Kniha první

Friedrich Nietzsche

Radostná věda

PŘEDMLUVA * RÝMOVANÁ PŘEDEHRA * KNIHA PRVNÍ * KNIHA DRUHÁ * KNIHA TŘETÍ * KNIHA ČTVRTÁ * KNIHA PÁTÁ

Hlasatelé účelu bytí

Ať se dívám na lidi pohledem dobrým či zlým, vždy shledávám, že se věnují jen jednomu úkolu, všichni dohromady a každý zvlášť: konají to, co je na prospěch zachování lidského rodu. A to vpravdě nikoli z pocitu lásky k tomuto rodu, nýbrž prostě proto, že v nich není nic staršího, silnějšího, neúprosnějšího, nepřekonatelnějšího než tento instinkt, - protože právě tento instinkt je podstatou našeho druhu a stáda.

I ten nejškodlivější člověk může být vždy ještě nejprospěšnější, totiž vzhledem k zachování druhu, neboť udržuje sám v sobě či - díky svému působení - v druhých ty pudy, bez nichž by lidstvo dávno ochablo nebo shnilo. Nenávist, škodolibost, chamtivost, panovačnost a co všechno se ještě nazývá zlým: to vše patří k podivuhodné ekonomii zachování druhu, k ekonomii jistě nákladné, rozhazovačné a v celku nanejvýš pošetilé: - která však průkazně náš rod dosud zachovala.

Ani nevím, můj milý spolučlověče a bližní, zdali vůbec můžeš žít v neprospěch druhu, tedy nerozumně a

špatně, to, co snad mohlo druhu škodit, už nejspíš před mnoha tisíciletími vyhynulo a náleží teď k věcem, které nejsou možné již ani u boha. Poddej se svým nejlepším či nejhorším touhám a především: propadni zhoubě! - obojím budeš zřejmě stále ještě nějak podporovat lidstvo a prospívat mu a smíš si v tomto ohledu držet své chvalořečníky - a také posměváčky!

Zatím si komedie bytí ještě neuvědomila sebe samu, zatím je stále ještě doba tragédie, doba morálek a náboženství.

Onen pud, který vládne rovnou měrou v lidech nejvyšších i nejnižších, pud zachování druhu, vyráží

čas od času na povrch v podobě rozumu a vášně ducha, má pak kolem sebe skvělou družinu důvodů a chce vší silou dosáhnout toho, aby se zapomnělo, že je v podstatě pudem, instinktem, pošetilostí, bezdůvodností. Život máme mít v lásce, protože! Člověk má sobě a svému bližnímu prospívat, protože! A jak se ještě všechna tato ,máme' a ,protože' jmenují a v budoucnu mohou jmenovat!

Aby se to, co se děje nutně a vždy, samo od sebe a bez jakéhokoli účelu, jevilo od nynějška jako zaměřené na jistý účel a aby to člověk chápal jako projev rozumu a poslední přikázání, - proto přichází etický učitel, hlasatel účelu bytí, proto vynalézá druhé a jiné bytí a silou své nové mechaniky mění staré nízké bytí od jeho starých nízkých základů. Ano! on za žádnou cenu nechce, abychom se bytí smáli, ani abychom se smáli sobě, - ani jemu, pro něj je jedinec vždy jedincem, něčím prvním a posledním a nesmírným, pro něj není druhu, není součtů, není nul. Jakkoli jsou jeho vynálezy a názory pošetilé a blouznivé, jakkoli zneuznává běh přírody a popírá její podmínky: - a všechny etiky byly dosud natolik pošetilé a nepřirozené, že by každá z nich přivedla lidstvo do záhuby, kdyby je doopravdy ovládla, - přesto pokaždé, když hrdina vstoupil na jeviště, objevilo se cosi nového, úděsný protiklad smíchu, hluboký otřes mnoha jednotlivců při myšlence:

ano, stojí za to žít! ano, stojí za to, abych já žil! - život a já a ty a my všichni jsme zase jednou načas nabyli navzájem na zajímavosti. -

Nelze popřít, že v dlouhodobé perspektivě nad každým z těchto velkých hlasatelů účelu zvítězil smích a rozum a příroda: krátká tragédie se posléze vždy zvrátila a změnila ve věčnou komedii bytí a nespočetné vlny smíchu - řečeno s Aischylem - se musí nakonec převalit i přes největšího z těchto tragédů.

Člověk se pozvolna stal fantastickým zvířetem, jež ke své existenci potřebuje oproti jiným zvířatům ještě jednu základní podmínku: člověk musí čas od času věřit, že ví, proč existuje, jeho druh nemůže prospívat bez periodické důvěry v život! Bez víry v rozumnost života! A vždy znovu bude lidský rod čas od času vyhlašovat: Existuje Něco, čemu se už absolutně nesmíme smát! A nanejvýš opatrný přítel člověka k tomu připojí:

Nejen smích a radostná moudrost, ale i tragično se vší svou vznešenou nerozumností patří k prostředkům a nezbytnostem uchování druhu! - A tudíž! Tudíž! Tudíž! Ach, rozumíte mi, bratři moji? Rozumíte tomuto novému zákonu přílivu a odlivu? I my máme svůj čas!

Intelektuální svědomí

Stále znovu činím tutéž zkušenost a stejně stále se jí vzpírám, nechci uvěřit, přestože si na to lze takřka sáhnout: naprosté většině lidí chybí intelektuální svědomí, ba často jako by se mi zdálo, že s požadavkem takového svědomí je člověk i v nejlidnatějších městech osamělý jak na poušti. Každý se na tebe podívá cizíma očima a dál užívá svých vah, nazývaje jedno dobrým, druhé zlým, nikdo se nezačervená, dáš-li mu znát, že jeho závaží nemají správnou váhu, - a nikoho to ani nepobouří: možná se tvým pochybám vysmějí. Chci tím říci: naprostá většina lidí nepokládá za opovrženíhodné věřit tomu či onomu a také podle toho žít, aniž si předtím uvědomili poslední a nejjistější důvody pro a proti a aniž se aspoň dodatečně snažili takové důvody najít, - a dokonce i nejnadanější mužové a nejušlechtilejší ženy patří k této naprosté většině.

U některých zbožných lidí jsem narazil na nenávist k rozumu a byl jsem jim za to vděčný: tak se alespoň prozradilo špatné intelektuální svědomí!

Ušlechtilí a nízcí

Nízkým povahám se všechny ušlechtilé, velkodušné city jeví jako neúčelné, a proto na prvním místě jako nevěrohodné: mrknou na vás, když něco takového slyší, jako by chtěli říci, ona v tom jistě bude nějaká výhoda, všechno se prohlédnout nedá: podezírají ušlechtilého člověka, že se snaží získat výhodu úskokem. Jestliže se o nepřítomnosti sobeckých úmyslů a ziskuchtivosti přesvědčí naprosto jasně, pak je pro ně takový člověk jakýmsi bláznem: pohrdají jím a jeho radostí a smějí se lesku jeho očí.

Nízká povaha se vyznačuje tím, že má neochvějně na zřeteli svůj prospěch a že je v ní toto účelové a prospěchářské myšlení dokonce silnější než nejsilnější pudy: nenechat se takovými pudy svést k neúčelnému jednání - toť její moudrost a její sebevědomí.

Ve srovnání s ní je vyšší povaha nerozumnější: - neboť člověk šlechetný, velkodušný, obětavý vskutku podléhá svým pudům a ve vrcholných okamžicích jeho rozum odpočívá. Zvíře, které s nasazením vlastního života chrání svá mláďata nebo v období říje následuje samičku třeba i ve smrti, nemyslí na nebezpečenství a smrt, také jeho rozum odpočívá, neboť je zcela opanováno rozkoší z potomstva nebo ze samičky a strachem z pozbytí této rozkoše: je hloupější než jindy, podobno šlechetnému a velkodušnému člověku. U šlechetného člověka dosahují některé pocity rozkoše a odporu takové síly, že k nim intelekt musí mlčet nebo se dát do jejich služby: tehdy stoupne srdce do hlavy a mluví se pak o vášni.

(Tu a tam nastává jistě i opak a jakoby obrácení vášně, například u Fontenella, jemuž kdosi položil jednou ruku na srdce se slovy: Drahý příteli, vy máte mozek i zde.) Nízký člověk pohrdá u vznešeného právě nerozumností či odlišným rozumem vášně, zvlášť když se takový nerozum zaměřuje na objekty, jejichž hodnota připadá nízkému člověku naprosto smyšlená a svévolná.

Jen velmi zřídka si vyšší povaha uchová tolik rozumu, aby všední lidi jako všední chápala a také s nimi tak jednala: většinou se domnívá, že její vášeň vskrytu sdílejí všichni, a je právě v této své víře plna žáru a výmluvnosti. Pokud takoví výjimeční lidé nepociťují samy sebe jako výjimky, jak by mohli kdy rozumět nízkým povahám a správně odhadnout, co je pravidlem! - a tak i oni hovoří o pošetilosti, neúčelnosti a fantazírování lidstva, plni údivu nad tím, jak je svět bláznivý a proč se nechce hlásit k tomu, co nejvíce potřebuje. - Toť věčná nespravedlivost šlechetných.

Co uchovává druh

Lidstvu zatím pomohli nejvíce kupředu duchové vskutku silní a zlí: vždy znovu podněcovali usínající vášně - každá spořádaná společnost vášně ukolébává -, vždy znovu probouzeli smysl pro soupeření, rozpory, rozkoš z nového, odvážného, nevyzkoušeného, nutili lidi stavět mínění proti mínění, vzory proti vzorům. Ponejvíce zbraněmi, porážením hraničních kamenů, porušováním úcty: ale také novými náboženstvími a morálkami!

V každém učiteli a kazateli nového je táž zloba, která je zdrojem špatné pověsti dobyvatele, - i když se projevuje jemněji, neuvádí hned do pohybu svaly, a nezpůsobuje proto pověst tak špatnou! Nové je však za všech okolností zlé, neboť chce dobývat, porážet staré hraniční kameny a staré předměty úcty, a pouze staré je dobré! Dobří lidé jsou v každé době ti, kdo zaorávají staré myšlenky do hloubky a získávají z nich plody, oráči ducha. Ale každá půda se nakonec vyčerpá a vždy znovu musí přijít rádlo zla.

Existuje nyní důkladně scestná morální nauka, jež dochází velkého ohlasu obzvláště v Anglii: podle ní jsou soudy dobré a zlé výsledkem nahromaděných zkušeností o účelném a neúčelném, dobrým podle ní nazýváme, co udržuje druh, zlým pak to, co druhu škodí. Avšak ve skutečnosti jsou zlé pudy právě tak vysoce účelné, pro druh prospěšné a nepostradatelné jako pudy dobré: - jen jejich funkce je odlišná.

Bezpodmínečné povinnosti

Všichni lidé, kteří cítí, že mají zapotřebí těch nejsilnějších slov a zvuků, těch nejvýmluvnějších gest a póz, aby vůbec působili, revoluční politici, socialisté, kazatelé pokání s křesťanstvím i bez něho, jimž všem nestačí mít úspěch jen poloviční: ti všichni mluví o povinnostech, a to vždy o povinnostech s charakterem bezpodmínečnosti bez nich by neměli právo na svůj velký patos: a to oni velmi dobře vědí!

Uchylují se tedy k filosofiím morálky, které káží nějaký kategorický imperativ, nebo přijmou řádný kus náboženství, jak to učinil třeba Mazzini. Jelikož chtějí, aby se jim bezpodmínečně důvěřovalo, potřebují nejprve bezpodmínečně důvěřovat sami sobě, na základě nějakého posledního, nepochybného a o sobě vznešeného přikázání, za jehož služebníky a nástroje by se rádi pokládali a vydávali.

Vědomí

Schopnost vědomí je posledním a nejpozdějším vývojovým článkem organické říše, a tudíž také tím, co je v ní nejméně hotové a nejslabší. Z vědomí pramení nespočetné chyby, které způsobují, že zvíře, člověk hyne dříve, než by bylo nutné, mimo osud, jak praví Homér.

Kdyby nebyl záchovný svazek instinktů tak nesmírně mocný, kdyby nesloužil celku jako regulátor - pak by muselo zvrácené souzení a fantazírování s otevřenýma očima, povrchnost a lehkověrnost, zkrátka právě vědomí přivést lidstvo do záhuby: či spíše - bez onoho svazku by už lidstva dávno nebylo! Dokud není určitá funkce dotvořená a zralá, představuje pro organismus nebezpečí: je jen dobré, je-li tak dlouho pořádně tyranizována!

Takže vědomí je řádně tyranizováno - a v neposlední řadě tím, že jsme na ně hrdi! Myslíme si, že tady je jádro člověka, to, co trvá, co je věčné, poslední, nejpůvodnější! Pokládáme vědomí za pevně danou veličinu! Popíráme jeho růst, jeho intermitence! Chápeme je jako jednotu organismu! - Toto směšné přeceňování a nepochopení vědomí má jeden velmi pozitivní důsledek: zabránilo se tím totiž jeho překotnému utváření.

Jelikož se lidé domnívali, že vědomí už mají, nesnažili se příliš, aby ho dosáhli - a ani dnes tomu ještě není jinak! Stále ještě to je úplně nový a lidskému oku právě až nyní se vynořující, zatím stěží rozeznatelný úkol - přivtělit si vědění a učinit je instinktivním, úkol, který vidí jen ti, kdo pochopili, že doposud jsme si přivtělili jen své omyly a že veškeré naše vědomí se vztahuje k omylům!

O cíli vědy

Jakže? Posledním cílem vědy má být, aby člověku připravila co možná nejvíce libosti a co možná nejméně nelibosti? Co kdyby však libost a nelibost spolu byly svázány tak, že ten, kdo chce mít co nejvíce jedné, musí mít také co nejvíce té druhé, - a kdo chce poznat nebeský jásot, musí být připraven i na sklíčenost k smrti? A tak tomu zřejmě je!

Stoikové alespoň věřili, že se tak věci mají, a byli zcela důslední, když toužili po co nejmenší libosti, aby se od života dočkali co nejméně nelibosti. (Když razili heslo ctnostný je nejšťastnější, měli v něm jak vývěsní štít své školy pro široké masy, tak kasuistickou subtilnost pro subtilní.) I dnes stojíte před volbou: buď co nejméně nelibosti, krátce bezbolestnost - a v zásadě by poctiví socialisté a politikové všech stran neměli svým lidem slibovat více, - nebo co možná nejvíce nelibosti jako cenu za rostoucí hojnost vytříbených a dosud zřídka zakoušených rozkoší a radostí!

Rozhodnete-li se pro to první, chcete-li tedy potlačit a zmírnit lidskou bolest, musíte pak potlačit a zmenšit i lidskou schopnost radosti. A vědou lze vskutku podporovat jeden i druhý cíl! Možná je zatím věda známější díky své schopnosti zbavit člověka jeho radostí a učinit ho chladnějším, sošnějším, stoičtějším. Ale mohla by být ještě objevena i jako velká nositelka bolesti! - A pak by se možná zároveň ukázala i její opačná síla, její nesmírná schopnost rozsvěcet nové hvězdné světy radosti!

K učení o pocitu moci

Prospíváním a ubližováním uplatňujeme svou moc nad druhými - a nic jiného při tom nechceme! Ubližováním ji uplatňujeme vůči těm, jimž ji musíme dát teprve pocítit: neboť bolest je zde mnohem citelnějším prostředkem než rozkoš: - bolest se vždy táže po příčině, zatímco rozkoš má sklon zastavit se u sebe a neohlížet se zpět.

Dobrodiním a přízní uplatňujeme svou moc vůči těm, kteří jsou na nás už nějakým způsobem závislí (to jest, jsou zvyklí myslet na nás jako na svou příčinu), chceme rozšiřovat jejich moc, protože tak rozšiřujeme svou vlastní, anebo jim chceme ukázat, jak je výhodné být v naší moci - tak budou se svou situací spokojenější a proti nepřátelům naší moci nepřátelštější a bojovnější.

Zda při prokazování dobrodiní nebo při ubližování přinášíme oběti, nemění výslednou hodnotu našeho jednání, dokonce i když nasadíme život, jako mučedník pro svou církev, je to oběť přinesená naší touze po moci, nebo za účelem udržení našeho pocitu moci.

Cítí-li zde někdo "jsem majitelem pravdy" - kolika majetku se nevzdá, aby zachránil tento pocit! Co všechno nehodí přes palubu, aby se udržel nahoře, - to jest nad druhými, jimž se pravdy nedostává! Stav, ve kterém ubližujeme, je jistě málokdy tak příjemný, tak nezkaleně příjemný, jako ten, v němž někomu prospíváme - je to znamení, že nám moc ještě chybí, nebo se tak prokazuje nevole nad touto chudobou, nese to s sebou nová nebezpečí a nové nejistoty pro náš již nabytý majetek moci a náš obzor se kalí vyhlídkou na pomstu, výsměch, trest, neúspěch.

Záleží na tom, jak je kdo zvyklý svůj život kořenit, je věcí vkusu, chceme-li zvětšovat svou moc raději pomalu nebo náhle, jistě nebo nebezpečně a riskantně, - člověk hledá to či ono koření vždy podle svého temperamentu. Snadná kořist je hrdé povaze čímsi opovrženíhodným, takové povahy se cítí dobře teprve při pohledu na nepokořené lidi, kteří by se mohli stát jejich nepřáteli, a také při pohledu na všechny těžko dostupné statky, vůči trpícímu jsou často tvrdí, neboť ten jejich úsilí a pýchy není hoden, - s tím větší úctou se však chovají vůči sobě rovným, s nimiž bojovat a zápasit by bylo rozhodně ctí, kdyby se k tomu měla někdy naskytnout příležitost. Vlivem dobrého pocitu této perspektivy si lidé rytířské kasty zvykli ve vzájemném styku na vybranou zdvořilost.

Soucit je nejpříjemnějším pocitem pro ty, kdo jsou málo hrdí a nemají vyhlídek na velkolepé dobývání: pro ně je snadná kořist - a tou je každý trpící - něčím úchvatným. Soucit je proslulou ctností lehkých děv.

Co všechno se nazývá láskou

Chtivost a láska: jak rozdílné pocity v nás probouzí každé z těchto slov! - a přece by mohlo jít o týž pud, jen dvakrát pojmenovaný, v prvním případě pejorativně ze stanoviska těch, kteří již mají, v nichž se pud poněkud zklidnil a kteří se teď o svoje jmění strachují, v druhém případě je pojmenován ze stanoviska neuspokojených, žíznících, a tudíž vynášen jakožto dobrý.

Naše láska k bližnímu - není to honba za novým vlastnictvím? A právě tak naše láska k vědění, pravdě a vůbec celá ta honba za novinkami?

Vše, co je staré a čím jsme si jisti, se nám postupně omrzí a my opět napřahujeme ruce, ani ta nejkrásnější krajina, v níž žijeme tři měsíce, si už nemůže být jista naší láskou, a naši chtivost láká nějaké vzdálené pobřeží: vlastnictví se většinou vlastněním zmenšuje. Naše radost z nás samých se chce udržet tak, že znovu a znovu proměňuje něco nového v nás samé, - a právě to znamená vlastnění.

Být syt svého vlastnictví znamená: být syt sebe sama. (Je možné trpět i přebytkem - rovněž touha odhazovat či rozdávat může se ozdobit čestným jménem láska.)

Vidíme-li, jak někdo trpí, rádi využijeme nabízenou příležitost se ho zmocnit, tak jedná například soucitný dobrodinec, i on nazývá probuzenou žádost po novém majetku láskou, a pociťuje přitom rozkoš, jako by mu kynul nějaký nový zisk. Nejzřetelněji se však projevuje jako touha po vlastnictví láska mezi pohlavími: milující člověk chce vytouženou bytost vlastnit bezpodmínečně a výlučně, chce mít stejně bezvýhradnou moc nad její duší i nad jejím tělem, chce být milován jediný a přebývat a panovat v druhé duši jako to vůbec nejvyšší a nejžádoucnější.

Uvážíme-li, že toto vše neznamená nic jiného než upřít veškerému ostatnímu světu drahocenný statek, štěstí a slast: uvážíme-li, že milující hodlá ochudit všechny ostatní uchazeče a že by se chtěl stát drakem střežícím svůj zlatý poklad, jako ten nejbezohlednější a nejsobečtější ze všech dobyvatelů a kořistníků: uvážíme-li konečně, že milujícímu samému připadá celý ostatní svět nudný, bezbarvý, bezcenný a že je ochoten přinést každou oběť, narušit každý řád, potlačit každý zájem: musíme se opravdu divit, že tato divoká chtivost a nespravedlivost lásky mezi pohlavími byla po všechny věky tak opěvána a uctívána, ba že byl z této lásky dokonce odvozen pojem lásky jako protiklad egoismu, zatímco ona je snad tím nejpokrytějším výrazem egoismu.

Takový úzus zjevně zavedli nemajetní a toužící, - za všech dob zřejmě velmi početní. Lidé, jimž bylo na tomto poli dopřáno mnoho majetku a nasycení, utrousili snad tu a tam slůvko o běsnícím démonu, jako onen lásky nejvíce hodný a nejmilovanější Athéňan, Sofoklés: ale Erós se takovým rouhačům pokaždé jen smál, - byli to vždy právě jeho největší miláčci. - Občas se na zemi přece jen objeví jakési pokračování lásky, při němž ona chtivá tužba dvou osob po sobě navzájem ustoupí nové žádosti a chtivosti, totiž společnému vyššímu prahnutí po ideálu, který stojí nad nimi: ale kdo tuto lásku zná? Kdo ji zažil? Její pravé jméno je přátelství.

Z dálky

Tato hora propůjčuje celé krajině, jíž dominuje, po všech stránkách zvláštní půvab a význam: když si to řekneme po sté, jsme vůči ní naplněni tak nerozumnou vděčností, že se domníváme, že ona, dárkyně tohoto půvabu, musí být sama tím nejpůvabnějším z celého kraje - a tak na ni vystoupíme a jsme zklamáni. Náhle je hora sama i celá krajina kolem nás a pod námi jakoby veškerého kouzla zbavena, zapomněli jsme, že mnohá velikost, stejně jako mnohé dobro, chce být viděna jen z určité distance, a rozhodně zdola, nikoli shora, - jedině tak působí.

Možná znáš lidi ve své blízkosti, kteří sami na sebe mohou pohlížet jen z určité dálky, aby si připadali vůbec snesitelní nebo přitažliví a silní, od poznání sebe samých je třeba je odrazovat.

O lávce

Ve styku s osobami, které se stydí za své city, se člověk musí umět přetvařovat, pociťují prudkou nenávist vůči tomu, kdo je přistihne při něžném, nadšeném či vzedmutém citu, jako kdyby zahlédl jejich tajemství. Chceme-li jim v takových okamžicích pomoci, měli bychom je rozesmát nebo říci nějakou chladnou, žertovnou zlomyslnost - jejich cit při tom ztuhne a oni se opět ovládnou. Předkládám tu však poučení před příběhem. - Byli jsme si jednou v životě tak blízcí, že se zdálo, jako by našemu přátelství a bratrství už nic nepřekáželo, a ležela mezi námi už jen krátká lávka. Právě když ses na ni chystal vstoupit, zeptal jsem se tě: Chceš ke mně přes tu lávku? - Ale tu jsi už nechtěl, a když jsem prosil ještě jednou, mlčel jsi. Od té doby byly mezi nás vrženy hory a dravé proudy a vůbec vše, co dělí a odcizuje, a i kdybychom k sobě chtěli, už bychom nemohli!

Vzpomeneš-li si však nyní na tu krátkou lávku, pak nemáš slov, - jen vzlyky a údiv.

Motivovat svou nouzi

Z chudé ctnosti nemůžeme ovšem žádným trikem udělat bohatou a překypující, leč můžeme její nouzi krásně vyložit jako nutnost, takže nám pohled na ni už nepůsobí bolest a my se kvůli ní nemusíme tvářit na osud vyčítavě. Tak postupuje chytrý zahradník, který slabý pramínek ve své zahradě vloží do rukou nymfě, a tím nouzi motivuje: a kdo by neměl jako on zapotřebí nymf!

Antická hrdost

Chybí nám antický odstín vznešenosti, protože našemu citu chybí antický otrok. Řek urozeného původu nalézal mezi svou výší a onou poslední nízkostí tolik mezistupňů a tak nesmírnou vzdálenost, že na otroka stěží dohlédl: dokonce ani Platón jej už úplně neviděl. Jinak je tomu s námi, kteří jsme již přivykli učení o rovnosti lidí, byť nikoli rovnosti samé. Bytost, jež nemůže rozhodovat o sobě samé a nemá volný čas, - to není pro náš zrak ještě nic opovrženíhodného, možná je příliš mnoho takového otroctví v každém z nás v souladu s podmínkami našeho společenského řádu a naší činnosti, které se od základů liší od řádu a činnosti starých Řeků. Řecký filosof procházel životem s tajným pocitem, že existuje mnohem více otroků, než se obecně míní - totiž, že otrokem je každý, kdo není filosofem, překypoval hrdostí, když uvážil, že k těmto jeho otrokům patří i ti nejmocnější pod sluncem. Také tato hrdost je nám cizí a nedostupná, dokonce ani v příměru nemá pro nás slovo otrok svou plnou sílu.

Zlo

Zkoumejte život těch nejlepších a neplodnějších lidí i národů a ptejte se, zda strom, který má hrdě růst do výše, může postrádat nečas a bouři: zda vnější nepřízeň a odpor, některé druhy nenávisti, žárlivosti, svéhlavosti, nedůvěry, tvrdosti, chtivosti a násilí nepatří k prospěšným podmínkám, bez nichž by velký růst i ve ctnosti byl sotva možný? Jed, který slabší povahu zahubí, je pro silného posilou - a ten mu také neříká jed.

Důstojnost pošetilosti

Ještě několik tisíciletí ve dráze posledního století! - a ve všem, co člověk koná, se stane zjevnou nejvyšší chytrost: ale právě tím přijde chytrost o veškerou svou důstojnost. Být chytrý bude pak sice nutné, ale zároveň tak obyčejné a nízké, že citlivější vkus bude tuto nutnost pociťovat jako nízkost. A právě tak jako by tyranie pravdy a vědy dokázala vysoko vystupňovat cenu lži, mohla by tyranie chytrosti vyprovokovat novou odrůdu ušlechtilosti. Být ušlechtilý by pak možná znamenalo: mít v hlavě pošetilosti.

Hlasatelům nezištnosti

Ctnosti člověka nazýváme dobrými nikoli vzhledem k účinkům, které mají pro něj samotného, nýbrž vzhledem k účinkům, jež od nich očekáváme pro sebe a pro společnost: - lidé byli odedávna při chválení ctností velice málo "nezištní", velice málo "nesobečtí"!

Výchova postupuje vesměs takto: snaží se jednotlivce přimět řadou svodů a výhod k takovému způsobu myšlení a jednání, který - jakmile se stane zvykem, pudem a vášní - vládne v jednotlivci a nad ním proti jeho nejvlastnějšímu prospěchu, ale "ke všeobecnému blahu". Jak často jsem svědkem toho, že zaslepená píle dopomáhá sice k bohatství a cti, ale zároveň zbavuje orgány jemnosti, díky níž lze vůbec mít z bohatství a cti požitek, a také toho, že onen hlavní prostředek proti nudě a vášním současně otupuje smysly a činí ducha necitlivým vůči novým vznětům. (Nejpilnější ze všech věků - ten náš - nedokáže z množství své píle a svých peněz udělat nic než zase jenom nové peníze a novou píli: vydávat vyžaduje totiž víc génia než získávat! - Nuže, budeme mít své "vnuky"!) Má-li výchova úspěch, pak je každá jednotlivcova ctnost veřejným prospěchem a soukromou nevýhodou, poškozením vzhledem k nejvyššímu soukromému cíli, - pravděpodobně jedním z druhů duchovně-smyslového zakrnění, nebo dokonce předčasným zánikem: přezkoumejme postupně z tohoto hlediska ctnost poslušnosti, cudnosti, zbožné úcty, spravedlivosti. Chvála nezištného, obětavého, ctnostného - tedy toho, kdo nevynakládá svou sílu a svůj rozum cele na své zachování, rozvíjení, povznesení, posílení a rozšíření moci, nýbrž žije ve vztahu k sobě skromně a bezmyšlenkovitě, ba možná i lhostejně či ironicky, - tato chvála rozhodně nevytryskla z ducha nezištnosti! Náš "bližní" chválí nezištnost, protože skrze ni získává výhody! Kdyby náš bližní sám uvažoval "nezištně", pak by ono vydávání síly, ono poškozování ve svůj prospěch odmítl, působil by proti vzniku takových sklonů, a především by svou nezištnost projevil právě tím, že by je nenazýval dobrými! - Zde je naznačen základní rozpor morálky, které se právě nyní dostává velkého uznání: motivy této morálky jsou v rozporu s jejím principem! To, čím se chce tato morálka dokázat, sama vyvrací svým morálním kritériem!

Známky úpadku

Všimněme si některých známek těch stavů společnosti, jež jsou čas od času nezbytné a bývají označovány slovem "úpadek". Začne-li někde společnost upadat, převládne pestrá paleta pověr a dosavadní všeobecná víra národa ztratí barvu i moc: pověra je totiž postoj svobodného ducha druhého řádu - kdo se jí oddá, volí jisté, jemu samému vyhovující formy a formule a přiznává si právo volby. Pověrčivý je ve srovnání se zbožným vždy mnohem více "osobou" a pověrčivá společnost bude taková, v níž už nalezneme mnoho individuí a také potěšení z individuality. Z tohoto hlediska se pověra jeví vůči víře vždy jako pokrok a jako znamení toho, že se intelekt stává nezávislejším a domáhá se svého práva. Na úpadek pak naříkají vyznavači starého náboženství a staré zbožnosti, - oni také doposud určovali jazykový úzus a dokonce i u těch nejsvobodnějších duchů pověru zle pomluvili. Musíme pochopit, že pověra je symptomem osvícenosti. - Za druhé je společnost, v níž se rozmáhá úpadek, obviňována z ochablosti: a vskutku, válka a potěšení z války v ní pozbývá na ceně, zatímco životní pohodlí je vyhledáváno stejně náruživě jako kdysi válečnické a gymnastické pocty. Ale obvykle přehlížíme, že ona stará energie a vášeň lidu, která nalézala tak skvělý projev ve válce a bojových hrách, se dnes proměnila v nespočetné soukromé vášně a stala se jen méně zjevnou; ano, možná je za stavů "úpadku" moc a síla právě spotřebovávané energie lidu větší než kdy jindy a individuum ji vydává tak marnotratně, jak dříve nemohlo, - nebylo na to tehdy ještě dosti bohaté! A tak jsou to právě časy "ochablosti", kdy tragédie kráčí domy a uličkami, kdy se rodí velká láska a velká nenávist a plamen poznání oslnivě vyšlehuje k nebesům. - Za třetí se o takových časech úpadku říkává, jakoby na odškodněnou za obvinění z pověry a ochablosti, že jsou mírnější a že teď ve srovnání se starším a silnějším obdobím víry výrazně ubývá krutosti. Ale ani s touto chválou nemohu souhlasit, stejně jako s oněmi výtkami: připouštím jen tolik, že se krutost dnes zjemňuje a že její starší formy už neodpovídají vkusu; ale zraňování a mučení slovem i pohledem dosahuje v čase úpadku nejvyšší dokonalosti, - teprve teď vzniká zlovůle a potěšení ze zla. Lidé úpadku jsou vtipní a pomlouvační; vědí, že jsou i jiné druhy vraždy než dýkou a přepadením, - vědí také, že se věří všemu, co bylo pochváleno. - Za čtvrté: když "upadají mravy", vynořují se nejprve ty bytosti, které nazýváme tyrany: jsou to předchůdci a jakoby první raná individua. Ještě krátká chvíle: a tento plod plodů visí zralý a žlutý na stromě společenství, - a jen kvůli těmto plodům vyrostl tento strom! Jakmile úpadek dosáhne svého vrcholu a zápas všech druhů tyranů rovněž, objeví se vždy césar, tyran závěrečný, který ukončí znavené zápolení o samovládu, nechávaje únavu pracovat pro sebe. Za jeho doby je obvykle individuum nejzralejší, a "kultura" tudíž nejvyšší a nejplodnější, ale nikoli kvůli němu a díky němu: ačkoli vrcholní představitelé kultury svému césarovi s oblibou pochlebují tím, že se vydávají za jeho dílo. Pravda však je, že potřebují klid zvenčí, poněvadž mají vlastní neklid a práci v sobě. V těchto dobách kvete také úplatnost a zrádnost: neboť láska k právě objevenému egu je teď daleko mocnější než láska ke staré, opotřebované, mluvením rozmělněné "vlasti".

Tyran nebo césar chápe právo individua i s jeho výstřelky a má zájem přimlouvat se za smělejší soukromou morálku a sám jí vycházet vstříc.

Odříkavý

Co dělá odříkavý člověk? Usiluje o vyšší svět, chce dolétnout dále a výše než všichni lidé přitakaví, - odhazuje mnoho věcí, jež by ztížily jeho let, a je mezi tím leccos, co pro něj není bezcenné, co mu není nemilé: obětuje to své touze po výšinách. A právě toto obětování a odhazování je jediné, co je na něm vidět: podle toho byl nazván odříkavým, a jako takový stojí před námi, zahalen ve svou kápi, jako duše žíněné košile. S tímto dojmem, jímž na nás působí, je však velmi spokojen: chce před námi totiž skrýt svou žádost, svou pýchu, svůj úmysl vyletět nad nás. - Ano! Je chytřejší, než jsme mysleli, a tak zdvořilý vůči nám - tenhle přitakávač! Neboť je jím stejně jako my, i ve svém odříkání.

Komedianství slavných

Slavní mužové, kteří svou slávu potřebují, jako například všichni politikové, si už své spojence a přátele nikdy nevybírají bez postranních myšlenek: od jednoho chtějí kousek lesku a odlesku jeho ctnosti, od druhého zastrašující působení jistých pochybných vlastností, jimiž je každému znám, dalšímu ukradnou pověst jeho zahalečství, jeho vylehávání na slunci, protože jejich vlastním účelům vyhovuje, aby občas platili za nepozorné a líné: - tím se zakryje, že sedí na číhané.

Historia abscondita

Každý velký člověk má sílu, která působí i zpět: celá historie je kvůli němu opět kladena na váhy a tisícero tajemství minulosti vylézá ze svých skrýší - hřát se v jeho slunci. Vůbec se nedá dohlédnout, co všechno ještě bude jednou historií. Možná je minulost stále ještě v podstatě neobjevena! Je zapotřebí ještě tolika zpětně působících sil!

Změněný vkus

Změna všeobecného vkusu je důležitější než změna názorů; názory se vším dokazováním, vyvracením a celou intelektuální maškarádou jsou jen symptomy změněného vkusu a rozhodně nejsou tím, zač jsou ještě tak často považovány, jeho příčinami.

O nedostatku vznešené formy

Vojáci a vojevůdci se k sobě stále ještě chovají mnohem lépe než dělníci a zaměstnavatelé. Přinejmenším prozatím jakákoli vojensky založená kultura výrazně převyšuje celou takzvanou kulturu industriální: ta je ve své nynější podobě vůbec nejnižší formou bytí, jaká doposud existovala. Zde působí prostě zákon nouze: člověk chce žít a musí se prodávat, ale pohrdá tím, kdo této nouze využívá a dělníka si kupuje. Je zvláštní, že podřídit se mocným, strach nahánějícím, ano strašlivým osobám, tyranům a vojevůdcům není zdaleka tak trapné jako podřizovat se neznámým a nezajímavým osobám, jakými jsou všechny veličiny průmyslu: v zaměstnavateli vidí dělník obvykle jen lstivého, vysávajícího, s veškerou nouzí spekulujícího lidského psa, jehož jméno, podoba, mravy a pověst mu jsou naprosto lhostejné. Fabrikantům a obchodním velkopodnikatelům zřejmě doposud příliš chyběly všechny formy a znaky vyšší rasy, jimiž se osoby teprve stávají zajímavými; kdyby se v jejich pohledu a gestu zračila vznešenost rodové šlechty, nevznikl by možná masový socialismus. Neboť masy jsou v podstatě svolné k otroctví všeho druhu, za předpokladu, že vyšší člověk nad nimi se jako vyšší, jako k rozkazování zrozený neustále legitimuje - vznešenou formou! I ten nejprostší muž cítí, že vznešenost nelze improvizovat a že v ní má ctít plod dlouhých časů, - avšak nepřítomnost vyšší formy a pověstná vulgárnost fabrikantů s rudýma, tučnýma rukama jej přivádějí na myšlenku, že zde jednoho nad druhého pozvedla jen náhoda a štěstí: nuže dobrá, uzavírá pro sebe, zkusme také my jednou náhodu a štěstí! Hoďme jednou kostky! - a socialismus začíná.

Co se však týče nouze duševní, u každého člověka nyní zkoumám, zda ji zná ze zkušenosti nebo z popisu; zda přece jen ještě nepovažuje za nutné tuto znalost předstírat, snad jako známku lepšího vzdělání, nebo zda na velké duševní bolesti v hloubi své duše vůbec nevěří a při zmínce o nich se mu vede podobně jako při řeči o velkém tělesném utrpení: vybaví se mu při ní jeho bolesti zubů nebo žaludku. Zdá se mi, že právě tak tomu dnes u většiny lidí vskutku jest. Obecný nezvyk na bolest obojí podoby a vzácnost pohledu na trpícího má však jeden důležitý důsledek: člověk dnes bolest nenávidí mnohem víc než dřívější lidé a mnohem hůř než kdy jindy ji pomlouvá, ano, existence bolesti už v podobě myšlenky je pro něho stěží snesitelná a předkládá ji celku bytí jako věc svědomí a výčitku. Vynoří-li se pesimistické filosofie, rozhodně to není příznak velkých a strašlivých stavů nouze; tyto otazníky nad hodnotou veškerého života vznikají v dobách, kdy velmi zjemnělé a usnadněné bytí pokládá už i nevyhnutelné komáří štípance na duši a na těle za příliš krvavé a zhoubné a z nedostatku skutečných zkušeností s bolestí by rádo, kdyby už mučivé obecné představy platily za utrpení nejvyššího řádu.

Argument osamocení

Výčitka svědomí je i u nejsvědomitějšího člověka slabá oproti pocitu: "To a ono je proti dobrému mravu tvé společnosti." Chladného pohledu či úšklebku těch, mezi nimiž a pro něž je člověk vychován, se ještě i ten nejsilnější obává. Čeho se tu vlastně obáváme? Osamocení! jakožto argumentu, který přemůže i nejlepší argumenty pro nějakou osobu či věc! - Tak z nás promlouvá instinkt stáda.

Kde začíná dobro

Kde slabý zrak už nedokáže pro přílišnou sublimnost rozeznat zlý pud jako takový, tam člověk klade říši dobra, a pocit, že nyní vstupuje do říše dobra, v něm probouzí zároveň všechny pudy, které byly zlými pudy ohroženy a omezeny, jako je pocit jistoty, pohody, blahovůle. Takže: čím tupější je oko, tím dále sahá dobro! Odtud to věčné veselí prostého lidu a dětí! Odtud zachmuřenost a špatnému svědomí podobný zármutek velkých myslitelů!

Žádost po utrpení

Když pomyslím na žádost po nějaké činnosti, jež neustále lechtá a popichuje miliony mladých Evropanů, kteří nemohou snést celou tu nudu ani samy sebe, pak chápu, že musí být žádostivi utrpení, aby ve svém utrpení nalezli věrohodný důvod k činnosti, k činu. Nouze je nutná! Odtud ten pokřik politiků, odtud to množství nepravdivých, vymyšlených, přehnaných "stavů nouze" všech možných tříd a slepá ochota v ně věřit. Tito mladí lidé vyžadují, aby zvenčí přišlo nebo se ukázalo - nikoli snad štěstí - ale neštěstí; a jejich fantazie se už předem zaměstnává tím, jak z něj uhníst nestvůru, aby mohli posléze s tímto strašidlem bojovat.

Kniha druhá >>>