusté !
Stojí samo a nemění se.
Proniká vše vůkol a nic je neohrožuje.
Může se pokládat za matku veškerenstva.

Jeho jméno neznám.
Označuji je jako "tao".
Donucen dát mu jméno,
nazývám je "svrchované".

Svrchované - toť unikající.
Unikající - toť vzdalující se.
Vzdalující se - toť vracející se.

Proto: Tao je svrchované,
nebe je svrchované,
země je svrchovaná,
i královské důstojenství je svrchované.
V okrsku zemském jsou čtyři svrchovanosti
a královské důstojenství zaujímá jednu z nich.

Člověk se řídí podle země,
země se řídí podle nebe,
nebe se řídí podle tao,
tao se řídí podle sebe.
 

26.
Těžké je základem lehkého,
klid je vládcem nepokoje.

Proto moudrý kráčí po celý den,
aniž opouští tíži břemene.
I při pohledu na nejkrásnější nádheru,
setrvává v klidu nad vše povznesen.

Jak je pak možné,
aby vládce deseti tisíc vozů
svým chováním znevažoval říši ?

Znevažováním pozbýváme základu,
nepokojem pozbýváme vlády.

 

 

pokračovanie >>>