OČAMI MIZANTROPA

Radostná věda

 

 

 

PŘEDMLUVA  *  RÝMOVANÁ PŘEDEHRA  *  KNIHA PRVNÍ  *  KNIHA DRUHÁ  *  KNIHA TŘETÍ  *  KNIHA ČTVRTÁ  *  KNIHA PÁTÁ

 

 

KNIHA TŘETÍ

 

 

 

Nové boje

 

       Po Buddhově smrti ještě po staletí ukazovali v jedné jeskyni jeho stín, - strašlivý, příšerný stín. Bůh je mrtev: ale jak je mezi lidmi zvykem, budou snad ještě po tisíciletí existovat jeskyně, kde bude ukazován jeho stín. - A my - my musíme zvítězit ještě i nad jeho stínem!

 

 

Původ poznání

 

       Intelekt plodil po nesmírně dlouhá období pouze omyly; některé z nich se ukázaly jako užitečné a uchovávající druh: kdo na ně narazil nebo je zdědil, vedl svůj boj o sebe a o potomky s větším štěstím.

 

       Od té doby nebyla mocí už jen víra a přesvědčení, nýbrž také zkouška, negace, nedůvěra, odporování; všechny "zlé" instinkty byly podřízeny poznání, postaveny do jeho služeb a dostalo se jim lesku něčeho povoleného, ctěného, prospěšného a nakonec získaly i pohled a nevinnost dobrého. Poznání se tudíž stalo částí života samého a jakožto život pak mocností, jež neustále roste: až na sebe konečně narazily poznatky a ony prastaré základní omyly, obojí jako život, obojí jako moc, obojí v témže člověku. Myslitel: to je nyní bytost, v níž pud k pravdě a ony život uchovávající omyly bojují svůj první boj, poté, co i pud k pravdě dokázal, že je mocí život uchovávající. Vzhledem k důležitosti tohoto boje je vše ostatní lhostejné: zde je postavena poslední otázka po podmínce života a podniknut první pokus odpovědět na tuto otázku experimentem. Nakolik snese pravda, abychom si ji přivtělili? - to je ta otázka, to je ten experiment.

 

       O sobě vzato je už každý vysoký stupeň opatrnosti při usuzování, každý skeptický sklon velkým nebezpečím pro život. Nezachovaly by se žádné živé bytosti, kdyby nebyl mimořádně silně vypěstován sklon opačný - raději přitakat než se zdržet soudu, raději se mýlit a básnit než vyčkávat, raději souhlasit než popírat, raději soudit než být spravedlivý.

 

 

Stádní instinkt

 

       Kdekoli se setkáme s morálkou, nacházíme hodnocení a odstupňování lidských pudů a činů. Tato hodnocení a odstupňování vyjadřují vždy potřeby obce a stáda: to, co jim vyhovuje na prvním místě - a na druhém a na třetím -, to je také nejvyšším měřítkem hodnoty u všech jednotlivců.

 

       Morálnost je stádní instinkt v jednotlivci.

 

       Bůh je mrtev! Bůh zůstane mrtev! A my jsme ho zabili! Čím se utěšíme, my vrazi všech vrahů? To nejsvětější a nejmocnější, co svět doposud měl, vykrvácelo pod našimi noži, - kdo z nás tuto krev smyje? Jakou vodou bychom se mohli očistit? Jaké slavnosti pokání, jaké posvátné hry budeme muset vynalézt? Není na nás velikost tohoto činu příliš velká? Nemusíme se sami stát bohy, jen abychom jej byli hodni? Ještě nikdy nebylo většího činu, - a kdokoli se zrodí po nás, patří kvůli tomuto činu do vyšších dějin, než byly celé dějiny dosavadní!" - Zde se pomatenec odmlčel a pohlédl opět na své posluchače: i oni mlčeli a hleděli na něho s údivem. Nakonec mrštil svou svítilnou o zem, takže se roztříštila a zhasla. "Přicházím příliš brzy," řekl potom, "ještě nenastal můj čas. Tato nesmírná událost je ještě na cestě a putuje, ještě nepronikla až k uším lidí. Blesk a hrom potřebují čas, světlo hvězd potřebuje čas, činy potřebují čas, i poté, co jsou vykonány, aby byly viděny a slyšeny. Tento čin je pro ně stále ještě vzdálenější než nejvzdálenější souhvězdí, - a přece je to jejich čin!" - Vypravuje se ještě, že pomatenec téhož dne vnikl do různých kostelů a zpíval v nich své Requiem aeternam deo. Když ho vyvedli a vyslýchali, odpovídal stále jen toto: "Čím jsou ještě tyto kostely, ne-li hrobkami a náhrobky boha?" -

 

 

Hodnota modlitby

 

       Modlitba byla vynalezena pro lidi, které vlastně nikdy nenapadají žádné myšlenky a kteří neznají povznesení duše nebo si jej nevšimnou: co si mají počít na svatých místech a ve všech těch důležitých situacích života, které vyžadují klid a určitou důstojnost? Aby alespoň nerušili, doporučila jim moudrost všech zakladatelů náboženství, malých i velkých, formuli modlitby, jako dlouhou mechanickou práci rtů, spojenou s namáháním paměti a přesně určenou polohou rukou a nohou a očí! Mohou potom podobně jako Tibeťané nesčetněkrát přežvykovat své "om mane padme hum", nebo jako ve Varanasi odpočítávat na prstech jméno Boží Ram-Ram-Ram (a tak dále s grácií či bez ní): nebo uctívat Višnu jeho tisíci jmény, Alláha devětadevadesáti: nebo mohou používat modlicí mlýnky či růžence, - hlavní je, že je tato práce na nějakou chvíli zklidní a je na ně snesitelný pohled: jejich druh modlitby byl vynalezen kvůli těm zbožným, kteří znají myšlenky a povznesení sami od sebe. A dokonce i ti mají své hodiny únavy, kdy jim řada důstojných slov a zvuků a zbožná mechanika dělá dobře. Ale dejme tomu, že tito nepočetní lidé - v každém náboženství je religiózní člověk výjimkou - si umějí poradit: oni chudí duchem si poradit neumějí a zakázat jim modlitební klapot by znamenalo vzít jim jejich náboženství: jak to stále více vychází najevo v protestantismu. Náboženství totiž od těchto lidí nechce nic víc, než aby se zklidnili, očima, rukama, nohama a orgány všeho druhu: tím na chvíli zkrásní a více se podobají - člověku!

 

 

Kristův omyl

 

       Zakladatel křesťanství se domníval, že ničím lidé netrpí tolik, jako svými hříchy: - to byl jeho omyl, omyl toho, kdo se cítil bez hříchu, komu se tu nedostávalo zkušenosti! Tak se jeho duše naplnila oním zázračným fantastickým slitováním, jež se vztahovalo k nouzi, která dokonce i u jeho národa, vynálezce hříchu, byla jen málokdy vskutku velkou nouzí! - Ale křesťané dokázali svého mistra dodatečně ospravedlnit a posvětili jeho omyl na "pravdu".

 

 

Otázka a odpověď

 

       Co teď přejímají domorodé kmeny od Evropanů nejdříve? Kořalku a křesťanství, evropská narkotika. - A na co nejrychleji hynou? - Na evropská narkotika.

 

 

Nejvlivnější

 

       Když se jeden člověk postaví na odpor celé své době, zadrží ji u brány a volá ji k odpovědnosti, to musí mít vliv! Zda tomu chce, je lhostejné; podstatné je, že to dokáže.

 

 

Milovníkům času

 

       Zběhlý kazatel a propuštěný trestanec neustále dělají obličeje: co chtějí, je obličej bez minulosti. - Spatřili jste však už lidi, kteří vědí, že se v jejich obličeji zračí budoucnost, a kteří jsou k vám, vy milovníci "času", tak zdvořilí, že dělají obličej bez budoucnosti? -

 

 

Neustále ve své společnosti

 

       Vše, co je mého druhu, v přírodě i dějinách, ke mně hovoří, pohání mě kupředu, utěšuje -: to druhé neslyším, nebo ihned zapomínám. Jsem stále jen ve své společnosti.

 

 

Kdo kazí chuť

 

       A.: "Kazíš prý vkus a chuť - všude to říkají!" B.: "Ovšem! Každému znechutím jeho stranu: - a to mi žádná strana neodpustí."

 

 

Hluboký být a hluboký se zdát

 

       Kdo ví, že je hluboký, usiluje o jasnost; kdo se chce davu zdát hluboký, usiluje o temnost. Neboť dav má za hluboké vše, čeho dna nemůže dohlédnout: je tak bázlivý a tak nerad vstupuje do vody.

 

 

Stranou

 

       Parlamentarismus, to znamená veřejné povolení volit mezi pěti základními politickými názory, se vlichocuje onomu množství lidí, kteří se rádi jeví jako samostatní a individuální a rádi by za své názory bojovali. Nakonec je však lhostejné, zda je stádu nařízen jeden názor, nebo zda je jich povoleno pět. - Kdo se od pěti veřejných názorů odchýlí a postaví se stranou, má proti sobě vždycky celé stádo.

 

 

O výmluvnosti

 

       Kdo byl dosud nejpřesvědčivěji výmluvný? Bubny: a dokud mají víření bubnů v moci králové, budou stále ještě oni těmi nejlepšími řečníky a podněcovateli národa.

 

 

Hudba nejlepší budoucnosti

 

       Prvním hudebníkem by mi byl ten, kdo by znal jen smutek nehlubšího štěstí, a jinak už žádný smutek: takový hudebník dosud nežil.

 

 

Proti chvalořečníkům

 

       A.: "Člověka chválí jen jemu rovní!" B.: "Ano! A kdo tě chválí, říká ti: jsi mi roven!"

 

 

Kantův žert

 

       Kant chtěl způsobem pro "obyčejného člověka" nanejvýš zarážejícím dokázat, že "obyčejný člověk" má pravdu: - to byl tajný žert této duše. Psal proti učencům ve prospěch lidového předsudku, avšak pro učence, a nikoli pro lid.

 

 

Přirozenost

 

       "Zlo vždy vyvolávalo největší efekt! A příroda je zlá! Buďme tedy přirození!" - tak soudí potají velcí lovci efektu, kteří byli až příliš často pokládáni za velké lidi.

 

 

Snění

 

       Člověk buď nesní vůbec, anebo zajímavě. - Musíme se učit také tak bdít: - buď vůbec ne, anebo zajímavě.

 

 

Útěcha hudebníka

 

       "Tvůj život nedoléhá lidem do uší: pro ně vedeš němý život, a veškeré odstíny melodie, všechna jemná rozhodnutí ohledně následování či vedení jim zůstávají skryta. Pravda: nepřicházíš širokou ulicí s vojenskou kapelou, - ale proto přece nemají tito dobří lidé ještě právo říkat, že tvé cestě životem schází hudba. Kdo má uši, slyš."

 

 

Duch a charakter

 

       Mnozí dosáhnou svého vrcholu v oblasti charakteru, ale jejich duch právě na tuto výšku nestačí - a u mnohých je tomu naopak.

 

 

Jak pohnout zástupy

 

       Nemusí být ten, kdo chce pohnout zástupy, hercem sebe sama? Nemusí nejprve sám sebe přeložit do groteskně jasné podoby a celou svou osobu i věc takto hrubě a zjednodušeně přednést?

 

 

Stále doma

 

       Jednoho dne dosáhneme svého cíle - a připomínáme potom s hrdostí, jak dlouhé cesty jsme pro to vykonali. Ve skutečnosti jsme si ani nevšimli, že cestujeme. Dospěli jsme však proto tak daleko, jelikož jsme se na každém místě domnívali, že jsme doma.

 

 

Napodobitelé

 

       A.: "Jakže? Ty nechceš napodobitele?" B.: "Nechci, aby někdo dělal něco po mně, chci, aby každý dělal něco před sebe: totéž, co dělám já." A.: "Tedy -?"

 

 

Originalita

 

       Co je originalita? Vidět něco, co ještě nenese jméno, co nemůže být ještě nazváno, ačkoli to leží všem na očích. Lidé jsou obvykle takoví, že jim teprve jméno učiní věc vůbec viditelnou. - Originální lidé byli většinou také tvůrci jmen.

 

 

Co konáme

 

       Co konáme, není nikdy chápáno, nýbrž vždy jen chváleno a haněno.

 

 

S velkým cílem

 

       S velkým cílem jsme nadřazeni i spravedlnosti, nejen svým činům a svým soudcům.