Kniha čtvrtá

Friedrich Nietzsche

Radostná věda

PŘEDMLUVA * RÝMOVANÁ PŘEDEHRA * KNIHA PRVNÍ * KNIHA DRUHÁ * KNIHA TŘETÍ * KNIHA ČTVRTÁ * KNIHA PÁTÁ

K novému roku

V tento den si každý dovoluje vyslovit své přání a svou nejmilejší myšlenku: také já chci tedy říct, co si dnes od sebe sama přeji a která myšlenka mi tento rok prolétla srdcem první - která myšlenka má být základem, zárukou a sladkostí celého mého dalšího žití! Chci se stále více učit vidět v nutnosti věcí krásu: - tak budu jedním z těch, kdo činí věci krásnými.

Myšlenka na smrt

Působí mi štěstí, když vidím, že se lidé naprosto nechtějí zabývat myšlenkou na smrt! Rád bych napomohl k tomu, aby se pro ně myšlenka na život stala ještě stokrát hodnotnější.

Architektura poznávajících

Jednou, a pravděpodobně už brzy, bude zapotřebí zamyslet se nad tím, co našim velkým městům nejvíc chybí: tichá a rozlehlá, prostorná místa k přemýšlení, místa s vysokými, dlouhými kolonádami pro špatné nebo příliš slunečné počasí, kam nepronikne hluk vozů a vyvolávačů, a kde by vybranější slušnost měla i kazateli zapovídat modlení nahlas: stavby a prostory, které by jako celek vyjadřovaly vznešenost rozvažování a pobytu v ústraní.

Pominul čas, kdy monopol na přemýšlení vlastnila církev, kdy vita contemplativa musela být vždy nejprve vita religiosa: a vše, co církev postavila, vyjadřuje tuto myšlenku. Nevěděl bych, jak by nás její stavby, i kdyby byly zbaveny svého církevního určení, mohly uspokojit, jako domy boží a okázalá dějiště nadsvětského styku hovoří tyto stavby příliš patetickou a zaujatou řečí, než abychom tu my bezbožní mohli myslet své myšlenky. My chceme sami sebe přesadit v kámen a rostlinu, chceme se procházet v sobě, když kráčíme těmito halami a zahradami.

Přípravní lidé

Vítám každý náznak toho, že se počíná mužnější, válečný věk, jenž vrátí důstojnost především statečnosti! Neboť ten má razit cestu věku ještě vyššímu a shromažďovat síly, jichž takový věk bude mít jednou zapotřebí, - věk, který vnese do poznání heroismus a povede války kvůli myšlenkám a jejich důsledkům. K tomu jsou nyní zapotřebí mnozí přípravní, udatní lidé, kteří však nemohou vyrůst z ničeho - a ani z písku a slizu nynější civilizace a velkoměstského vzdělání: lidé, kteří dokážou být spokojení a stálí, mlčky, osaměle, odhodlaně, v neviditelné činnosti: lidé, kteří mají niterný sklon hledat ve všech věcech to, co je v nich třeba překonat: lidé, jimž je stejně vlastní veselí, trpělivost, prostota a pohrdání velkými ješitnostmi, jako velkorysost ve vítězství a shovívavost vůči drobným ješitnostem všech poražených: lidé s pronikavým a svobodným soudem o všech vítězích a o podílu náhody na každém vítězství a na každé slávě: lidé s vlastními slavnostmi, vlastními všedními dny, vlastním obdobím smutku, lidé zvyklí přikazovat a jistí si svými povely a zároveň ochotní poslouchat tam, kde je třeba, v jednom i druhém stejně hrdí, stejně sloužící své věci: ohroženější lidé, plodnější lidé, šťastnější lidé! Neboť, věřte mi! - tajemství, jak sklidit největší plody a největší požitek z bytí, zní: žít nebezpečně! Stavte svá města na Vesuvu! Vysílejte své lodě na neprozkoumaná moře! Veďte válku se sobě rovnými a se sebou samými! Buďte lupiči a dobyvateli, dokud nebudete moci být panovníky a majiteli, vy poznávající! Záhy pomine čas, kdy vám smělo stačit žít skrytě jako plaší jeleni v lesích! Poznání konečně napřáhne ruku po tom, co mu náleží: - bude chtít panovat a vlastnit, a vy s ním!

Víra v sebe

Jen málo lidí má víru v sebe: - a z tohoto mála ji jedni dostávají darem, jako užitečnou slepotu nebo částečné zatmění ducha - (co by asi spatřili, kdyby dohlédli sami sobě

až na dno!), a druzí si ji musí teprve vydobýt: vše, co učiní dobrého, zdařilého, velkého, je nejprve argumentem proti skeptikovi, který dlí v nich samých: tohoto skeptika je nutno přesvědčovat nebo přemlouvat a k tomu je zapotřebí bezmála génia. Jsou to velcí nespokojenci se sebou samými.

Povznesené nálady

Zdá se mi, že většina lidí vůbec nevěří v povznesené nálady, nanejvýš jde-li o okamžiky, stěží čtvrthodiny, - vyjma ty nemnohé, kteří delší trvání povzneseného citu znají ze zkušenosti. Avšak být dokonce člověkem jednoho povzneseného citu, ztělesněním jednoho jediného velkého naladění - to bylo dosud jen snem a okouzlující možností: dějiny nám zatím neposkytují žádný spolehlivý příklad. Přesto by dějiny mohly jednou plodit i takové lidi - poté, co se vytvoří a ustálí množství příznivých předpokladů, jež nyní nedokáže svést dohromady ani ta nejšťastnější náhoda. Možná, že pro tyto budoucí duše bude běžným stavem právě to, co se v našich duších vynořovalo dosud jen tu a tam jako výjimka, při níž nás mrazilo: neustálý pohyb mezi výšinami a hlubinami a pocit výše a hloubky, stálé "stoupání jako po schodech" a zároveň "spočívání jako v oblacích".

Jednoho je zapotřebí

"Dát styl" svému charakteru - to je velké a vzácné umění! Věnuje se mu ten, kdo přehlédne všechny síly a slabosti, jimiž se vyznačuje jeho povaha, a zapojí se pak do uměleckého plánu, takže každý element vyhlíží jako plod umění a rozumu, a ještě i nedostatek potěší naše oko.

Neboť je zapotřebí jednoho: aby člověk dosáhl spokojenosti se sebou - ať už tím či oním básnictvím nebo uměním: teprve tehdy je na člověka snesitelný pohled! Kdo se sebou není spokojen, je ustavičně připraven se za to mstít: my druzí se staneme jeho oběťmi, třeba jen tím, že budeme muset neustále snášet ošklivý pohled na něj. Neboť pohled na ošklivost činí člověka špatným a nerudným.

Kazatelům morálky

Nechci hlásat žádnou morálku, ale těm, kteří tak činí, dám tuto radu: chcete-li ty nejlepší věci a stavy nakonec připravit o veškerou úctu a cenu, pak je jen dále berte do úst jako dosud! Postavte je na vrchol své morálky a mluvte od rána do večera o štěstí ctnosti, o klidu duše, o spravedlivosti a imanentní odplatě: při takovém počínání se nakonec všechny tyto dobré věci stanou populární a získají na svou stranu křik ulice: pak bude však všechno zlato z jejich povrchu setřeno, a co více: veškeré zlato v nich se promění v olovo. Vpravdě, vy se vyznáte v obráceném umění alchymie, ve znehodnocování nejhodnotnějšího!

Sáhněte jednou na zkoušku po jiném receptu, abyste nedosahovali jako dosud protikladu toho, co hledáte: popírejte ony dobré věci, odejměte jim potlesk luzy a snadnou přístupnost, učiňte je opět skrytými předměty ostychu osamělých duší, říkejte, že morálka je cosi zakázaného!

Možná tak pro ony věci získáte takové lidi, na kterých jedině záleží, myslím lidi heroické. Ale musí tam pak být něco, co vzbuzuje strach a nikoli, jako doposud, ošklivost! Chtělo by se dnes na adresu morálky říci totéž, co říkal mistr Eckhart: Prosím boha, aby mě zbavil boha!

Krátkodobé zvyky

Miluji krátkodobé zvyky a považuji je za nedocenitelné prostředky, jak poznat mnohé věci a stavy, a to až na dno jejich sladkosti a hořkosti.

Moci odporovat

Každý dnes ví, že schopnost snést odpor je známkou vysoké kultury. Někteří dokonce vědí, že vyšší člověk odpor vůči sobě vyžaduje a vyvolává, aby se mu ukázala jeho vlastní, dosud neznámá nespravedlnost. Avšak moci odporovat, získat dobré svědomí při napadání všeho navyklého, tradičního, uctívaného, - to je víc než v obou předchozích případech, to je ono opravdu velké, nové, obdivuhodné v naší kultuře, největší krok osvobozeného ducha: kdo ví toto? -

Blud lidí kontemplativních

Vyšší lidé se od nízkých odlišují tím, že vidí a slyší nevýslovně víc a při vidění a slyšení myslí - a právě tím se liší člověk od zvířete a vyšší zvířata od nižších. Pro toho, kdo vyrůstá do výšin lidství, nabývá svět plnosti; zachytává ho svými háčky stále více zájmů; neustále roste množství jeho vznětů a právě tak množství druhů jeho rozkoší a strastí.

Sebeovládání

Učitelé morálky, kteří člověku jako první a nejvyšší ukládají, aby ovládl sám sebe, vyvolávají u něho zvláštní chorobu: totiž neustálé podráždění při všech přirozených vznětech a sklonech, takřka jakýsi druh svědění. Ať jej od té doby žene, přitahuje, láká, pohání cokoli, zevnitř či zvenčí - vždy se tomuto podrážděnému zdá, že jeho sebeovládání hrozí nebezpečí: nesmí se již svěřit žádnému instinktu, žádnému svobodnému rozletu, nýbrž stojí tu stále s odmítavým gestem, vyzbrojen sám proti sobě, s ostrým a nedůvěřivým pohledem, věčný strážce hradu, v nějž sám sebe proměnil. Ano, může tak být velký! Ale jak nesnesitelný je nyní pro druhé, jak těžký sám pro sebe, jak ochuzený a oddělený od nejkrásnějších nahodilostí duše! Ba od možnosti dalšího poučení! Neboť musíme umět na určitý čas ztratit sami sebe, chceme-li se něčemu přiučit od věcí, jimiž sami nejsme.

Historie každého dne

Jak vypadá historie tvé každodennosti? Pohleď na své zvyklosti, z nichž sestává: jsou výsledkem bezpočtu malých zbabělostí a leností, nebo plodem tvé statečnosti a vynalézavého rozumu? Ať jsou oba případy jakkoli odlišné, nelze vyloučit, že tě lidé zahrnou stejnou chválou a ty jim také vskutku přineseš stejný užitek. Ale s chválou, užitkem a úctyhodností ať se spokojí ten, komu stačí mít dobré svědomí, - avšak nikoli ty, který zkoumáš ledví a máš vědomí o svědomí!

Žádný obraz muk

Udělám totéž co Raffael a nenamaluji už žádný obraz muk. Existuje dost vznešených věcí, než abychom museli vyhledávat vznešenost tam, kde se druží s krutostí; mou ctižádost by navíc vůbec neuspokojovalo, kdybych se chtěl stát sublimním mučitelem.

Ohlédnutí

Vlastní patos každého životního údobí si jen zřídka uvědomujeme jako takový, dokud v tomto údobí žijeme; vždy se domníváme, že je to pro nás jediný právě možný a rozumný stav a rozhodně étos, nikoli patos - abychom hovořili a rozlišovali s Řeky. Pár tónů hudby mi dnes přivolalo vzpomínku na jednu zimu, jeden dům a jeden navýsost poustevnický život a zároveň i pocit, v němž jsem tehdy žil: - myslel jsem si, že tak mohu žít už navždy. Avšak nyní chápu, že to byly veskrze patos a vášeň, věc srovnatelná s touto bolestně zmužilou a útěšnou hudbou, - něco takového nemůže mít člověk celá léta či snad věčnost: stal by se tím pro tuto planetu příliš "nadpozemským".

Co patří k velikosti

Kdo by mohl docílit něčeho velkého, aniž by v sobě cítil sílu a vůli působit velkou bolest? Umět trpět je to nejmenší: v tom dosáhnou často mistrovství i slabé ženy a dokonce otroci. Ale nezahynout vnitřní nouzí a nejistotou, když působíme velké utrpení a slyšíme křik tohoto utrpení - to je velké, to patří k velikosti.

Lékaři duší a bolest

Všichni kazatelé morálky, jakož i všichni teologové, mají jeden společný nešvar: všichni se lidem snaží namluvit, že je to s nimi velmi špatné a že mají zapotřebí tvrdé, definitivní, radikální kúry. A jelikož takovým naukám lidé vždy až příliš horlivě a po celá staletí dopřávali sluchu, nakonec v nich skutečně něco z té pověry, že se jim vede velmi špatně, zůstalo: takže jsou teď opět velice ochotni vzdychat, nenacházet na životě nic dobrého a vyměňovat si zachmuřené pohledy, jako by to sotva bylo k vydržení. Ve skutečnosti jsou si svým životem nespoutaně jisti, zamilovaní do něj a překypují nepředstavitelnými lstmi a obmysly, jak vše nepříjemné zlomit a bolesti a neštěstí ulomit hrot.

Chvála

Myslitel nepotřebuje chválu ani potlesk, za předpokladu ovšem, že si je jist svým vlastním potleskem: toho se však vzdát nemůže. Existují snad lidé, kteří by mohli postrádat i tento a vůbec každý druh chvály? Pochybuji.

Když člověk usoudí ,tak je to správné', když pak učiní závěr ,proto se to musí stát', a potom učiní, co takto poznal jako správné a označil za nutné, - je podstata jeho jednání morální!" Ale příteli, vždyť ty mluvíš o třech jednáních místo o jednom: například i tvé usuzování "tak je to správné" je jednáním, - nemůže už samo usuzování probíhat morálním a nemorálním způsobem? Proč pokládáš toto a právě toto za správné? - "Protože mi to říká mé svědomí; svědomí nikdy nemluví nemorálně, samo teprve přece určuje, co má být morální!" - Ale proč posloucháš řeč svého svědomí? A do jaké míry máš právo považovat takový soud za pravdivý a neklamný? Takováto víra - už nepodléhá žádnému svědomí? Což nevíš nic o intelektuálním svědomí? O svědomí za "svědomím"? Tvůj soud "tak je to správné" má svou prehistorii v tvých pudech, sklonech, antipatiích, zkušenostech a ne-zkušenostech; "jak zde toto svědomí vzniklo?" musíš se ptát a potom ještě: "Co mne vlastně nutí, abych mu věnoval sluch?" Můžeš jeho povel poslechnout jako dobrý voják, jenž slyší rozkaz svého velitele. Nebo jako žena, která miluje toho, kdo rozkazuje. Nebo jako podlézavý zbabělec, který se rozkazujícího bojí. Nebo jako hlupák, který poslouchá, protože nemá co namítnout. Zkrátka, své svědomí můžeš poslechnout tisícerým způsobem. Že však slyšíš tento či onen soud jako řeč svědomí, že tudíž pociťuješ něco jako správné, může mít příčinu v tom, že jsi o sobě nikdy nepřemýšlel a slepě jsi přijímal, co ti bylo od dětství označováno za správné: nebo v tom, že se ti dosud dostávalo chleba a cti díky tomu, co nazýváš svou povinností, - něco ti platí za "správné", protože se ti to zdá tvou "existenční podmínkou" ( a že máš právo na existenci, se ti zdá nesporné!). Pevnost tvého morálního úsudku by přece mohla být důkazem tvé osobní ubohosti, tvé neosobnosti, tvá "morální síla" by mohla mít zdroj ve tvé umíněnosti - nebo ve tvé neschopnosti vidět nové ideály! A stručně řečeno: kdybys jemněji myslel, lépe pozoroval a více se učil, za žádných okolností bys už tuto svou "povinnost" a toto své "svědomí" nenazval povinností a svědomím: poznání způsobu, jak vůbec morální soudy vznikaly, by ti tato patetická slova zprotivilo, - stejně jako ti jsou už protivná jiná patetická slova, například "hřích", "spása duše", "vykoupení".

Je totiž sobectví pociťovat svůj soud jako všeobecný zákon; a je to zaslepené, malicherné a nenáročné sobectví, neboť prozrazuje, že jsi ještě neodhalil sám sebe, nevytvořil sám sobě žádný vlastní, nejvlastnější ideál: - ten by totiž nikdy nemohl být ideálem někoho jiného, natož pak všech, všech! - - Kdo ještě soudí "tak by měl v tomto případě jednat každý", neušel v sebepoznání ani pět kroků: jinak by věděl, že neexistují, ani nemohou existovat stejná jednání.

Ano, přátelé! Je už na čase s odporem odmítnout veškeré morální žvanění jedněch o druhých! Vykonávat morální soud by se mělo příčit našemu vkusu! Přenechme toto žvanění a tento špatný vkus těm, kteří nemají na práci nic než vléci minulost ještě kousek dál časem a kteří sami nikdy nejsou přítomností.

Lakota přírody

Proč byla příroda k člověku tak skoupá, že jej nenechala svítit, jednoho více, druhého méně, podle jeho vnitřní plnosti světla? Proč nejsou velcí lidé při svém vzniku a zániku tak krásně viditelní jako slunce? Oč nedvojznačnější by byl veškerý život mezi lidmi!

Kdo dokáže procítit historii lidí v celku jako svou vlastní historii, vnímá v jakémsi nesmírném zobecnění veškerý zármutek nemocného, jenž myslí na zdraví, starce, jenž myslí na sen mládí, milujícího, jemuž uloupili milenku, mučedníka, jemuž se hroutí ideál, zármutek hrdiny za soumraku po bitvě, která nic nerozhodla, a přece mu způsobila zranění a připravila ho o přítele -; ale nést tuto nesmírnou sumu zármutku všeho druhu, umět ji nést, a přece být stále hrdinou, jenž při rozbřesku druhého dne bitvy zdraví červánky a své štěstí, jako člověk s horizontem mnoha tisíciletí před sebou a za sebou, jako dědic veškeré vznešenosti všeho minulého ducha a dědic zavázaný, jako nejušlechtilejší ze všech dávných šlechticů a zároveň první výhonek nové šlechty, jíž podobnou ještě žádná doba neviděla ani nevysnila: toto vše vzít na svou duši, to nejstarší, nejnovější, ztráty, naděje, zisky, vítězství lidstva: toto vše mít konečně v jedné duši a stlačit v jeden pocit: - z toho by přece muselo vzejít štěstí, jaké člověk dosud nepoznal, - božské štěstí plné moci a lásky, plné slz a smíchu, štěstí, které jako večerní slunce ustavičně rozdává a sype do moře své nevyčerpatelné bohatství a které se jako ono cítí teprve tehdy nejbohatší, když i ten nejchudší rybář vesluje zlatým veslem! Tento božský pocit by se pak nazýval - lidskost!

Chci říci, že svět je pln krásných věcí, a přece je chudý, velice chudý na krásné okamžiky a na odhalení těchto věcí. Ale možná je právě v tom nejsilnější kouzlo života.

Kniha pátá >>>