OČAMI MIZANTROPA

O géniu druhu

       Problém vědomí (správněji: uvědomování si sebe) se nám ukáže teprve tehdy, když začneme chápat, jak dalece se bez vědomí můžeme obejít: a na počátek tohoto pochopení nás nyní staví fyziologie a vývojová teorie živočišných druhů (které potřebovaly tedy plná dvě staletí, aby dohnaly první vlaštovku Liebnizova podezření). Mohli bychom totiž myslet, cítit, chtít, vzpomínat, mohli bychom rovněž jednat v každém smyslu toho slova: a přesto by nám to vše nemuselo vstoupit do vědomí (jak se obrazně říká). Celý život by byl možný, aniž by se viděl jakoby v zrcadle: vždyť se ještě i nyní převažující část života u nás vskutku odehrává bez takového zrcadlení -, a to i našeho myslícího, cítícího, chtějícího života, ať to zní nějakému staršímu filosofovi jakkoli urážlivě.

       K čemu vůbec vědomí, je-li v tom hlavním přebytečné? - Nuže chcete-li dopřát sluchu mé odpovědi na tuto otázku a mé možná přehnané domněnce, zdá se mi, že jemnost a síla vědomí jsou vždy ve vztahu k lidské (nebo zvířecí) schopnosti se sdělovat a tato sdělovací schopnost zase v poměru k potřebě se sdělovat: tu však nechápu tak, jako by právě ten jednotlivec, který je mistrem ve sdělování a ozřejmování svých potřeb, musel být zároveň i ve svých potřebách nejvíce odkázán na druhé. Avšak zdá se mi, že ve vztahu k celým rasám a rodovým liniím tomu tak je: kde nouze a potřeba po dlouhou dobu nutily lidi ke sdělování, k rychlému a přesnému vzájemnému dorozumění, vznikl nakonec nadbytek této síly a umění sdělovat, jakési jmění, jež se pozvolna nahromadilo a nyní čeká na dědice, jenž by je rozhazovačně vydával (-takzvaní umělci jsou těmito dědici, jakož i řečníci, kazatelé, spisovatelé, tedy lidé, kteří přijdou vždy na konci dlouhé linie, pokaždé pozdě narození v nejlepším smyslu slova, a jak řečeno, bytostně rozhazovační).

       Pokud je toto pozorování správné, lze postoupit k domněnce, že vědomí vůbec se vyvinulo jen pod tlakem potřeby se sdělovat, - že bylo od samého počátku nutné a prospěšné jen mezi člověkem a člověkem (obzvlášť mezi poroučejícím a poslouchajícím), a že se vyvinulo také jen vzhledem ke stupni této prospěšnosti. Vědomí je vlastně jen spojovací síť mezi člověkem a člověkem, - jen jako taková síť se muselo vyvinout: poustevnický a divý člověk by je nepotřeboval.

       Že se nám naše činy, myšlenky, pocity, pohyby samy dostávají do vědomí - alespoň jejich část -, je následkem strašlivé, dlouhé, člověka ovládající nutnosti: potřeboval jako nejohroženější zvíře pomoc, ochranu, potřeboval sobě rovné, musel svou nouzi vyjadřovat, umět se dorozumět - a k tomu všemu měl nejprve zapotřebí vědomí, musel tedy sám vědět, co mu chybí, vědět, jak se cítí, vědět, co si myslí. Neboť, opakuji ještě jednou: člověk, jako každý živoucí tvor, myslí neustále, ale neví to, uvědomované myšlení je pouze jeho nejmenší částí, řekněme: nejpovrchnější, nejhorší částí: - neboť jedině toto vědomé myšlení se odbývá ve slovech, to jest ve sdělovacích znacích, čímž se původ vědomí sám odkrývá. Stručně řečeno, vývoj jazyka a vývoj vědomí (nikoli rozumu, nýbrž pouze jeho uvědomování si sebe sama) jdou ruku v ruce.

       Připočtěme k tomu, že mostem mezi člověkem a člověkem není jen řeč, nýbrž i pohled, stisk, gesto, uvědomování si našich vlastních smyslových dojmů, síla fixovat je a postavit jakoby mimo sebe, vzrůstala takovou měrou, jak rostla potřeba zprostředkovat je druhým pomocí znaků. Člověk vynalézající znaky je zároveň člověkem stále přesněji si vědomým sebe sama: teprve jako sociální zvíře se člověk naučil uvědomovat si sám sebe, - a stále ještě to činí, ba stále více. - Jak patrno, má myšlenka je tato: že vědomí nepatří vlastně k individuální existenci člověka, nýbrž spíš k tomu, co je na něm povahy společenské a stádní, že vědomí je, jak z toho vyplývá, jemně vyvinuto také jen ve vztahu ke společenské a stádní prospěšnosti, a že tudíž každý z nás, při nejlepší vůli chápat sám sebe co možná individuálně, znát sama sebe, si přece jen vždy uvědomí právě to, co je na něm ne-individuální, průměrné, že naše myšlenka sama je charakterem vědomí - géniem druhu, jenž v něm poroučí, - ustavičně jakoby majorizována a překládána zpět do stádní perspektivy. Veškeré naše jednání je v podstatě nesrovnatelným způsobem osobní, jedinečné, neomezeně individuální, o tom není pochyb, ale jakmile je přeložíme do vědomí, už se takovým nezdá...

       Toto je vlastní fenomenalismus a perspektivismus, jak mu rozumím já: povaha zvířecího vědomí s sebou nese, že svět, který jsme si schopni uvědomit, je pouze svět povrchů a znaků, svět zobecněný, zjednodušený, - že vše, co se stává vědomým, se právě tím stává plochým, slabým, relativně hloupým, obecným znakem, stádním poznávacím znamením, že s veškerým uvědomováním je spojen zásadní úpadek, faleš, zpovrchnění a generalizace. Nakonec je rostoucí vědomí také nebezpečím, a kdo žije mezi nejuvědomělejšími Evropany, ten dokonce ví, že je to nemoc.

       Nezajímá mě tu, jak správně tušíte, protiklad subjektu a objektu: toto rozlišování přenechám teoretikům poznání, kteří uvízli v tenatech gramatiky (lidové metafyziky). A už vůbec nejde o protiklad věci o sobě a jevu: neboť ani zdaleka nepoznáváme tolik, abychom směli takto rozdělovat. Nemáme totiž žádný orgán pro poznání, pro pravdu: víme (nebo věříme, nebo si namlouváme) právě tolik, kolik může být užitečné v zájmu lidského stáda, druhu: a dokonce i to, co se zde nazývá užitečností, není nakonec než víra, iluze a možná nejosudovější hloupost, která nás jednou zahubí.