Předmluva

Friedrich Nietzsche

Radostná věda

PŘEDMLUVA * RÝMOVANÁ PŘEDEHRA * KNIHA PRVNÍ * KNIHA DRUHÁ * KNIHA TŘETÍ * KNIHA ČTVRTÁ * KNIHA PÁTÁ

Tato kniha potřebuje možná víc než jen jednu předmluvu; a nakonec stejně zůstane sporné, zda člověku, který neprožil cosi podobného, může být prožitek této knihy přiblížen předmluvami. Jako by byla napsána řečí jarního větru: je v ní nevázanost, neklid, rozpor, aprílový čas, takže nám ustavičně připomíná jak blízkost zimy, tak vítězství nad zimou, které přichází, musí přijít, možná už přišlo... Neustále z ní vyzařuje vděčnost, jako by se právě událo to nejméně pravděpodobné, vděčnost toho, kdo se uzdravuje, - neboť tím nejméně pravděpodobným bylo uzdravení.

"Radostná věda": to znamená saturnálie ducha, který trpělivě vzdoroval strašlivému dlouhodobému tlaku - trpělivě, přísně, chladně, aniž by podlehl, ale bez naděje -, a který je nyní pojednou přepaden nadějí, nadějí na zdraví, opojností uzdravování. Není pak divu, že při tom vytryskne na světlo mnoho nerozumného a pošetilého, mnoho rozpustilé něžnosti, plýtvané dokonce na problémy, které mají bodlinatý kožich a nehodí se k laskání a lákání. Celá tato kniha není právě ničím než radostným svátkem po dlouhém strádání a času bezmoci, jásotem vracejících se sil, nově probuzené víry v zítřek a pozítří, náhlého cítění a tušení budoucnosti, blížících se dobrodružství, opět otevřených moří, opět možných, opět věřených cílů.

A co vše bylo od této chvíle za mnou! Ten kus pouště, vyčerpání, nevíry, ztuhlosti uprostřed mládí, to stařectví v nepravý čas, tyranství bolesti ještě překonané tyranstvím pýchy, jež odmítala důsledky bolesti - a důsledky jsou útěchou -, toto radikální osamocení jako nouzová obrana proti chorobně jasnozřivému pohrdání lidmi, toto zásadní omezení na hořké, drsné, bolestné stránky poznání, jež bylo předepsáno zhnusením, které jako následek neopatrné duchovní diety a rozmazlenosti - nazývané romantikou - postupně stále narůstalo, - ach, kdo by to vše mohl cítit se mnou! Kdyby však někdo mohl, jistě by mi odpustil i víc než jen trochu pošetilosti, rozvernosti, "radostné vědy", - například i tu hrst písní, jež jsou tentokrát ke knize připojeny - písní, v nichž se básník způsobem těžko omluvitelným vysmívá všem básníkům. - Leč nejsou to jen básníci a jejich krásné "lyrické pocity", jimž musí dát tento znovuzrozenec pocítit svou zlobu: kdo ví, jakou oběť si hledá, jaká nestvůra z parodické látky jej za okamžik zláká? "Incipit tragoedia" - stojí na konci této na pováženou neuvážené knihy: mějte se na pozoru! Ohlašuje se cosi navýsost špatného a zlého: incipit parodia, nemůže být pochyb...

Nechme však být pana Nietzscheho: co nám je po tom, že se pan Nietzsche zase uzdravil?... Psycholog zná jen málo tak přitažlivých otázek, jako je otázka vztahu mezi zdravím a filosofií, a v případě, že sám onemocní, přináší s sebou do nemoci celou svou vědeckou zvědavost. Člověk má totiž, za předpokladu, že je osobou, také filosofii své osoby: avšak existují tu značné rozdíly. U jednoho jsou to jeho nedostatky, které filosofují, u druhého jeho bohatství a síla. První filosofii nutně potřebuje, ať již jako oporu, uklidnění, lék, vykoupení, povznesení, sebeodcizení; u druhého je jen krásným luxusem, v nejlepším případě rozkoší triumfující vděčnosti, která se musí nakonec vepsat kosmickými majuskulemi ještě i do nebes pojmů.

Avšak v onom prvním, obyčejnějším případě, kdy se filosofie pěstuje z nouze, jako u všech nemocných myslitelů - a možná nemocní myslitelé v dějinách filosofie převažují -: co se stane z myšlenky samé, jež je vystavena tlaku nemoci? To je otázka pro psychologa: a tady je možný experiment. Nejinak, než postupuje cestovatel, který se rozhodne, že v určitou hodinu procitne, a oddá se pak klidně spánku: tak se my filosofové, pokud onemocníme, oddáme načas tělem i duší nemoci - jakoby před sebou zavřeme oči. A stejně jako cestovatel ví, že v něm cosi nespí, že cosi odpočítává hodiny a vzbudí ho, víme i my, že rozhodující okamžik nás zastihne bdělé, - že pak cosi vyskočí a přistihne ducha při činu, mám na mysli při slabosti nebo obrácení nebo oddanosti nebo zatvrzelosti nebo zachmuřenosti a jak se nazývají všechny ty chorobné stavy ducha, jimž ve zdravých dnech čelí hrdost ducha (neboť platí staré pořekadlo "hrdý duch a kůň a páv jsou mezi všemi tři nejhrdější zvířata na celé zemi" -).

Po takovém sebezpytování a sebepokoušení se člověk naučí pohlížet na veškeré dosavadní filosofování citlivějším okem; lépe než předtím odkrývá bezděčné odbočky, postranní cestičky, místa k odpočinku, slunečná místa myšlenky, k nimž jsou trpící myslitelé zaváděni a sváděni právě jakožto trpící; je už teď patrné, kam nemocné tělo a jeho potřeby nevědomě ducha tlačí, vrhají, lákají - ke slunci, tichu, míru, trpělivosti, léku, zkrátka v nějakém smyslu k osvěžení. Každá filosofie, která staví mír výše než válku, každá etika s negativní variantou pojmu štěstí, každá metafyzika a fyzika, která zná finále, konečný stav jakéhokoli druhu, každá převážně estetická nebo náboženská žádost po jakémsi ústraní, zásvětí, po něčem zcela ,mimo' či ,nad' opravňuje k otázce, zda to nebyla nemoc, co filosofa inspirovalo.

Nevědomé zastírání fyziologických potřeb hávem objektivna, ideálna, čistého duchovna jde strašlivě daleko, - a často jsem se ptal sám sebe, zda filosofie, vzato v celku, nebyla dodnes jen výkladem těla a nepochopením těla. Za nejvyššími hodnotovými soudy, jimiž byla doposud vedena historie myšlenky, se skrývá neporozumění tělesnosti, ať už jednotlivců či stavů nebo celých ras.

Všechna ta smělá bláznovství metafyziky, zvláště její odpovědi na otázku po hodnotě bytí, je vždy možné nahlížet nejprve jako symptomy určitých těl; a jestliže takováto přitakání světu a odmítání světa neobsahují úhrnem z vědeckého hlediska ani zrníčko významu, přece jen skýtají historikovi a psychologovi tím cennější poukazy, jako symptomy těla, jak už řečeno, jeho výborného či žalostného stavu, jeho síly, moci, suverénnosti v dějinách, nebo naopak jeho zábran, ochablosti, chudoby, jeho tušení konce, jeho vůle ke konci. Stále ještě čekám, že nějaký filosofický lékař ve výjimečném smyslu slova - takový, který by sledoval problém celkového zdraví národa, doby, rasy, lidstva - bude mít jednou odvahu vyhrotit mé podezření a odváží se věty: při veškerém filosofování nešlo dosud vůbec o "pravdu", nýbrž o cosi jiného, řekněme o zdraví, budoucnost, růst, moc, život...

Je nasnadě, že bych se nechtěl s onou dobou těžkého churavění, jejíž přínos nepokládám dodnes za vyčerpaný, loučit s nevděkem: a právě tak si dobře uvědomuji, jakou výhodu mám při svém proměnlivém zdraví proti všem pořízkům ducha. Filosof, který prošel a stále znovu prochází mnoha podobami zdraví, prošel i právě tolika filosofiemi: nemůže prostě jinak než svůj stav stále znovu překládat do nejduchovnější formy a dálky, - právě toto umění transfigurace jest filosofie.

Nám filosofům není dovoleno oddělovat duši a tělo, jako je odděluje lid, a ještě méně je nám dovoleno oddělovat duši a ducha. Nejsme žádné myslící žáby, žádné objektivizující a registrující aparáty se zmrazenými vnitřnostmi - musíme své myšlenky neustále rodit ze své bolesti a mateřsky jim dávat část všeho, co máme v sobě: krve, srdce, žáru, slasti, vášně, bolesti, svědomí, údělu, osudu. Žít - to pro nás znamená ustavičně proměňovat vše, čím jsme, ve světlo a plamen, včetně všeho, co nás potká, my vůbec nemůžeme jinak. A co se týče nemoci: nejsme snad téměř v pokušení se ptát, zda bychom ji vůbec mohli postrádat? Teprve velká bolest je poslední osvoboditelkou ducha, jakožto učitelka velkého podezření, které z každého U dělá X, ryzí, pravé X, to jest předposlední písmeno před tím posledním... Teprve velká bolest, ona dlouhá, pomalá bolest, která si dává na čas, ve které jako bychom byli spalováni ještě zeleným dřevem, nutí nás filosofy, abychom sestoupili do své poslední hloubky a zbavili se veškeré důvěřivosti, veškeré dobromyslnosti, mlhavosti, mírnosti, průměrnosti, do nichž jsme předtím možná vkládali svou lidskost.

Pochybuji, zda taková bolest "zlepšuje" -; ale vím, že nás prohlubuje. Ať už se učíme čelit jí hrdostí, výsměchem, silou své vůle a počínáme si jako Indián, který se i při sebekrutějším mučení odškodňuje na svém mučiteli ostřím svého jazyka; ať už se před bolestí stáhneme do oné orientální nicoty nazývané nirvánou, do němého, strnulého, hluchého sebevzdání, sebezapomnění a vyhasnutí: z takových dlouhých nebezpečných cvičení v ovládání sebe sama vyjde každý jako jiný člověk, s několika otazníky navíc, a především s vůlí ptát se nadále více, hlouběji, přísněji, tvrději, nemilosrdněji, tišeji, než se ptal doposud.

Důvěra k životu je tatam: život sám se stal problémem. - Netřeba se však domnívat, že by tak člověk musel propadnout zasmušilosti! Dokonce i láska k životu je ještě možná, - jenomže milujeme jinak. Je to láska k ženě, která v nás vzbouzí pochyby... Okouzlení vším problematickým, radost z X je však u takových duchovnějších, zduchovnělých lidí příliš velká, než aby se jako jasná záře nepřelévala stále znovu přes veškerou nouzi této problematičnosti, přes veškerá nebezpečí nejistoty, ba i přes žárlivost milujícího. Známe nové štěstí...

A nakonec, aby nezůstala nevyřčena věc nejpodstatnější: z takových propastí, z tak těžké choroby a také z choroby těžkého podezření, se člověk vrací znovuzrozen, s novou kůží, choulostivější, zlomyslnější, s vkusem vnímavějším pro radost, jazykem citlivějším na všechny dobré věci, s veselejšími smysly, s druhou, nebezpečnější nevinností v radosti, zároveň dětinštější i stokrát rafinovanější, než byl kdy předtím. A jak je mu potom protivný požitek, hrubý, tupý, hnědý požitek, jemuž rozumějí požitkáři, naši "vzdělanci", naši boháči a vladaři! Jak zlobně teď nasloucháme velkému jarmarečnímu rámusu, za něhož se dnes "vzdělaný" a velkoměstský člověk nechává uměním, knihou a hudbou násilím přinutit k "spirituálním požitkům" za přispění spirituosních nápojů! Jakou bolest teď působí našemu sluchu divadelní křik vášně, jak se našemu vkusu odcizilo celé to romantické pozdvižení a zmatení smyslů, jež miluje vzdělaná chátra, i její aspirace na vznešenost, povznesenost, přemrštěnost!

Nikoli, jestliže my uzdravující vůbec ještě potřebujeme umění, pak je to jiné umění - posměšné, lehké, prchavé, božsky bezstarostné, božsky umělé umění, které jako jasný plamen vyšlehuje k bezmračnému nebi! A především: umění pro umělce, jen pro umělce! Chápeme už nyní lépe, čeho je k tomu třeba nejdříve - veselí, každého veselí, přátelé! i umělcům -: chtěl bych to dokázat. Víme teď leccos příliš dobře, my vědoucí: ach, jak se nyní učíme dobře zapomínat, dobře nevědět, jako umělci! A pokud jde o naši budoucnost: stěží nás někdo ještě nalezne na stezkách oněch egyptských mladíků, kteří za nocí ohrožují chrámy, objímají podstavce soch a naprosto všechno, co je z dobrých důvodů zakryto, chtějí svléct, odkrýt, postavit do jasného světla. Ne, tento špatný vkus, tato vůle k pravdě, k "pravdě za každou cenu", toto mladické šílení z lásky k pravdě - to vše se nám zošklivilo: jsme na to příliš zkušení, příliš vážní, příliš veselí, příliš poučení, příliš hlubocí...

Nevěříme už, že pravda zůstane nadále pravdou, když odstraníme její závoj; žili jsme dlouho na to, abychom tomu věřili. Dnes pokládáme za věc slušnosti, že člověk nechce vidět vše nahé, nemusí při všem být, nechce všemu rozumět a vše "vědět". "Je pravda, že je pán bůh přítomen všude?" ptalo se malé děvčátko matky: "ale to mi připadá neslušné" - pokyn filosofům! Měli bychom mít větší úctu ke studu, s nímž se příroda skryla za hádanky a pestré nejistoty.

Možná je pravda ženou, která má důvod neukazovat své důvody? Možná zní její jméno v řečtině Baubó?... Ach, ti Řekové! Ti uměli žít: k tomu je třeba zůstat statečně stát u povrchu, záhybu, pleti, zbožňovat zdání, věřit ve formy, tóny, slova, v celý Olymp zdání! Tito Řekové byli povrchní - z hloubky! A nevracíme se snad právě k tomu, my odvážlivci ducha, kteří jsme zlezli nejvyšší a nejnebezpečnější vrchol současné myšlenky a odtud se rozhlédli, odtud jsme se dívali dolů? Nejsme právě v tom - Řeky? Zbožňovatelé forem, tónů, slov? Právě proto - umělci?

Ruta u Janova na podzim roku 1886

Rýmovaná předehra >>>