Historie není vzestupnou spirálou lidského pokroku a dokonce ani drápáním se krok za krokem do lepšího světa.
Je to nekonečný cyklus v němž na sebe vzájemně působí měnící se znalosti a neměnné lidské potřeby. - J. Gray
Friedrich Nietzsche
Radostná věda
PŘEDMLUVA * RÝMOVANÁ PŘEDEHRA * KNIHA PRVNÍ * KNIHA DRUHÁ * KNIHA TŘETÍ * KNIHA ČTVRTÁ * KNIHA PÁTÁ
KNIHA DRUHÁ
Jen jako tvůrci!
Největší potíže mi vždy působilo a stále ještě mi největší potíže působí toto: nahlédnout, že nepopsatelně více záleží na tom, jak se věci jmenují, než na tom, co jsou. Pověst, jméno a zdání, význam, obvyklá míra a váha nějaké věci - původně z valné části omyl a svévole, navléknutá věci jako košile a zcela cizí její podstatě, ba dokonce i její kůži - to vše této věci díky víře a jejímu předávání z pokolení na pokolení pozvolna přirostlo, vrostlo do ní a stalo se samým jejím tělem: počáteční zdání se nakonec téměř vždy stává podstatou a působí jako podstata! Jen blázen by si myslel, že stačí poukázat na tento původ a mlžný závoj bludu, aby byl zničen svět platící za podstatný, takzvaná "skutečnost"! Jen jako tvůrci můžeme ničit! - Ale nezapomínejme ani na toto: stačí vytvořit nová jména a hodnocení a pravděpodobnosti, abychom nadlouho vytvořili nové "věci".
Síla slabých
Všechny ženy dovedou umně přehánět vlastní slabost, jsou dokonce ve svých slabostech vynalézavé, aby se jevily jako veskrze křehoučké ozdůbky, jimž i zrnko prachu působí bolest: jejich bytí má muži připomenout jeho hrubost a zatížit jí jeho svědomí. Tak se brání proti silným a všemu "pěstnímu právu".
Vůle a povolnost
K moudrému muži přivedli mladíka a pravili: "Pohleď, toť člověk, kterého kazí ženy!" Mudrc potřásl hlavou a usmál se. "Muži to jsou," zvolal, "kdo kazí ženy: a vše, v čem chybují ženy, nechť odpykají a napraví muži, - neboť muž si tvoří obraz ženy a žena se tvoří k tomuto obrazu."
Nuže, je vskutku možné říci leccos ve prospěch výjimky, za předpokladu ovšem, že se nikdy nechce stát pravidlem.
O divadle
Tento den mi opět dal silné a vysoké pocity, a kdybych na jeho sklonku mohl mít hudbu a umění, pak dobře vím, kterou hudbu a které umění bych si nepřál, totiž všechno to, co by své posluchače a diváky chtělo opojit a dohnat k okamžiku silného a vypjatého citu, - ony lidi každodenní duše, kteří se večer nepodobají vítězům na triumfálních vozech, nýbrž unaveným mezkům, na nichž život příliš často zkoušel svůj bič. Co by takoví lidé vůbec věděli o "vyšších" náladách, kdyby nebylo opojných prostředků a ideových ran bičem! - a tak mají své podněcovatele nadšení, jako mají svá vína. Ale k čemu je mně jejich nápoj a jejich opojení! Nač potřebuje člověk plný nadšení víno! Spíše pohlíží s jistou ošklivostí na prostředky a prostředníky, kteří mají vyvolat účinek bez dostatečného důvodu, - opičení po mocném vzedmutí duše! - Jakže? Krtek dostane křídla a hrdé iluze, - před spaním, než zaleze do své díry? Je poslán do divadla a před jeho slepé a znavené oči se nasadí tlustá skla? Lidé, jejichž život není "jednáním", nýbrž obchodem, sedí před jevištěm a pozorují cizokrajné bytosti, pro něž život znamená víc než obchod? "Sluší se to," říkáte, "je to zábavné, žádá si toho vzdělání!" - Nuže tedy! Pro mne je to příliš často absence vzdělání: neboť tento pohled je mi příliš často odporný. Kdo má dost tragédie a komedie v sobě, zůstává divadlu asi nejraději vzdálen; anebo se mu, výjimečně, stává celá událost - divadlo a publikum a také básník - tragickou a komickou podívanou samou, takže uváděný kus mu proti tomu znamená jen málo. Je-li někdo cosi jako Faust či Manfred, nezáleží mu na Faustech a Manfredech divadelních! - jistě ho však nutí k zamyšlení, že se vůbec takové postavy uvádějí na scénu. Nejsilnější myšlenky a vášně předváděné těm, kdo nejsou myšlení a vášně schopni - zato však opojení! A k němu užívat takových prostředků! A divadlo a hudba jako kouření hašiše a žvýkání betelu pro Evropany! Kdo nám asi vylíčí celou historii narkotik! - Vždyť je to bezmála historie "vzdělání", takzvaného vyššího vzdělání!
O upovídanosti spisovatelů
Existuje upovídanost hněvu, - častá u Luthera, také u Schopenhauera. Upovídanost z příliš velké zásoby pojmových formulí jako u Kanta. Upovídanost z potěšení nad stále novými obraty pro tutéž věc: najdeme ji u Montaigne. Upovídanost zlomyslných povah: kdo čte spisy dnešní doby, vzpomene si přitom na dva spisovatele. Upovídanost z potěšení působeného dobrými slovy a jazykovými formami: nezřídka se vyskytne v Goethově próze. Upovídanost z vnitřního zalíbení v hluku a zmatku pocitů: například u Carlylea.
Učit se vzdávat hold
I holdování se lidé musí učit, stejně jako pohrdání. Každý, kdo kráčí novými cestami a kdo zavede na nové cesty mnoho jiných, s údivem zjišťuje, jak nešikovně a uboze si tito mnozí počínají při vyjadřování své vděčnosti, ba jak vzácně se vděčnost dokáže vůbec vyjádřit. Jako by se jí vždy, když chce už promluvit, vzpříčilo něco v hrdle, takže si jen odkašle a její hlas v pokašlávání opět zmlkne. Způsob, jakým se myslitel dovídá o účinku svých myšlenek a o jejich převratné a otřásající moci, je bezmála komický; občas to vyhlíží, jako by se ti, na něž jeho myšlenky zapůsobily, cítili v podstatě dotčeni a byli s to svou - jak se obávají - ohroženou samostatnost projevit jen všemožnými nezpůsoby. Je zapotřebí celých pokolení, aby byla vynalezena třeba jen zdvořilá konvence díku: a teprve velmi pozdě nadejde okamžik, kdy dokonce i vděčnost ovládne jakýsi druh ducha a geniality: pak je tu obvykle i ten, kdo tento velký dík přijímá, nejen za to, co dobrého učinil on sám, nýbrž většinou za to, co pozvolna navršili jako poklad toho nejvyššího a nejlepšího jeho předchůdci.
Musíme umět stát i nad morálkou: a nejen stát, s úzkostnou strnulostí někoho, kdo se bojí, že každým okamžikem sklouzne a padne, nýbrž také se nad ní vznášet, také si nad ní hrát!