OČAMI MIZANTROPA

LAO-C'

Tao te ťing

 

 

(1) (2) (3) (4)

 

 

27.
Kdo dobře chodí, nezanechává stop.
Kdo dobře mluví, nedopouští se chyb.
Kdo dobře počítá, nepoužívá počítadla.

Kdo dobře zavírá, nepotřebuje závor ani klíčů,
a co zavře, nikdo neotevře.
Kdo dobře svazuje, nepotřebuje provazů ani uzlů,
a co sváže, nikdo nerozváže.

To je, proč moudrý
vždy dobrotivě pomáhá lidem -
a nikoho nezavrhuje.
Vždy dobrotivě pomáhá tvorům -
a nikoho neodmítá.
Tomu se říká skrytá osvícenost.

Proto ten, kdo koná dobro,
je nedobrému učitelem;
ten, kdo nekoná dobro,
je dobrému cenným materiálem.

Nemít v úctě, co je pro nás učitelem,
nemít v lásce, co je pro nás cenným materiálem,
vede - i přes všechnu chytrost - k velkým omylům.
Tomu se říká potřebnost prozíravosti.

 

28.

Kdo ví, co je v něm mužného,
a má na paměti, co je v něm ženského,
stává se hlubokým řečištěm světa.
Kdo je hlubokým řečištěm světa,
neopouští stále působící ctnost
a může se vrátit do stavu novorozeného děcka.

Kdo ví, co je v něm jasného,
a má na zřeteli, co je v něm temného,
stává se vzorným příkladem světa.
Kdo je vzorným příkladem světa,
neodchyluje se od stále působící ctnosti
a může se vrátit do stavu vrcholného nebytí.

Kdo ví, co je v něm úctyhodného,
a má na zřeteli, co je v něm zahanbujícího,
stává se širokým údolím světa.
Kdo je širokým údolím světa,
má dostatek stále působící ctnosti
a může se vrátit do stavu původní jednoduchosti.

Rozptylováním jednoduchosti
povstávají "nádoby k užitku".
Používány moudrým,
slouží jako nástroje vlády a správy.
Pak svrchovaný řád
zůstává nerozdělen a neporušen.

 

29.

Kdokoli se chce zmocnit světa a zacházet s ním,
ten - jak jsem viděl - ztroskotá.
Neboť svět je posvátná nádoba,
s kterou nelze zacházet.
Kdokoli s ní chce zacházet, zničí ji.
Kdokoli si ji chce přivlastnit, ztratí ji.

Mezi bytostmi některé vedou, jiné následují.
Dech některých vane jemně, jiných prudce.
Některé jsou silné, jiné slabé.
Některé se dovršují, jiné uvadají.

To je, proč moudrý odmítá vše,
co je přehnané,
co je výstřední,
co je přes míru.

 

30.
Ten, kdo v radách pozemskému vládci uplatňuje tao,
nezastrašuje svět řinčením zbraní.
Takové počínání přináší odvetu.

Kde tábořilo početné vojsko,
zarůstá země hložím a bodláčím.
Kudy táhla mocná armáda,
vždy přicházejí hladová léta.

Dobrý se spokojuje dosažením výsledku, toť vše,
a neodvažuje se uplatňovat dále násilí.
Dosáhl-li výsledku,
nebude se chvástat, nebude se vynášet,
nebude se zpupně chovat;
neboť došel výsledku,
protože nemohl jinak.

Výsledku se nesmí dosahovat násilím,
neboť co je příliš silné,
počne upadat a chátrat;
a to je proti tao.

Co je proti tao -
předčasně zaniká.

 

31.
I nejvzácnější zbraň je nástrojem neštěstí,
jež budí u každého odpor.
Proto ten, kdo obsahuje tao, se u ní nezdržuje.

Ušlechtilý muž, mešká-li doma,
cení levici jako místo cti.
Mešká-li ve zbrani,
cení pravici jako místo cti.

Zbraně - jako nositel neštěstí -
nejsou nástrojem vhodným pro ušlechtilého.
Proto jich užívá, jen nemá-li vyhnutí.
Klid a mír klade nade vše.

Ve vítězství není nic oslavného.
Radovat se z vítězství -
znamená mít potěšení v zabíjení lidí.
Kdo se raduje ze zabíjení lidí,
nikdy nebude s to uplatnit své cíle ve světě.

Při příznivých událostech je přednost dávána levici.
Při nešťastných událostech je přednost dávána pravici.

Při bitvě má pobočník místo na levé straně,
vrchní velitel na pravé straně.
To znamená, že zaujímají místa
jako při pohřebním obřadu.

Je-li pobito velké množství lidí,
má to vzbuzovat velký žal a smutek.
Kdo zvítězil v bitvě, má zaujímat místo
podle pravidel pohřebních obřadů.

 

32.
Tao je věčné a zůstává bez jména.
Ač ve své jednoduchosti se zdá nepatrné,
nic na světě se mu neodváží čelit.

Kdyby knížata a králové je dovedli zachovávat,
všechno tvorstvo by jim samo vyšlo s úctou vstříc.
Nebesa a země by se v souladu spojily,
aby vydávaly sladkou rosu,
a lid sám od sebe, bez příkazu a nátlaku,
by žil v rovnosti a míru.

S počínájícím řádem jsou dána jména.
Jakmile jsou zde jména,
je třeba vědět, kdy se zastavit.
Víme-li včas, kdy ustat,
vystříháme se pohromy.

Tao ve vztahu k veškerenstvu je pro ně tím,
čím jsou řeky a moře pro proudy a horské bystřiny.

 

33.
Kdo zná druhé, je chytrý;
kdo zná sebe, je moudrý.

Kdo přemáhá druhé, je silný;
kdo přemáhá sebe, je mocný.

Kdo se umí spokojit, má hojnost;
kdo dovede vytrvat, má vůli.

Kdo se neodchyluje od svého určení,
má dlouhé trvání.

Kdo se smrtí nezaniká,
má stálé trvání.

 

34.
Svrchovamé tao, jež zaplavuješ vše,
rozprostírajíc se vpravo i vlevo !

Od tebe odvisí zrod všeho tvorstva,
ty však nikoho neodmítáš !
Vše dovršuješ, samo však zůstáváš bez věhlasu !
S láskou pečuješ o všechno tvorstvo,
nežádáš si však být nikomu pánem !

Tím, že trvale zůstáváš bez nároků,
možno tě nazvat "malé".
Tím, že všechno tvorstvo se k tobě vrací,
ty však nikomu nechceš být pánem,
možno tě nazvat "velké".

To je, proč moudrý nikdy neusiluje o velikost,
a proto může svou velikost dovršovat.

 

35.
Kdo pevně drží nejvyšší symbol,
k tomu přichází celý svět.
Přichází, a nic ho neohrožuje,
nachází jen klid, mír, blaženost.

Krásná hudba a chutná jídla
lákají pocestného k zastavení.
Avšak to, co vydává tao,
je tak matné a bez chuti !

Hledíš na ně - a nejsi s to je spatřit.
Nasloucháš mu - a nejsi s to je slyšet.
Avšak užíváš-li ho - nejsi s to je vyčerpat.

 

36.
Má-li něco být staženo,
muselo to původně být napjaté.
Má-li něco být zeslabeno,
muselo to původně být silné.
Má-li něco být odvrženo,
muselo to původně být nadměrné.
Má-li něco být odejmuto,
muselo to původně být obsaženo.

Tomu se říká jemnost rozpoznávání.

To je, proč měkké a slabé
vítězí nad pevným a silným.

Tak jako ryba nemá být zbavována hlubiny,
nemá lid být seznamován s ostrými nástroji země.

 

37.
Tao je věčné a zůstává bez konání,
a přece není nic, co by nebylo vykonáno.

Kdyby je knížata a králové dovedli zachovávat,
všechno tvorstvo by se samo od sebe utvářelo.

Kdyby však při svém rozvoji se samo zatoužilo přetvářet,
sám bych je zadržel jednoduchostí bezejmenného.

Bezejmenná jednoduchost je prosta žádostí a vášní.
Co je bez žádostí a vášní, spočívá v klidu.

Pak celý svět by se sám od sebe přivedl k míru.

 

38.
Vznešená ctnost neprojevuje ctnostnost,
protože je plnost ctnosti.
Nízká ctnost neztrácí ze zřetele ctnostnost,
protože je bez ctnosti.

Vznešená ctnost nejedná
a nečiní si nárok zasahovat.
Nízká ctnost jedná
a činí si nárok zasahovat.

Vznešená lidskost jedná,
aniž si činí nárok zasahovat.
Vznešená spravedlnost jedná
a činí si nárok zasahovat.

Vznešená obřadnost zasahuje,
a není-li, kdo by s ní souhlasil,
vztahuje paže a donucuje.

Tak ztrácí-li se tao - nastupuje ctnostnost,
ztrácí-li se ctnost - nastupuje lidumilnost,
ztrácí-li se lidumilnost - nastupuje spravedlnost.
ztrácí-li se spravedlnost - nastupuje obřadnost.

Obřadnost je zaschlá slupka věrnosti a loajality -
a počátek zmatků.
Přemoudřelost je zbujelý květ tao -
a počátek hlouposti.

Proto muž vskutku velkorysý
vždy se přidržuje jádra, nikoli slupky,
vždy se přidržuje plodu, nikoli květu.
Podržuje jedno a odmítá druhé.

 

39.
Hle, co odpradávna obsáhlo jedno:
nebesa obsáhla jedno, aby se zjasnila;
země obsáhla jedno, aby se zpevnila;
duch obsáhl jedno, aby byl účinný;
hlubina obsáhla jedno, aby se naplnila;

tvorstvo obsáhlo jedno, aby se zrodilo;
knížata a králové obsáhli jedno,
aby správně řídili říši.

To vše způsobilo jedno.

Kdyby nebesa nebyla jasná,
hrozilo by jim, že se roztrhnou.
Kdyby země nebyla pevná,
hrozilo by jí, že se rozpadne.
Kdyby duch nebyl účinný,
hrozilo by mu, že ustane.
Kdyby hlubina nebyla naplněna,
hrozilo by jí, že vyprahne.
Kdyby se tvorstvo nerodilo,
hrozilo by mu, že zanikne.
Kdyby knížata a králové neřídili správně říši,
ale byli pyšní a povýšení,
hrozilo by jim, že budou svrženi.

Neboť vznešené má své kořeny v bezvýznamném,
vysoké má svůj základ v nízkém.
Jestliže knížata a králové se sami zovou
"sirotky", "opuštěnými" a "nicotnými",
zdaž to není proto,
že za svůj základ považují bezvýznamné ?

 

Jednotlivé části vozu netvoří ještě dohromady vůz.

Proto: nechtěj se ojediněle stkvít jako drahokam

ani se drolivě rozpadat jako kamení.

 

40.

Návratnost je pohybem tao,

poddajnost je projevem tao.

 

Nebesa a země i všechno tvorstvo

mají svůj vznik v bytí;

bytí má svůj vznik v nebytí.

 

41.
Slyší-li vynikající učenec mluvit o tao,
snaží se ze všech sil je následovat.
Slyší-li průměrný vzdělanec mluvit o tao,
občas je zachovává, občas o ně nedbá.
Slyší-li polovzdělanec mluvit o tao,
dá se do hlasitého smíchu.

Kdyby však tao nebylo vysmíváno,
ani by to nemohlo být opravdové tao.
Proto se praví v mudrosloví:
Tao ve svém jasu zdá se temné,
ve svém postupu zdá se ustupovat,
ve své prostotě zdá se podružné.

Nejvyšší ctnost se jeví jako prohlubeň,
nejčistší bělost se jeví jako poskvrna,
nejrozsáhlejší ctnost se jeví jako nedostatečná,
nejpevnější ctnost se jeví jako vratká,
nejstálejší čestnost se jeví jako proměnlivá.

Největší čtverec jako by byl bez rohů,
největší nádoba jako by byla beze dna,
nejmocnější tón jako by byl bez zvuku,
nejvyšší forma jako by byla bez tvaru.

Tao zůstává skryté a beze jména.
A přece: zdaž to není tao,
jež vše dobrotivě dává a dovršuje ?

 

42.
Tao plodí jedno,
jedno plodí dvě,
dvě plodí tři,
tři plodí všechny věci.

Každá z bytostí nese na svém týle temnotu,
ve svém náručí objímá světlo.
Proudící životodárný dech
je uvádí v soulad.

To, čím lidé nejvíce opovrhují,
je siroba, opuštěnost, nicotnost;
a přeje je králové a velmoži volí za své označení.
Neboť tak jako je možné pozbýváním nabývat,
tak lze i nabýváním pozbývat.

Čemu učili druzí, učím i já:
vše, co je násilné a zpupné,
předčasně hyne.
To mi budiž základem v mém učení.

 

43.
Co je na světě nejpoddajnější,
podmaňuje to, co je na světě nejpevnější.

Co není hmotné, proniká to, co není prostupné.
To je, z čeho poznávám prospěšnost nejednání.

Poučovat beze slov,
prospívat bez jednání.

Jan málokdo na světě toho dosahuje.

 

44.
Věhlas, nebo tvé já -
co je ti bližší ?
Tvé já, nebo bohatství -
co je ti dražší ?
Zisk, nebo ztráta -
co je pro tebe zhoubnější ?

Přílišná přilnulost
nutně vede k velkým výdajům.
Přílišná hrabivost
nutně vede k těžkým ztrátám.

Víš-li, kdy se spokojit,
uvaruješ se potupy.
Víš-li, kdy ustat,
uvaruješ se pohromy.

Jen tak lze dosáhnout dlouhého trvání.

 

45.
Nejvyšší dokonalost se jeví jako nedostatečná,
její působení však je bez konce.
Nejvyšší plnost se jeví jako prázdnota,
její působení však je bez vyčerpání.

Vrcholná přímost vypadá jako pokřivenost,
vrcholná obratnost vypadá jako nemotornost,
vrcholná výmluvnost vypadá jako nevýřečnost.

Neklid přemáhá chlad,
klid přemáhá žár.

Jen čiré a klidné může být mírou světa.

 

46.
Vládne-li ve světě tao,
jezdečtí koně se chovají v ohradách,
aby hnojili a obdělávali pole.
Nevládne-li ve světě tao,
váleční koně se plemení
a potulují ve stepích.

Není většího zločinu
než povolovat vášním.
Není většího neštěstí
než neznat míru.
Není větší pohromy
než bažit po zisku.

Proto znát míru, kdy se spokojit,
znamená být trvale uspokojen.
 

47.
Je možno poznávat svět,
aniž vykročíme ze svého domu.
Je možno nazírat tao nebes,
anyž vyhlédneme ze svého okna.

Čím dále kdo jde,
tím méně poznává.

To je, proč moudrý
poznává vše - aniž někam jde,
rozlišuje vše - aniž na něco hledí,
dovršuje vše - aniž něco koná.
 

48.
Kdo se soustřeďuje na vzdělání,
den ze dne si více osvojuje;
kdo se soustřeďuje na tao,
den ze dne se více oprošťuje.

Postupným oprošťováním
dospíváme nakonec k nejednání.
Nejednáme-li, nezůstává nic,
co by nebylo vykonáno.

Svět lze získat jen trvalým nevměšováním.
Kdo se vměšuje, nikdy nemůže získat svět.
 

49.
Moudrý zůstává bez trvalé přilnulosti,
srdce všech lidí činí svým srdcem.

K dobrému jsem dobrý,
k nedobrému jsem také dobrý;
tak prosazuji dobro.

K věrnému jsem věrný,
k nevěrnému jsem také věrný;
tak prosazuji věrnost.

Moudrý - ve vztahu k světu -
zůstává plachý a uzavřený,
své srdce však rozšiřuje na celý svět.

Na to, k čemu všichni upírají zrak a sluch,
hledí moudrý shovívavě jako na dětinskost.
 

50.
Vstupujeme do zrození,
vcházíme do smrti.
Ti, kdož směřují ke zrození,
jsou tři z deseti.
Ti ze zrozených,
kdo se řítí do oblasti smrti,
jsou rovněž tři z deseti.

Proč je tomu tak ?
Protože nadměrně žijí svůj život.

Slyšel jsem, že ten,
kdo správně řídí svůj život,
procházeje pustinou -
nesetká se s nosorožcem ani s tygrem;
procházeje bitvou -
nesrazí se se zbraní ani štítem.

Nosorožec nemá, kam by vrazil svůj roh,
tygr nemá, kam by zatnul své drápy,
zbraň nemá, kam by zapustila své ostří.

Proč je tomu tak ?
Protože pro něho neexistuje oblast smrti.
 

51.
Tao vše plodí,
ctnost vše živí,
realizuje a ztvárňuje vše,
posiluje a dovršuje vše.

Proto mezi všemi bytostmi není jediná,
jež by neměla úctu k tao a vážnost k ctnosti.

Úcta k tao a vážnost k ctnosti
není nikým přikazována,
vyplývá trvale z jejich přirozenosti.

Neboť tao vše plodí,
ctnost vše živí,
dává růst, vychovává a dovršuje,
vede ke zralosti, vyživuje a ochraňuje.

Vytvářet - a nevlastnit,
působit - a nezáviset,
být v čele - a neovládat.

To je, co nazývám tajemnou ctností.

 

52.
Existuje počátek světa;
lze jej nazvat matkou veškerenstva.

Kdo zná matku,
poznává podle ní i děti.
Kdo zná děti,
přidržuje se podle nich i matky.

Kdo se uzavírá vnějšku
a zamyká brány (svých smyslů),
zůstává do konce života bez pohromy.

Kdo se otevírá vnějšku
a pachtí za svými záležitostmi,
zůstává do konce života bez pomoci.

Vnímat nepatrné znamená být osvícený;
chránit v sobě slabé znamená být silný.

Používejte jeho světla,
obnovujte jeho osvícenost
a neuvedete se do zkázy.

Tomu se říká sledovat věčnost.
 

53.
Kdybych měl byť jen omezené nadání
a kráčel cestou velkého tao,
jediného bych se bál: rozpínavě jednat.

Cesta velkého tao je zcela rovná a prostá,
lidé však volí raději nerovné stezky.

Mít paláce přeplněné nádherou,
ale pole zarostlá býlím
a sýpky zející prázdnotou -
oblékat se v přepychová roucha
a k opasku připínat ostré meče -
žít v nadbytku jídla a pití
uprostřed přepychu a bohatství -
tomu se říká chvástat se lupičstvím !

A to rozhodně není cesta velkého tao !

 

54.
Co je dobře vkořeněno, nedá se vytrhnout.
Co je dobře uchopeno, nemůže se vymknout.
Pak oběti, přinášené předkům syny a vnuky,
mohou trvat bez přestání.

Budeš-li to pěstovat v sobě,
tvá ctnost bude opravdová;
budeš-li to pěstovat v rodině,
tvá ctnost bude hojná;
budeš-li to pěstovat v obci,
tvá ctnost bude oplývající;
budeš-li to pěstovat v zemi,
tvá ctnost bude všeobsáhlá;
budeš-li to pěstovat ve světě,
tvá ctnost bude všepronikající.

Proto: Pohlížej na sebe jako na druhé,
na svou rodinu jako na rodiny druhých,
na svou obec jako na obce druhých,
na svou zemi jako na zemi druhých,
na svou říši jako na říši druhých.

Kterak vím, že takto je tomu na světě ?
Právě na základě tohoto.

 

55.
Kdo v sobě uchovává plnost ctnosti,
je podoben novorozenému děcku:
jedovatý plaz a hmyz ho nezasáhne,
divoká zvěř ho nenapadne,
dravý pták ho neuchvátí.

Ač má kosti slabé a svaly měkké,
jeho stisk je pevný.
Ač nezná spojení dvou pohlaví,
jeho plodivá síla je dokonalá,
neboť obsahuje plnost vitality.
Ač po celý den vzlyká a křičí,
jeho hlas nezhrubne,
neboť obsahuje plnost souladu.

Znát plnost souladu znamená věčnost.
Znát věčnost znamená osvícenost.
Zvyšovat nadměrně svůj život znamená zhoubu.
Podrobovat mysl vášni znamená zvůli.

Co je příliš silné,
počne uvadat a chátrat;
a to je proti tao.
Co je proti tao,
předčasně zaniká.
 

56.
Ten, kdo ví, nemluví;
ten, kdo mluví, neví.

Uzavírat se vnějšku,
zamykat brány (svých smyslů) !

Zmírňovat svou ostrost,
pořádat svůj chaos,
tlumit svou zář,
ztotožňovat se se svým prachem.
To je, co nazývám "tajemství stejnosti".

Proto zde nemůže být přilnulosti -
a tedy ani odcizení;
nemůže zde být ziskuchtivosti -
a tedy ani poškození;
nemůže zde být povyšování -
a tedy ani ponižování.

Proto je to tím nejvzácnějším na světě.

 

 

pokračovanie >>>